aneb Jak se bohém (ne)stal Bohem

 

„Nejcennější věta, jakou jsem kdy slyšel: ,Dans le véritable amour c´est l´âme, qui enveloppe le corps.‘ Při opravdové lásce je tělo zahaleno duší.“ – Friedrich Nietzsche

Ve středu 27. října 1993 kolem půl třetí odpoledne jsem snědl hrst lysohlávek čili hub s psychedelickými účinky, údajně podobnými účinkům LSD. Nasbíral je můj kamarád Zdeňa Strnad v lesích u Zlína a já jsem nepředpokládal, že by mě chtěl otrávit. Na množství, které je pro zachování života a duševního zdraví bezpečné, jsem se nevyptával – stačilo mi sdělení, že houby působí rychle a poměrně dlouho, prý až šest hodin. Myslel jsem, že zkusit se má všechno – byl jsem tak trochu magor. Pokud si vzpomínám, chutnaly nahořkle.

 

 

Já, který se směji

Byl jsem ve čtvrtém ročníku brněnské Filosofické fakulty a bydlel na koleji s příznačným názvem Tvrdého 5/7. My „filosofové“ jsme tvrďáci opravdu byli, neboť s alkoholem jsme se nijak nemazlili: tvrdě jsme slopali a tvrdě usínali. Pařba je věčná! Kdo neodleze po čtyřech, pil pod své možnosti, tak znělo naše krédo. A co hůř, do hospody to bylo z koleje jen deset metrů. Logicky jsem tedy i tentokrát následoval své kamarády svolávající se do Hrušky „na jedno“. Drogy na mě žádný dojem neudělaly, měl jsem chuť na nějaké to Starobrno.

„Vy Valaši jste tvrdí hoši, vás nějaké hříbky hned tak nesejmou,“ poplacával mě po zádech Tomáš Dvořák, budoucí odborný asistent na katedře historie, jenž mi o dva roky později na farmě v Anglii přerazil ukazovák lopatou, když se při šermu dostal do ráže. Po jednom pivku a dvou vykouřených cigaretách jsem se nicméně zvedl a odešel na kolej s předsevzetím, že není boha!. Žádné účinky jsem nepozoroval, a tak jsem se rozhodl jim trochu napomoct. Chtěl jsem být sám, abych se mohl lépe koncentrovat – stále jsem věřil, že šlupka teprve přijde.

Chvíli před čtvrtou jsem si čtvrthodinku drnkal na kytaru, načež jsem si lehl, přikryl se dekou a soustředil se na prožívání svého nitra. Bylo mi teplo a měl jsem dojem, že už začínám něco vnímat. Před zavřenýma očima mi postupně vyvstávaly čáry nabývající podob geometrických obrazců a květin zvláštních tvarů. Tomu jsem ještě nepřikládal valnou pozornost, alkoholická deliria ve mně zanechávala hlubší dojmy. Pouze jsem se obrátil tváří k oknu: světlo mě uklidňovalo, při ležení s obličejem ke zdi byly vize ponuré a strašidelné.

Zčistajasna jsem jakoby v dálce spatřil slabou světelnou tečku, která se rychle zvětšovala. Před očima se mi rozlila tma a moje já se otřáslo v základech. Z hlubin svého bytí jsem pocítil mocný příval horka směrem k srdci. Dost mě to vyděsilo – s ničím podobným jsem se ještě nikdy nesetkal. Teď už jsem neměl sám sebe pod kontrolou, od této chvíle se mohlo stát cokoliv. Ale pociťoval jsem i zvědavost; takže i když jsem v úleku na moment otevřel oči, rychle jsem je znovu zavřel. Jev se ještě dvakrát nebo třikrát zopakoval, k mé úlevě s menší intenzitou než poprvé. Tělem se mi začínalo rozlévat příjemné teplo a obličej se mi tvaroval do blažených úsměvů. Náhle vstoupil do pokoje Roman Szyszka z Bohumína.

