ŘÍKAJÍ MI PAVLUŠA HUBÁK
(Životopis tuláka po hvězdách)
Jsem Pavel Hub. Já vím, jméno nic moc, ale pochopte: tenkrát se mě nikdo na nic neptal.
Narodil jsem se na jaře v roce vrcholící květinové revoluce: ve Woodstocku se sešlo přes půl milionu hippies ke třídenní oslavě lásky, míru a hudby. Od víry v nadcházející věk Vodnáře je neodradily ani nekonečné fronty na toalety. V témže roce přistála posádka lunárního modulu Eagle na Měsíci a Neil Armstrong uskutečnil svůj „malý krok pro člověka, ale velký skok pro lidstvo“. Richard Nixon se stal 37. prezidentem USA, na plátna kin se dostaly Hvězdné války, a také film Butch Cassidy a Sundance Kid s Paulem Newmanem a Robertem Redfordem. Ve Velké Británii měl premiéru komediální seriál Monty Python´s Flying Circus a Beatles odehráli svůj poslední veřejný koncert, po němž se Paul oženil s Lindou a John s Yoko Ono. Zemřela zpěvačka Judy Garlandová a kytarista Brian Jones z Rolling Stones. LaVey napsal Satanskou bibli. Svět ochromily vraždy Charlese Mansona a do severoirského Belfastu vtrhla britská vojska.
O tom všem jsem tenkrát pochopitelně nic nevěděl, aniž bych při svém narození něco věděl o událostech doma: že Československo je už skoro rok okupováno vojsky Varšavské smlouvy a že nejvíce skloňovanými jmény jsou Jan Palach a Jan Zajíc (další oběti z 29 pokusů o sebeupálení mezi lednem a dubnem 1969 se nezapsaly do kolektivní historické paměti). Neměl jsem nejmenší tušení, že Gustav Husák nahradil Alexandra Dubčeka ve funkci generálního tajemníka ÚV KSČ, že se Československá socialistická republika stala federací dvou socialistických republik, že byl přijat tzv. pendrekový zákon, ani že vyšlo první číslo komiksového časopisu Čtyřlístek. O tom všem mě nikdo včas neinformoval, a tak jsem se narodil a pak… už bylo na všechno pozdě.
Světlo světa mě praštilo do očí v nemocnici v Novém Jičíně 11. května 1969 – v den, kdy z rádia poprvé zaznělo: „Hej, páni konšelé, vyslyšte nevinný přání – hej, páni konšelé, já bych chtěl na zemi ráj…“ Dalo by se říci, že mě do života uvedl sám Bůh. A jmenoval se Karel.
Prvopočátky Pavla Huba mám osvětleny fotografickými záblesky paměti. Vidím sebe uvelebeného na seně v žebřiňáku; vidím paže, které mě vysazují na hřbet tažného koně; vidím malého Pavlíka, který se nemůže vydrápat „z příkopy“, do níž se skutálel cestou ze záhumenku s úkolem přinést na pole provaz; vidím Pavlíka popíjejícího žlutou sodovku na traktoru a v pásáku; vidím jézéďáky v hospodě a opilého taťku, kterému vyřizuju mamčin vzkaz, aby šel ihned domů; vidím dědu, který mě „húšá“ na klíně; dědu, který stahuje králíka; dědu, kterému pomáhám řezat „drvena“; vidím babi, se kterou šlapu do lesa na otýpky; babi, se kterou češu heřmánek; pana řídícího, či vlastně soudruha ředitele, kterému odevzdávám svých padesát korun za nasbíraný heřmánek, abych za odměnu dostal knížku Báchorky Boženy Němcové s jeho vlastnoručním podpisem a razítkem školy; vidím svoji první dlouhohrající desku Kluci do nepohody od Waldemara Matušky a KTO; vidím, jak v kostele v Hodslavicích blednu při prvním svatém přijímání a panikařím při své první erekci; vidím se, jak hltám Vinnetoua a po něm jednu mayovku za druhou; vidím, jak mi taťka trhá na kusy rodokaps, který potom pracně slepuju a přepisuju do velkého sešitu; vidím, jak mě při žákovském zápasu za TJ Sokol Hostašovice trefuje míč do zadnice a vzápětí se třepetá v síti soupeře; vidím se, jak s Kejsym, Bobem a Nellym hulím marsky pod smrky „na Klondajku“; vidím, jak se řežu do ukazováčku a vyhrávám tím šest svazků Toma Mixe, krále kovbojů; vidím hasiče a hořící střechu našeho domu… No vzpomínek „habakuk“.
