„Nesmíme si o sobě moc myslet. Člověk musí bojovat proti tomu zlu, na které právě stačí.“
Možná že pochopit Jana Palacha znamená pochopit jeho poslední věty, z nichž běžně se cituje buďto jedna, nebo druhá. Častěji ta druhá. Vyložit, jak spolu obě věty souvisí, si snad dosud nikdo netroufnul. A netroufnu si ani já. Dovolím si jen krátkou úvahu – s nadějí, že až rébus oněch dvou vět česká společnost rozluští, až porozumí jeho paradoxu, uzdraví se.
Člověk, který za něco bojuje a umírá, si přece o sobě musí „moc myslet“. Přinejmenším si musí myslet, že „stojí v Pravdě“. Kacířská otázka zní: Je ryzí a sebeprostý, anebo pyšný a nepokorný? Církevní hodnostáři, „obránci víry“, kteří odsoudili k smrti upálením Mistra Jana, byli přesvědčeni, že Hus je pyšný a že právě jeho pýcha je tím, co ovládá jeho rozum a obrací ve lži pravdy Kristova učení. Hus si pochopitelně myslel opak.
Mistr Jan byl Palachův hluboce prožívaný vzor lidství, zbožnosti a hrdinství; obětoval svůj život pro Pravdu (Krista) a národ. Pro Jana Palacha byly klíčovými slovy národ a svoboda. Tato slova v něm hluboce rezonovala a přivedla jej k heroickému a tragickému činu. Co chtěl tedy říci nám všem od prahu smrti? Odpovědět si musí zřejmě každý sám, otázek je mnoho:
Co je to svoboda, jak ji správně chápat? Máme dnes v sobě tolik lásky k vlasti a národu, abychom pro ně byli schopni oběti, neřkuli oběti nejvyšší? Co je zlem této doby, proti kterému by měl každý z nás podle svých sil bojovat? A jak by měl bojovat: s pocitem vlastnictví jediné a výlučné pravdy, s nenávistí k protivníkovi? Anebo by měl setrvat v pokoře, v pocitu své malosti vůči Bohu, a byť by z poznané pravdy neuhýbal, snažil by se zároveň chápat a „milovat svého nepřítele“? Neměl by zlo odhalovat především v sobě samém? Jak máme Palachův čin reflektovat a k čemu nás zavazuje?
A proč vlastně mluvíme pouze o Janu Palachovi? Není to proto, že nám jeho kult vyhovuje, že nás zbavuje potřeby mluvit o ostatních „hořících pochodních“, o všech, kteří šli v jeho šlépějích? Co je za tou dlouhou řadou sebeupálených mužů, jaký je společný jmenovatel jejich posledního činu?
V článku s názvem Od roku 1989 se zabilo příliš mnoho Palachů píše Tomáš Koloc:
„Na veřejnost se dostala jména jen některých z nich: zemědělec Jozef Aszmongyi, Slovák žijící v Čechách, se v roce 1992 upálil v Nymburce na protest proti rozdělení Československa. Téhož roku se na protest proti šikaně v naší zdemokratizované armádě stejným způsobem zabil nejmenovaný voják ve Vyškově, v roce 1996 propuštěný železničář v Táboře a 1998 zřejmě ze stejných důvodů řidič sanitky v Prostějově. Před Komerční bankou (!) se v roce 1999 upálil muž v Uherském Hradišti a jiný v Mariánských Lázních. Známe jména studentů Zdeňka Adamce (19) a Romana Mášla (21), kteří se upálili v roce 2003, zanechavše po sobě manifesty proti narůstající asociálnosti a odcizenosti režimu. …
Z těch všech se splnění svého požadavku ,upozornit na nelidskost dnešní společnosti‘ povedlo nejvíce Zdeňkovi Adamcovi, který se zabil stejným způsobem a na stejném místě jako Jan Palach a kterému věnoval kapitolu ve své knize českých příběhů nositel Evropské knižní ceny Mariusz Szczygieł a později se jeho příběhu ujal i rakouský nositel Nobelovy ceny za literaturu Peter Handke, který ho učinil hrdinou své knihy Zlodějka ovoce. Později o něm napsal celou divadelní hru s názvem Zdeněk Adamec. Autoři českých textů, kromě dvou výjimek – jimiž jsou Pepa Nos, Dáša Vokatá – o Zdeňku Adamcovi zarytě mlčí.
V roce 1969 se to, co chtěli ( = aby jejich činy včetně jejich jmen pronikly do sdělovacích prostředků a vzbudily nevoli proti opětovnému úbytku svobody slova a znovuobnovenému umlčování odborníků, kteří žádali nepoklonkovat Východu ani Západu, ale vyhlásit neutralitu a samostatné rozhodování o národních otázkách) povedlo jen Janu Palachovi, Janu Zajícovi a Evženu Plockovi. Dalších 28 dobrovolných mrtvých ze stejného důvodu už normalizační policie a média utajila – ale přesto se po pádu režimu historikům podařilo zjistit jejich příběhy a jména. To je pro mě výsostný vzkaz i pro dnešní režim: ano, ti, kteří udělali totéž na protest proti stále ubývající svobodě a demokracii po listopadu 1989, ,mají smůlu‘. Zatím.“
PH 21. ledna 2022