„Zavři, vole!“ houknul jsem na něj a dodal, ať „nerožíhá“. Nechtěl jsem, aby mě v tomto stavu kdokoli viděl, připadal jsem si zranitelný. Všechno bylo možné, co kdybych se třeba rozbrečel? Sebral jsem síly a pokusil se o srozumitelnou artikulaci ve snaze vysvětlit mu, že jsem zbaštil lysohlávky, že provádím experiment. Věřil jsem v sílu svého vědomí: nedávno jsem přečetl Londonova Tuláka po hvězdách a skutečně jsem si teď připadal jako průkopník, jako objevitel neznámých světů. Věděl jsem ale, že mluvím trhaně a nesouvisle a čím starostlivěji si mě Roman prohlížel, tím větší jsem dostával záchvaty smíchu.

„Ty, Hubáku, jestli jsi sežral nějaké jedovaté svinstvo… Nemám zavolat sanitku?“

Roman měl upřímnou starost a já, debil jeden, jsem se furt řehtal. Nemohl jsem si pomoct. Každé jeho slovo, každou pohnutku jako bych znal s předstihem. Frčel jsem na vyšší frekvenci, artikulovaná myšlenka pro mě byla příliš pomalá. A taky zbytečná a hloupá. Jedním slovem směšná.

Roman odešel, vzápětí se však v místnosti objevil Petr Ochechul, rodák od Telče, a Lída Christová ze Vsetína. Všechno se opakovalo. Každá pozornost na mě soustředěná, každá narážka na lysohlávky (obzvlášt Ochechulovi to celé přišlo nesmírně vtipné) ve mně vyvolávala nepotlačitelné salvy smíchu, při kterých jsem nepoznával svůj hlas. Jeho barva mi však byla povědomá: jako by patřila jednomu z mých dvou bráchů, anebo taťkovi, který už několik let není mezi živými. Bylo to celé velmi, velmi podivné. Taktéž Lídu s Ochechulem jsem nepřestával vykazovat z pokoje – styděl jsem se před nimi za své nekontrolovatelné projevy. Věděl jsem, že se duševně svlékám, že se chovám jako trotl. Tývole, co když jsem se pomát?

 

Možná že vidím Boha  (Netušené schopnosti)

Ochechul odešel a Lída zůstala se mnou v pokoji, aby na mě dohlédla – co kdyby mě třeba napadlo vyskočit z okna? Člověk se jí nemohl divit: před nedávnem, když jsme se s kamarády ve stejném pokoji opíjeli, stala se přímým svědkem pokusu o sebevraždu. Prý: „Kluci, nechci vám do toho kecat, ale teď tady letěl chlap.“ Zprvu jsme nechápali, jak to myslí. Vzápětí jsme však dole uviděli bezvládně ležící tělo, které se dvakrát nebo třikrát zkusilo nadzvednout – byl to Zdeno Plachetka z Horehronu. Jak jsme v mžiku zjistili, vyskočil z pátého patra z důvodu nešťastné lásky, leč zbrzdila jej koruna ryngloně, a tak pád přežil. Od té doby mu nikdo neřekl jinak než Létající Čestmír. Zahrada, v níž přistál, je obyvateleli koleje Tvrdého 5/7 dodnes zvána jeho jménem: Plachetkovy sady. No a teď je tady Hubák, zdrogovaný až hanba. Tak nějak to Lída viděla. Lehla si na protější postel a začetla se (možná že jen naoko) do knihy. Mně, jak jinak, to přišlo velice směšné.

Veškeré obavy mých přátel mi připadaly zbytečné. Byl jsem si dobře vědom všeho, co se se mnou děje. Neprožíval jsem žádnou bouřlivou extázi (vyjma onoho nepotlačitelného smíchu), žádnou vizi ani halucinaci. Byl jsem plně v realitě, akorát –

žasl jsem nad tím, jak se zostřily projevy mého bytí. Myšlenky fičely jedna za druhou, neuvěřitelně vyletěla schopnost spoluprožívání a soucítění, dostavila se dosud nepoznaná lehkost, vláčnost a ladnost pohybů. Zbystřily se také mé smysly, především vnímání barev a zvuků; zvýšila se teplota pokožky, hlas se stal měkčím a melodičtějším, rozšířily se zorničky očí a nedaly se potlačit úsměvy. Záchvaty smíchu mě přešly: místo nich se dostavil zvláštní pocit okouzlení a harmonie, provázený potřebou podělit se o tuto blaženost. Chtěl jsem něco z toho sdělit Lídě, ale jazyk mě ani trochu neposlouchal. Nejspíš jsem motal páté přes deváté. Ne, nebylo možné vyjádřit slovy tuto zkušenost, která byla tak nová a jiná. Nesdělitelná, alespoň verbálně. Cítil jsem, že slova jsou jen pomocné preparáty, berličky pro slepce, chatrné  struktury, o které se musí opřít lidský rozum. Tady fungoval jen cit.

