Víš, co spojuje všechny tyto slavné Čechy?

Jiří Císler, Jan Vyčítal, Leoš Suchařípa, Václav Havel, Karel Schwarzenberg, Jiří Dienstbier, Pavel Rychetský, anebo – proč ho nezmínit – Jan Jakob (to je ten blbec z TOP 09). Ano, ti všichni ráčkují, respektive ráčkovali. Vsadil bych se, že ráčkoval i sám Mistr Jan Hus. Říkám to pořád: čeština je pro Čechy moc těžká.

Kamil, můj kamarád ze studií v Brně (budiž mu země lehká), zase říkal: „Nejspisovněji se mluví u nás ve Zlíně.“ A já jsem mu to věřil. I když jsem nevěděl, kde ten Zlín je. Z velkých měst jsem do té doby navštívil jenom Brno, Prahu, Ostravu a Gottwaldov. Každopádně si od těch dob všímám, že spisovněji než v Čechách se mluví na Moravě a že Češi se na Moravy dívají tak trochu skrz prsty, protože „tývole, voni tam mluvěj spisovně!“

Ve světě to ovšem není ojedinělý případ, že národ B ovládá mateřský jazyk národa A lépe než národ A sám. Ve svém životopise vzpomíná Shane MacGowan, předloni zemřelý zpěvák irské punk-folkové skupiny The Pogues: „Znalost anglické literatury a taky schopnost anglicky mluvit a psát jsem kupodivu získal od Irů, co mluvěj lepší angličtinou než kdokoli na světě. No, vlastně si v tomhle směru trošku konkurujou se Skotama, ale Angličani ani Američani na ně v žádným případě nemaj.“

Včera jsem paní učitelce, kolegyni v mém věku, ukázal následující úlohu z učebnice Matýskova matematika. Málem ji trefil šlak, když si přečetla zadání. A nechápala, jak při té hrůze mohu já zůstávat ledově klidný. Odpověděl jsem jí v tom smyslu, že já už jsem se dovztekal. Ostatně někteří moji přátelé na Facebooku by mohli dosvědčit, jak dlouho mi trvalo, než jsem se smířil s krutou pravdou: že vzdělanost a úcta ke spisovnému jazyku v republice, která slove Česká, jde do hajzlu.