Abych však do nich příliš nezabředával a nevzal tak čtenáři vítr z plachet, omezím se na ty, jež považuju za své životní milníky. Začnu rokem 1980, kdy se naše rodina přestěhovala z Hostašovic do Frenštátu pod Radhoštěm, s krátkým mezipřistáním na Perné u Valašského Meziříčí. Ze mě, ogara z dědiny, se stal panelákový kluk, z malého fotbalisty se stal mladý volejbalista. Šanci stát se novým Zdeňkem Burianem jsem nedostal (pořád ještě mě drželo kreslení kovbojů a indiánů), na uměleckou průmyslovku v Uherském Hradišti mě nepřijali, a tak jsem skončil na frenštátském gymnáziu. Zpětně viděno, i když osud tehdy rozhodl proti mé vůli, rozhodl správně. Na gymplu jsem se totiž konečně dozvěděl, jak se správně vyslovuje Old Shatterhand, a když jsem na konci prváku zvládl první akordy na svoji první kytaru (zakoupenou na Vsetíně za 700 Kčs), mohl jsem si brzy zazpívat i první píseň v angličtině, Dylanovu Blowin´ In the Wind. V té době se po Frenu šířila první heavymetalová alba: kotoučové a kazetové nahrávky skupin Judas Priest, Iron Maiden, Accept, Scorpions, AC/DC, a také Led Zeppelin a Deep Purple. Nedalo se tomu odolat, s partou hudebních souvěrců ze Šibének (dolní část Frenštátu) i odjinud jsme s nekvalitní výbavou začali trénovat světové riffy našich rockových idolů na chalupě „u Straky“. Hard-rock a heavy metal byly teď důvodem, proč mě angličtina tolik bavila a proč mi tímpádem šla snadno do hlavy. Ve čtvrtém ročníku nebylo co řešit: podal jsem si přihlášku do Brna na Filosofickou fakultu tehdejší Univerzity Jana Evengelisty Purkyně, studijní obor angličtina – český jazyk. A světe div se, vzali mě.
Tady bych mohl začít psát román. V Brně na kolejích Tvrdého 5/7 jsem jako Pavluša Hubák prožil nejbouřlivější léta svého života, která měla silný dozvuk i poté, co jsem úspěšně ukončil studia a co se ze mě stal magistr. Prozřetelnost nejspíš znovu stála při mně, když se mi podařilo složit státní zkoušku na katedře anglistiky a amerikanistiky a obhájit diplomovou práci na téma Jack London: jeho život a dílo s přihlédnutím k okolnostem, jež vedly k jeho sebevraždě. Byla to éra „dobrého spalování“, kdy jsem coby čtyřiadvacetiletý mladík, zhuntovaný zhýralým životem, trpící hemoroidy a nočními můrami, čekal, až to se mnou sekne, avšak kdy mi půl roku zvedání činek v posilovně stačilo na to, abych si vypěstoval solidní svalstvo a dostal se do své životní formy. Ještě dlouho mi však nedocházelo, že konec studií je i koncem jedné životní etapy, v níž můj život jaksi logicky a přirozeně plynul. Nedocházelo mi, že zahajuju novou dlouhou etapu, kdy do důchodu je zoufale daleko, ale kdy je již – použiju název slavné knižní série – mládí v hajzlu. Přišla léta životních peripetií, kdy jsem zakotvil ve Frenštátě, abych se po několika letech života na hraně znovu pokusil najít štěstí v Brně. Život mě poté zavedl do Anglie, Irska i Severního Irska, dvakrát jsem pobyl ve Španělsku, téměř rok jsem prožil v Praze a šest roků v Klimkovicích na Ostravsku, abych se v roce 2013, ve svých 44 letech, přece jen vrátil do Frenštátu. Nutno říci, že za mým návratem byl rozpad desetiletého partnerského vztahu. Právě tehdy jsem přestal věřit na Osud i pečujícího Pánaboha.
A taky na lásku. Ne, nestal jsem se cynikem ani materialistou – už proto, že „když sereš na hvězdy, padá ti to na hlavu“ (Jáchym Topol). Jenom mi začalo docházet, že slova mění význam podle toho, kdo je vysloví, a že to, čemu říkáme láska, je nejspíš něco zcela jiného, než co si běžně myslíme, že láska je. Aneb jak praví Epikúros: „Odmyslíš-li si pohled, tělesné obcování a vzájemný styk, je veta po milostném citu.“ A taky jsem pochopil, že je vcelku jedno, čemu člověk věří, nebo jestli nevěří v nic. Či jestli chvíli tak a chvíli jinak. Nějak jsem zkrátka začínal cítit, že tím nejdůležitějším je mír. Mír a soucítění. Mír v empatickém srdci tlukoucím pro všechno živé. Mír jako „tišina duše“, v níž zaniknou hlasy strachů, tužeb a ambicí. Mír jako vyzrálost, nebo mír jako únava? Láska a mír, slova omílaná americkými hippies – zaměněná za drogové experimenty, psychedelické a sexuální zážitky. Za úniky z reality vystřídané jejím poslušným přijetím na dobře placených úřednických místech.