„Když selže rozum, poslechni hlas srdce.“

Je dobré znát pohádky. Veškerý prostor kolem mě byl proteplen a prodchnut zvláštním jasem. Nic nebylo všední a obyčejné, vše bylo plné života. Možná teď vidím Boha, napadlo mě. A cítil jsem, jak to úžasné světelné magma proudí i mnou skrze průrvu ve středu hrudi.

 

 

Napadlo mě, že když selhávají slova, že bych se snad mohl vyjádřit hudbou – niterným univerzálním jazykem. Třeba si toho Lída všimne. Vzal jsem kytaru a začal hrát. Říkám, že jsem začal hrát, jenomže tentokrát jsem nehrál já. Moje hra byla lehká a jistá, plynula tak samozřejmě, jako by nějaká inteligentní síla vedla mé prsty. Ignoroval jsem navyklá schémata a akordy, herní mechaniku vystřídala „hra duše“. Kytara se stala médiem pro tóny vyjadřující všemožné odstíny krásy. Byla v tom otevřenost, láskyplnost a něha. „Hoblovat“, „rubat“ či „břáňat“, hrát rockově či agresivně, to nešlo.

Harmonie byla dokonalá a plynula samovolně; opustit ji, udělat chybu, snad ani nebylo možné. Každý tón vycházel z měnících se pocitů mého vzníceného nitra, jejich sled působil dojmem úchvatné kompozice. A naplno pracovala imaginace. Bylo mi jasné, že jedině takto mohla vzniknout veliká hudební díla – zažíval jsem inspiraci géniů! Byl jsem trubadúrem, tulákem na dálnici, pasáčkem v horách… Ke každému hudebnímu motivu se ihned přidružila vizuální představa, aniž bych jen „na vteřinu“ ztratil pojem o tom, kde jsem a co se se mnou děje. Jestliže halucinace provází ztráta soudnosti, tak tady o žádný blud nešlo. Obrazy byly prchavé, leč zřetelné. Ale odkud přicházely? Viděly je vůbec mé skutečné oči? Pableskovalo to přede mnou jako fata morgána.

A bylo v tom i něco erotického. Jako bych s Lídou ležící na protější posteli byl duševně propojen. Dokonce mě napadlo, že kdybych chtěl… První halucinace? Možná jen letmý závan ega. Ostatně sex mi připadal jako zbytečná a stupidní věc. Nepociťoval jsem žádný chtíč, žádnou touhu po tělesném vzrušení; nebylo ve mně ani napětí volající po ukojení pudů, ani žádná duši-trýznící láska. Tady mi nezbývá než přiznat, že už dva měsíce jsem k Lídě pociťoval cosi mnohem hlubšího, než je běžné v kamarádství, žel nešťastně a marně. Teď jsem se konečně cítil vysvobozen. Cit nezmizel, ale byl zbaven jakéhokoliv chtění a touhy po opětování. To, co z okolí přijímaly mé smysly, nevyvolávalo ozvěnu v těle, ale v duši. Neměl jsem nutkavý pocit, že musím někoho mít: byl jsem úplný – naplněný láskou, harmonií a porozuměním. A navíc jsem byl stále zaujat pozorováním Toho.

Intenzívně jsem vnímal duševní hnutí kamarádů, kteří se na mě přicházeli dívat jako na opici do zoo a dobře se přitom bavili. Ale i já jsem se bavil. Ne že bych uměl číst jejich myšlenky, spíše jsem do nich „viděl“ skrze jakousi zesílenou empatii. Vnímal jsem To jako společný základ našich životů, zabarvený osobitostí každého z nás. S mým myšlením to však bylo horší: veškerá racionalita byla fuč. Nebyl jsem schopen uvažovat (splétat myšlenky a vyvozovat z nich závěry) a nemohl jsem si ani na nic vzpomenout. Paměť byla taky fuč. Pokusil jsem se vybavit si datum Vítězného února – to jsem měl v hlavě uložené jistěji než datum vlastního narození –, ale neuspěl jsem. Ztratil jsem „historické vědomí“, vědomí času. Ale co, stejně ho nebylo třeba. Stačilo mi to nádherné a blažené Teď.

