Víš, co spojuje všechny tyto slavné Čechy?
Jiří Císler, Jan Vyčítal, Leoš Suchařípa, Václav Havel, Karel Schwarzenberg, Jiří Dienstbier, Pavel Rychetský, anebo – proč ho nezmínit – Jan Jakob (to je ten blbec z TOP 09). Ano, ti všichni ráčkují, respektive ráčkovali. Vsadil bych se, že ráčkoval i sám Mistr Jan Hus. Říkám to pořád: čeština je pro Čechy moc těžká.
Kamil, můj kamarád ze studií v Brně (budiž mu země lehká), zase říkal: „Nejspisovněji se mluví u nás ve Zlíně.“ A já jsem mu to věřil. I když jsem nevěděl, kde ten Zlín je. Z velkých měst jsem do té doby navštívil jenom Brno, Prahu, Ostravu a Gottwaldov. Každopádně si od těch dob všímám, že spisovněji než v Čechách se mluví na Moravě a že Češi se na Moravy dívají tak trochu skrz prsty, protože „tývole, voni tam mluvěj spisovně!“
Ve světě to ovšem není ojedinělý případ, že národ B ovládá mateřský jazyk národa A lépe než národ A sám. Ve svém životopise vzpomíná Shane MacGowan, předloni zemřelý zpěvák irské punk-folkové skupiny The Pogues: „Znalost anglické literatury a taky schopnost anglicky mluvit a psát jsem kupodivu získal od Irů, co mluvěj lepší angličtinou než kdokoli na světě. No, vlastně si v tomhle směru trošku konkurujou se Skotama, ale Angličani ani Američani na ně v žádným případě nemaj.“
Včera jsem paní učitelce, kolegyni v mém věku, ukázal následující úlohu z učebnice Matýskova matematika. Málem ji trefil šlak, když si přečetla zadání. A nechápala, jak při té hrůze mohu já zůstávat ledově klidný. Odpověděl jsem jí v tom smyslu, že já už jsem se dovztekal. Ostatně někteří moji přátelé na Facebooku by mohli dosvědčit, jak dlouho mi trvalo, než jsem se smířil s krutou pravdou: že vzdělanost a úcta ke spisovnému jazyku v republice, která slove Česká, jde do hajzlu.
Situaci jste popsal skvěle.
Již Karel Havlíček v polovině 19.století konstatoval, že „spisowný jazyk je wlastně čistá morawčina“. Toto je platné dodnes.
Nevím už který československý lingvista konstatoval, že během husitských válek v Čechách „zmizela“ nářečí, zatímco na Moravě se uchovala.
Dalo by se také říci, že „ryba smrdí od Prahy“: kdysi významné tržiště s otroky Praha pořád rozšiřuje sféru svého vlivu a vnucuje své (zlo)zvyky svému okolí. Ve své domýšlivosti nebere ohled na své okolí a rozhodně se mu nemíní přizpůsobit.
Věc je jednoduchá – jedna z českých Aniček (ne všechny) přišla o hodinu „déle“, moravská Anička přišla o hodinu „později“. Obě Aničky dosvědčily, že existují dva jazyky: jazyk českej a jazyk český.
Praha si ovšem neuvědomuje,, že se v podstatě chová jak Moskva. Obě si chtějí uchovat sféru svého vlivu, přestože se jim v poslední době zmenšil.
Rusům je vyčítáno, že si nepřejí existenci Ukrajiny a že nepovažují Ukrajince za národ; není vyčítáno Čechům, že si nepřejí existenci Moravy a že nepovažují za národ Moravany (jeden za 18, druhý za 20-2). Ukrajinci se brání a platí krví, my Moravané čekáme.
O jednom dnes už nemůže být pochyb: Češi se na Moravany dívají stejně jako Rusové na Ukrajince, případně jako Ukrajinci na Rusíny – nejsou pro ně svébytným národem, nýbrž pouhou odnoží jejich vlastního národa. To, zda je spisovná čeština více moravštinou než češtinou, si netroufám posoudit. Tady by bylo potřebné dlouhé odborné studium, abychom mohli mluvit o spisovném moravském jazyce, který se kryje se spisovnou češtinou. Ta je v podstatě umělým, obecně závazným útvarem, který není typický ani pro Čechy (přirozenou mluvou Čechů je interdialekt nazývaný obecná čeština), ani pro Moravany (pro Moravu je typická různorodost nářečí, jednotící interdialekt se zde nevyvinul). Spisovná čeština je dnes paradoxně vlastní spíše Moravanům, u nichž jsou dialekty na ústupu, zatímco obecná čeština v Čechách posiluje a šíří se i na Moravu. Ta problematika je dost složitá. Určitě se nemůžeme spokojit s tvrzením, že spisovná čeština je vlastně čistou moravštinou, protože vznikla na základě Bible kralické sepsané jazykem, kterým se údajně mluvilo v okolí moravského Přerova. Je to opravdu na solidní vědeckou práci.