(O Janu Palachovi s kamarádem-filosofem)

 

V noci mi to samo naskočilo: musíme rozlišit, čím je Palachův čin pro nás a čím byl pro něj samotného. Jeho „čin pro nás“ byl bezesporu výrazem jeho lásky k národu a vlasti, byl projevem ušlechtilé mysli a čisté duše – proto si právem zaslouží naši úctu. Je tedy v pořádku, že si jeho smrt každoročně připomínáme a že se mu klaníme jako hrdinovi a mučedníkovi, který nám tou nejvyšší obětí vzkázal, že si nikdy a nikým nesmíme nechat vzít svobodu. Že nechceme-li zajít na opovržení sebou samými, musíme si jako národ i jako jednotlivci udržet rovnou páteř, ať by se nás protivník  jakkoli snažil zastrašit a zlomit. Jen budeme-li morálně silní, budeme  autenticky živí.

S jeho „činem pro sebe“ je to komplikovanější, poněvadž mu nikdo nevidí do duše. Když už srovnáváme s Ježíšem: poslední údajná Ježíšova slova nebyla „Bože můj, proč jsi mě opustil?“ (svědčící o předsmrtné úzkosti a krizi), ale „Dokonáno jest! Otče, do Tvých rukou vkládám svého ducha.“ Značí, že Ježíš dotáhl svůj úkol do vítězného konce, že završil své pozemské dílo v souladu s Boží vůlí – nikoli proti ní. Jeho poslední slova svědčí o tom, že se jeho duši ulevilo.

Je otázka, jestli se stejně ulevilo Janu Palachovi, když umíral. O tom nám mohla něco povědět snad jenom sestra, která o něj v posledních chvílích jeho života pečovala. Každopádně pokud Palach po svém vzplanutí vykřikl „Hoďte na mě kabát!“, pak tato slova zas tolik neznamenají: svědčí pouze o předsmrtné panice, jakou zakusil i Ježíš. Podstatné je, s jakým pocitem Palach nakonec odcházel z tohoto světa: jestli jeho agónii provázelo klidné svědomí, anebo lítost nad tím, čeho se dopustil na sobě a svých blízkých. Pokud v něm byla přítomna lítost ve smyslu ,Bože, co jsem to učinil‘, pak šlo o nezralý čin spíše než o vítězství, jakého dosáhl Ježíš. Pokud litoval, zatížil svoji duši vinou a sebetrýzní, jež mu musely bránit v lehkém spočinutí v Bohu. Pak by pro nás neměl být jen úctyhodným hrdinou, ale i varovným příkladem. Právě to se však nikdy nedozvíme.

Čili tak nějak vnímám Palachův čin: kontroverzně. Na jedné straně úcta, na druhé pochybnost. Nikdy bych si nedovolil jej soudit, ale pochybnost ohledně jeho „činu pro sebe“, tu mám. Vždy za jeho sebeobětí budu vidět lásku. Ale nikdy nebudu vědět, jestli se jedna láska nedostala do konfliktu s jinou: láska k vlasti s láskou k Bohu a sobě samému. Jestli Jan skutečně vykonal to, co v životě vykonat měl, jestli byl stejně jako Ježíš v souladu s „vůlí Otce“. To ví a cítí pouze jeho duše.

A je otázka, jestli si připouštěl variantu, která nakonec nastala: že jeho smrt ani smrt dalších „pochodní“ s ničím nepohne. Že Sověti z Československa neodejdou, že lid se na větší odpor nezmůže a že on sám se stane jen uctívaným idolem. Skoro to vypadá, že se přepočítal – ano, byla to svého druhu manipulace: ,Já se vzdám života a vy pak uděláte to, co po vás chci/chceme‘. Bůhví, pokud by svou smrt přežil, jestli by se nestal zahořklým mrzákem s nenávistí k lidem, pro které se zohavil. Úděsná představa. Může člověka něco paralyzovat víc než strach z toho, aby se nedopustil něčeho, čeho by později hluboce litoval? Něčeho, co si nikdy nemůže odpustit?

 

„Čeho se na nás dopustili druzí, s tím už se nějak vyrovnáme. Horší je to s tím, čeho jsme se na sobě dopustili sami.“ – François de La Rochefoucauld

 

PH 2022