 

Svět v proměně  (Podpořme Zdroj!)

Odložil jsem kytaru a jen tak jsem pohyboval prsty na rukou. Svíral a rozevíral jsem dlaně a žasnul nad zvláštním prociťováním svého těla. Dělo se s ním něco mimořádného, nevídaného.

Čím dál víc mě nadýmala teplá energie, která rostla a šířila se, až překročila i mé tělesné obrysy. Prostoupila mě tak dokonale, že jsem ji pojednou pociťoval jako své skutečné tělo. I když bylo neviditelné, vnímal jsem je zřetelněji než svůj dobře známý korpus z masa a kostí. Až se mi zdálo, že bych se bez té těžkopádné hmoty i obešel. Cítil jsem neuvěřitelnou lehkost, jako by pro mě přestala platit zemská přitažlivost. Hned jsem si ten pocit ověřil: spustil jsem se na břicho a začal dělat kliky. Dvacet, třicet, čtyřicet, padesát… pořád jsem necítil únavu. Snad bych byl schopen klikovat donekonečna (normálně bych skončil zhruba u třiceti), kdyby mě nebylo napadlo něco jiného.

Mým posláním je vyjadřovat se hudbou, prolétlo mi hlavou, načež jsem se dal do radostného tance. Už jsem ani neregistroval, které oči na mě zrovna civí – bylo mi to jedno, neboť jsem v sobě objevil schopnosti Michaela Jacksona.

Křepčil jsem jako smyslů zbavený. Ale ne, kdepak – o nějakém potrhlém křepčení nemohlo být ani řeči. Ten tanec byl dokonalý! Byl jsem ohromen tou suverénní koordinací pohybů, tou dynamičností a výbušností, tou nenadálou schopností vystihnout perfektními rychlými kreacemi z kazeťáku se linoucí skladbu. Rozum to nebral. Vysvlékl jsem si triko a odešel do koupelny, kde jsem si stoupl vedle dvou kamarádů před zrcadlo a nevěřícně hleděl na své obnažené tělo – jako by ani nepatřilo mně. Začal jsem se ohmatávat, aniž bych komu co vysvětloval (obyvatelé kolejí Tvrdého 5/7 byli zvyklí na ledajaké exoty), a nevycházel přitom z úžasu: moje tělo bylo svalnaté a neskutečně tvárné, jakoby napumpované tou kosmickou energií, se kterou jsem se ztotožňoval tak, jako se člověk ztotožňuje se svým hmotným tělem. Byl jsem z neviditelného plastu. A pořád jsem pociťoval to okouzlení, jež roztahovalo mé rty do širokých úsměvů a oči do naivních láskyplných pohledů. S ohromnými zorničkami jsem si připadal jako Méďa Béďa či jiná postavička z amerických animovaných filmů. Můj pohled byl odjinud a byl krásný i zlý zároveň. Zničehonic mě přepadla úzkost:

Co když už nikdy nebudu jako dřív? Co když zůstanu mezi lidmi úplně osamocen – uvězněný ve svém podivném světě a neschopný normální existence?

 

***

 

Byl jsem opět ve svém pokoji a cítil zoufalství z naprosté izolace. Ať už jsem stál bez hnutí, anebo se motal sem a tam jako hřebec na lonži, furt jsem mumlal to samé: „To je bludný kruh, to je bludný kruh…“ A vtom přišla spásná myšlenka:

Co když nejde jen o mou proměnu? Co když se proměňuje celý svět?

Najednou jsem docela jasně viděl, že jsem nastartoval proces, který ostatní vůbec nevnímají. Jako bych všechno kolem sebe očaroval, jako bych spustil řetězovou reakci, na jejímž konci bude… „Nová doba! Věčnost! Kopec srandy! Tanec a hudba! Zapomnění! Svět skřítků! Svět bez času a bez smrti! Lysohlávky! Reklamu na lysohlávky!“ Vykřikoval jsem slova a slogany, které probleskovaly mojí paralyzovanou myslí. Vtom jsem zachytil starostlivý pohled Lídy a Olafa – právě ve chvíli, kdy jsem si na hlavu lil kečup.