„Mezi tebou a kteroukoli živou bytostí není žádný rozdíl: všichni se podílíme na okolním vesmíru, všichni jsme zažili zkušenost utrpení. Úvaha o utrpení tvorů vede k soucítění se všemi, a soucítění není nic jiného než LÁSKA.“ – Giulio Cesare Giacobbe, psycholog
Abych však hipíkům příliš nekřivdil: mnozí se tenkrát odhodlali k témuž kroku jako já v roce 2005. V „hovorech k sobě“ jsem si tehdy pod tíhou vlastních argumentů přiznal, že láska a mír budou jen sentimentální žvást, pokud se v mém osobním světě budou týrat a zabíjet zvířata, pokud je pro mou potřebu budou zabíjet jiní. Měl jsem to jasně před očima: buďto škrtnu lásku a mír, nebo škrtnu potřebu. A tak jsem škrtnul potřebu a stal se vegetariánem. Pravda, dnes jsem už spíše flexitarián (blbé škatulky…), tedy člověk, který maso výjimečně pozře. Přesto se dál snažím dělat nejenom to, co mě baví, ale i to, čemu věřím a k čemu mě tlačí svědomí a touha po ztraceném ráji. Proto jsem napsal knihu Neber zvíře do úst aneb Podala snad Eva Adamovi jelito? (vyšla v roce 2012) a dva náměty o systémovém týrání zvířat pro Českou televizi. Byly mi přitom k užitku zkušenosti, které jsem nabyl mezi lety 2005 až 2010 v Ostravě jako redaktor zájmového časopisu.
Vším, čím jsem byl, tím jsem byl rád? Tak tady bych si dovolil s básníkem nesouhlasit. Řeknu to prozaičtěji: všechno, co jsem kdy dělal, mi umožnilo přežít. Za co mi tedy lidé platili?
Za překlady beletrie (čtyři z angličtiny přeložené knihy) a odborných textů, za výuku angličtiny ve školách, jazykovkách i v soukromí, za tlumočení při biblických setkáních organizovaných v Brně americkým misionářem, za práci redaktora časopisu Camping, Cars & Caravans, za focení dětí v mateřských školkách a za práci asistenta tamtéž, za práci prodavače na kopírce, za práci recepčního, operátora, zámečníka a skladníka, za práci sanitáře (asistujícího při operacích a odvážejícího „exity“ do márnice), za práci česače chmele v Čechách a sběrače fazolí na farmě v Anglii (plus nespočet dalších brigád), za práci myče nádobí v hospodě v Belfastu, demoličního dělníka v Dublinu či pomocníka při výrobě ratanového nábytku v Mogente u Valencie, za busking – pouliční muzicírování v Brně a ve Vídni, a taky za zpívání a hru na kytaru ve skupině Zapůlbůra. No jo, málem bych zapomněl: dva roky jsem byl tanečníkem v souboru Sedmikvítek – tady jsem šaškoval úplně zadarmo, z lásky k lidové kultuře a valašským cérkám.
Vypadá to jako konec, ale není, protože… „jsem ještě nevykouřil svou poslední cigaretu,“ říká ve filmu Zvíře Belmondo alias Bruno Ferrari. Nedávno jsem počítal, kolikrát v životě jsem se stěhoval, kolikrát jsem musel někam přemístit svůj „ranec“: kolo, kytaru, knihy, lejstra, telku, hadry, nádobí a různé „bebechy“. Vyšlo mi číslo 44. Může se pak někdo divit, že si od dubna 2016, kdy jsem si na úvěr pořídil dvoupokoják na Rožnovské, užívám zápecnictví, míru domova a lásky ke kočce? Že už se mi nechce nikam se trmácet (stačí mi cyklostezka podél Bečvy) a že už nemám žádná přání? I když vlastně… jedno přání bych přece jenom měl: chtěl bych na zemi ten ráj. Hej, páni konšelé.
Prý bejval svět jak z růže květ či háj
Prý žádná zlost a lásky dost, jó ráj
Prý bejval svět jak z růže květ a já se ptal
Proč nezůstal jen chvíli dál
Pouze chvíli dál…
Jsem Pavel Hub, ale říkejte mi Hubák