(Jarní procházka po trochu jiném Frenštátě)
Všechno má dvě tváře, město i člověk. Tu líbivou, na kterou jsme pyšní a kterou ukazujeme ostatním, a tu ošklivou, za kterou se stydíme a kterou před nimi schováváme. Pravdu (Úplnost) o člověku stejně jako o městě ale nepoznáme, dokud si neposvítíme na to, co je skryté ve stínu a co se děje na periferii našeho zájmu. Čeho tam najdeme nejvíc: lásky? chtíče? nenávisti? zoufalství?
Projděme se teď obrazem po Frenštátě: opusťme na chvíli svá morální a estetická kritéria a jen se pozastavme nad sděleními „lůzy“, našich nevyzrálých či „hodnotově posunutých“ spoluobčanů, s nimiž se sotva potkáme na sociálních sítích. Jejich Frenštát je jiný než ten náš, stejně jako jejich vnitřní svět. Možná bychom byli radši, kdyby ho neprojikovali navenek, kdyby nehyzdili naše krásné město. Jenomže i budižkničemu má touhu tvořit, i blbec má touhu se vyjádřit.
Dopřejme tedy projednou hlouposti, aby oslovila inteligenci, a dopřejme ošklivosti, aby si podala ruku s krásou. Dopřejme času, který společně sdílíme, aby vynesl na povrch svou špínu a dekadenci. Poznejme pozadí města, ve kterém žijeme. Přijměme i tento Frenštát.
„Pozadí čehokoli má svou vlastní krásu – pozadí zářivého velkoměsta nebo impozantní budovy. Pozadí osobnosti je často mnohem více fascinující a hezčí než to, než to, co se prezentuje zepředu. Nicméně jsme společností přední části, společností, která se pojišťuje tak, aby ukazovala svou lichotivou tvář.“ – Thomas Moore, Temný eros
„Jak jsem tak šel po těch schodech nahoru, chtělo se mi zničehonic zase zvracet. Ale nezvracel jsem. Na minutku jsem si sed a hned mi bylo lip. Ale jak jsem seděl, uviděl jsem něco, z čeho jsem div nevylít z kůže. Někdo napsal na zeď ,KURVO!‘ Já vám z toho div nevylít z kůže. Představil jsem si, jak to uvidí Phoebe a všechny ty ostatní škvrňata a jak si budou lámat hlavu, co to asi znamená, načež jim nějaký sprostý dítě řekne – přirozeně úplně zkresleně – co to znamená, a oni o tom budou všichni přemejšlet a budou se s tím třebas i několik dní trápit. Přál jsem si, abych moh zabít toho, kdo to napsal, ať to byl kdo byl. Řek jsem si, že to bylo asi nějaký zvrhlý hovado, který se pozdě v noci vkradlo do školy vyčurat nebo něco, načež to na tu zeď napsal. Pořád jsem si představoval, jak jsem ho při tom nachytal a rozmlátil mu tu jeho palici o ty kamenný schody, až by byl na cimprcampr. …
Načež jsem zůstal v hrobce úplně sám. Svým způsobem se mi to líbilo. Bylo tam tak hezky a byl tam takovej klid a mír. Načež jsem zničehonic uviděl na zdi – nikdy byste neuhádli, co. Další ,KURVO!‘ Bylo to napsaný červenou tužkou nebo čím, zrovna pod tím sklem na zdi, pod těma kamenama. V tom je celej ten problém. Na celým světě nenajdete místo, kde by bylo hezky a kde by byl klid a mír, poněvadž žádný takový místo neexistuje. Myslíte si, že třeba existuje, ale jednoho krásnýho dne se nebudete koukat a někdo se tam zatím vplíží a přímo vám před nosem tam napíše ,KURVO!‘ Jen to někdy zkuste! Já si dokonce myslím, že jestli někdy umřu a šoupnou mě na nějakej hřbitov, kde budu mít náhrobek, na kterým bude stát ,Holden Caulfield‘ a pak v kterým roce jsem se narodil a v kterým jsem umřel, že zrovna pod tím bude nápis ,KURVO!‘ Abych řek pravdu, já to vím docela pozitivně.“ – J.D. Salinger, Kdo chytá v žitě
PH 21. března 2024