MILOVAT PŘÍRODU

Říkáš, že miluješ přírodu, protože chodíš na hory, zaléváš květiny a třídíš odpad? – To je málo!

Příroda dospěla k nejvyššímu stupni vědomí, senzitivity a emocionality ve svých pohyblivých výtvorech, tedy v člověku a zvířatech. Proto milovat Matku Přírodu znamená především postarat se o její děti. Poskytnout domov kočce, psu, slepici, nebo jinému zbídačenému „mazlíčkovi“, vzdát se části svých úspor ve prospěch útulků, snížit jak to jen jde svoji spotřebu masa (případně i mléčných výrobků), přestat svými penězi podporovat obchod s trápením a zabíjením zvířat, upřednostnit život zvířete před svými chutěmi a svým břichem.

Toto vše jsou kroky k vnitřní přeměně, kdy z „šelmy“ (konzumenta) dospíváš v „pastýře“ (ochránce). Tehdy ti začínám věřit, že přírodu skutečně miluješ. Tedy že ji miluješ jako vyzrálý člověk, ne jako sebestředné obalamucené děcko. Neboť i kráva, než se z ní stane „hovězí“, je příroda. A ty mi s hubou plnou jejího masa tvrdíš, že přírodu miluješ! Vážně? Nechtěl bych být objektem tvé lásky.

„Je dobré život podporovat a chránit, je zlé život ničit a brát.“ – Albert Schweitzer

 

INFANTILNÍ VALČÍK

Je tragédií naší doby, že se dítě začíná cítit dospělým (tj. nabude pocit, že jeho osobnostní vývoj je u konce) s ukončením školní docházky, převzetím občanského průkazu a dovršením osmnáctého roku věku. Nebo ještě pořád žiju v minulém století? Necítí se dnešní dítě dospělé už ve chvíli, kdy poprvé navštíví pornostránky a kdy rozstřílí na kaši svého prvního virtuálního protivníka? Sice nerozezná cvrlikání prasete od chrochtání špačka, zato však ví, že existuje „sociálka“ a že má svá práva. Vzpomínám si na slova své „babi“: „Konec světa nastane, až děti budou plodit děti.“ Nevím, jestli parafrázovala Sibylu, nebo jestli prorokovala sama – koneckonců na tom nesejde. Tehdy coby malý ogar jsem ještě netušil to, co dnes už vím – že se lidstvo vyžívá v infantilitě.

Záměrná nevědomost, poživačnost a bezzásadovost, lhostejnost k neblahému osudu tvorů se stejnou vůlí a touhou k životu, jako máme my sami, to je vskutku konec světa. Světa, v němž evoluce lásky neoddělitelná od evoluce člověka skončila na kříži a v pro něj vyhrazených místech. Nás samotných jakoby se netýkala. Chodíme do práce, vyděláváme peníze a vychováváme své děti, přitom však z vlastního dětství odmítáme vyrůst. Cítíme se dospělými, hotovými osobnostmi. Proto je technický pokrok provázen morálním úkrokem. Uspává nás – jedince i společnost – náš nepřiznaný stín. Písek, do něhož jsme strčili hlavu.

K čemu je nám dobré, že dovedeme užívat nejmodernější technologie, že si se všemi těmi smartfóny, tablety, „kompy“, „apkami“ a jinými duši zotročujícími hračkami připadáme téměř jako bozi, když v rovině etiky jsme se nepozvedli nad úroveň pračlověka? Tančíme valčík – jeden krok vpřed, dva kroky vzad. Není už čas naučit se nový tanec?

 

„Navzdory technokratickému porobení světa zůstala bílá rasa eticky naprosto nevyvinutá a výběrem potravy zůstal Evropan na úrovni člověka doby kamenné; navzdory svým brýlím, ornátům i oděvům, všem sociálním, akademickým, církevním a militaristickým vymoženostem, navzdory vší revoluční nadutosti.“ – C.A. Skriver

„Neexistuje žádná vpravdě dobrá výchova, pokud nezahrnuje soucit se zvířaty.“ – Thomas Erskine

 

PH 13. listopadu 2022