aneb Sověti vzpomínají na Frenštát

 

Dnes odpoledne mě na „buzerplacu“ zastavil statný Ukrajinec.

„To byly kasárna, že? Nevite, jestli tu něco zustálo?“ zeptal se východňarsky přizvukovanou češtinou. Vteřinu jsem přemýšlel, co tu mělo zůstat. Snad zbytky munice? Zakopaný kalašnikov? Či nápis psaný azbukou?

Všiml si mého zaváhání, proto pokračoval: „Muj tchan tady byl na vójně. Chtěl bych mu udělat par fótek.“

„Jo táák, myslíte, jestli tu zůstalo něco v původním stavu,“ dovtípil jsem se konečně.

„Áno, áno, v puvódnim stávu.“

„No tak to vás asi zklamu, všecko je už opravené nebo zbourané. Vidíte tamty velké domy u cesty? To byly ubikace… ubytovny pro vojáky.“

„A tám? Nebo tám?“ nepřestával vyzvídat.

„Víte, abych řekl pravdu, tak nevím. My jsme sem neměli přístup, kolem kasáren byl plot s ostatným drátem a strážemi.“

„Aha,“ usmál s pochopením, že ho nechci odbýt a že mu nejspíš nekecám.

„Kolik roků je tchánovi?“ zeptal jsem se prozměnu já.

„Šedésat.“

„Tak to je o šest roků starší, to jsme se mohli i potkat; určitě tu stával u plotu na stráži.“ To, že jsme se mu přitom s klukama možná posmívali, jsem raději zamlčel. (Popravdě si nejsem vědom, že bych se kdy vojákům posmíval, ale mezi místními puberťáky to běžné bylo.)

„Tak hodně štěstí a nashle,“ rozloučil jsem se a pokračoval v chůzi ve směru na Marek.

„Diky, náshle,“ odpověděl.

,Život je zvláštní,‘ pomyslel jsem si, zaobíraje se ještě po cestě tím nenadálým setkáním. Frenštátští si s pýchou připomínají den, kdy se po dvacetiletém soužití zbavili „Sovětských“, a „Sovětští“ zase s nostalgií vzpomínají na léta strávená ve Frenštátě. Ukrajinci, Rusové, Bělorusové, Kazaši… Východní Slované a západní Asiaté vzpomínají na to, co prožívali na několika hektarech vybetonované země za ostnatým drátem pod horou Radhošť. Proč? Protože žili v krásné krajině? Protože se tu měli lépe? Protože chvíli žili „na Západě“?

Ale prd, nic z toho. Prostě proto, že tenkrát byli mladí.

 

„Řekněme tedy, že myšlenka věčného návratu znamená jistou perspektivu, z níž se věci jeví jinak, než jak je známe: jeví se bez polehčující okolnosti své pomíjivosti. Tato polehčující okolnost nám totiž zabraňuje pronést jakýkoli odsudek. Jak je možno odsoudit něco, co pomíjí? Červánky zániku ozařují všechno kouzlem nostalgie; i guillotinu.

Přistihl jsem se nedávno při neuvěřitelném pocitu: listoval jsem knihou o Hitlerovi a nad některými fotografiemi jsem pocítil dojetí: připomněly mi totiž čas mého dětství; prožil jsem ho za války; někteří příbuzní mi zahynuli v Hitlerových koncentrácích; ale co byla jejich smrt proti tomu, že mi fotografie Hitlera připomněla zaniklý čas mého života, čas, který se nevrátí?

Toto smíření s Hitlerem prokazuje hlubokou mravní perversi spojenou se světem založeným esenciálně na neexistenci návratu, protože v tom světě je vše předem odpuštěno a tedy i vše cynicky dovoleno.“ – Milan Kundera, Nesnesitelná lehkost bytí

 

PH 26. března 2023