K poctě Petra Nováka a obětí srpna 1968

 

DŮM, V NĚMŽ TANČÍ VZPOMÍNKA

Krátce po invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa v srpnu 1968 napsal Petr Novák píseň Den štěstí. Když ji o rok později zazpíval na Bratislavské lyře, načež vyhlásil minutu ticha za Jana Palacha, upozornil na sebe tehdejší mocipány. Píseň byla zakázána, její singlové nosiče se v prodejnách ani neohřály. Zpěvák sice mohl dál nahrávat desky, ale s koncertováním byl utrum – organizátoři se jej báli pozvat, aby si to nerozházeli s režimem. Toto jsou slova pamětníka:

„S Petrem jsem osobně mluvil – myslím, že to bylo v roce 1979 – na koncertě v Jihlavě. Byl tam tehdy podruhé a na otázku, proč nejezdí častěji, mi odpověděl: ,Víš, já bych rád, ale oni mě nikde nechtějí, a přitom mi nikdo oficiální zákaz nedal.'“ Den štěstí, dojemnou, emocemi nabitou bigbítovou baladu, potkal ještě smutnější úděl: téměř nikdo ji neznal. Až po Listopadu 1989 se objevila její původní orchestrální nahrávka na YouTube. Petr si ji ještě stihnul zazpívat, jen tak s kytarou, v prosinci 1989 ve Sportovní hale v Praze při Koncertu pro všechny slušný lidi.

Předkládáme vám teď k poslechu verzi, kterou jsme pořídili v našem malém nahrávacím studiu. Píseň jsme oblékli do méně pompézního hávu, který se nosil době, v níž jsme vyrůstali a v níž se utvářelo naše hudební cítění, tedy do aranže typické pro 80. léta minulého století. Úplně stejně jsme přistoupili k obrazovému ztvárnění: i zde jsme zvolili retro-úpravu, v níž je videomotiv tanečnice doplněn fotomomenty se zastaveným časem – zaostřením na jedinečné okamžiky, detaily a klíčové symboly.

Věříme, že tento staronový kabát bude naší srdcovce slušet – o tom koneckonců rozhodnete vy, až si ji poslechnete. Věříme též, že vám nebude vadit instrumentální jednoduchost, tedy to, že jsme si k nahrávání nepřizvali celý ansámbl, ale vystačili si se smyčcovým kvartetem: dvěma houslemi, violou a violoncellem. Tyto nástroje virtuózně nahrál náš host Břeťa Chovanec.

Náš Den štěstí vznikl s úctou a s láskou. Tak ať se vám líbí.
Zapůlbůra

 

Stalo se v srpnu 1968:

„Střelba do lidí pokračovala i v dalších dnech a na dalších místech až do konce září. Obecně známým se stal například osud pracovnice Výzkumného ústavu zemědělského Marie Charouskové, kterou 26. srpna v Praze na Klárově smrtelně postřelil nikdy nezjištěný sovětský voják. Zemřela v nemocnici na následky průstřelu tlustého a tenkého střeva a pravé tepny u žíly kyčelní.
,Toho dne šla šestadvacetiletá matka dvouletého chlapce odevzdat svoji diplomovou práci. Na šatech měla národní trikolóru s černou stužkou, symbolizující odpor k invazi armád Varšavské smlouvy na území našeho státu. Na osudovém místě vyzval M. Charouskovou voják Varšavské smlouvy, aby trikolóru sňala, což mladá vlastenka odmítla učinit. Voják v reakci na odmítnutí na mladou ženu namířil kulomet a vystřelil,‘ komentovala před jedenácti lety tento vražedný incident Vláda České republiky na svém oficiálním webu.“

https://www.denik.cz/z_domova/historici-usvedcuji-grospice-nikoli-obeti-nehod-srpen-1968-byl-krvavou-okupaci-20201025.html

 

Zní z dálky dětský smích a já jsem sám
Pár růží krvavých k Václavu dám
Bejby, bejby, chtěl bych tě mít
S tebou ven jít, den štěstí zas žít!