Všechno, co se mi honilo v mysli, mělo původ v pocitu, že jsme ve skutečnosti veselí a hodní skřítci, žijící pokupě na jednom staveništi. Svět vážných lidí, navyklých na všemožné šablony, se mi před očima měnil v pohádku. A to jen díky té zázračné „šťávě“, která mnou protékala a přetvářela mé okolí. Mělo to jedinou chybu: byl jsem v tom sám. Pro to, aby celý proces zdárně pokračoval – bylo tu reálné nebezpečí, že se znovu staneme normálními lidmi – bude nutné Zdroj podpořit. A věděl jsem jak: cíleným pěstováním a konzumováním lysohlávek! Odteď už nikdo nebude trpět hlady, neboť potravy nám netřeba – veškerá výživa je v energii lásky. Všechno ostatní je komicky zbytečné.

Smysl života? – Zbytečnost. Vědění? – Zbytečnost. Čas? – Zbytečnost. Smrt? –

Smrt byla nemyslitelná – nebyl na ni čas. Byla věčnost. Ne však věčnost, kdy se duše rozpustí v blažené nirváně. Byla věčnost, která se žije. A dokonce v lidském těle! (Pohledem a pohmatem jsem se pro jistotu přesvědčil.) Je možné, že Buddha kecal? Nechápal jsem sice, že čas zmizel, ale bylo tomu tak. Ovšem nezmizel jenom čas, zmizely i otázky. Všechno bylo jasné, veškeré poznání bylo tady a teď. Na jednu hlavu ho bylo až moc. Vypadávaly ze mě jen nesouvislé útržky vět:

„To  už je navždy! Všechno od začátku! Ztracená paměť! Hromada srandy! Jezte lysohlávky! Já jsem šašek!“

Šašek? Jistě, šašek, to ano, ale… je to všechno? Něco zachrastilo v mé ochrnuté paměti. Tenkrát dávno, kdo měl moc šířit lásku a proměňovat věci skrze sebe? Zatrnulo mi: to není možné, takový člověk byl jenom jeden, to přece… Bránil jsem se v úsilí zapudit pokušení, ale ta myšlenka už mě nepustila:

Mám snad něco společného s Ježíšem?

 

Pocítil jsem Satanovu sílu

Olaf, „falické božstvo ze Zlína“ (tak jej tituloval Tomáš Dvořák), mě před několika týdny přesvědčil, abych se s ním přihlásil do kurzu jógy. Moc jsme tomu nedali, ale dnes byl pevně rozhodnut se mnou – Olaf nerad chodí sám – do jógy zajít. Přišlo mi to zbytečné, ale prosím, pro radost bližního…

Před sedmou hodinou jsme vyšli z kamrlíku. Kurňa, že to ale byla chůze! Lehoučká a téměř bez gravitace – můj neviditelný skafandr mě nadnášel jako hocha z Klapzubovy jedenáctky, jako astronauta stav beztíže. Byl jsem vzrušen sám sebou: v té chůzi bylo cosi nadpozemského, cosi, co je dáno filmovým supermanům a návštěvníkům z kosmu. Nešlo to nijak zamaskovat. Trochu jsem se obával, že si mě kamarádi trousící se po chodbě budou dobírat: „Ty vole, Hubáku, jak to děláš?“

 

 

Vyšli jsme ven a já jsem stále přemítal, jak je to se mnou a Ježíšem. U Hrušky, hospody u kolejí, seděl na vodítku uvázaný čokl. Okamžitě jsem pocítil touhu ho pohladit, dát mu něco z té lásky, která mě nadnášela. Zvláštní, jindy by mě to nenapadlo. Určitě bych měl strach, že mě kousne. Blížil jsem se k němu a… pes začal vyvádět tak, že jsem si myslel, že se utrhne z vodítka. Tak a teď mě rafne, pomyslel jsem si. Obava mě však rychle opustila: Takhle přece psi nehrozí… Hladil jsem ho, poplacával, vkládal mu dlaň do mordy, aniž bych si připouštěl riziko. Nestiskl. Cítil jsem, že vnímá lásku, která ze mě prýštila – ne a ne mě nechat odejít. Pošeptal jsem mu: „Klid, kamaráde, ještě se vrátím.“ Hafan se zklidnil a nechal mě jít.

V tělocvičně, kde kurz probíhal, byl pouze jeden účastník a vrátný. Všiml jsem si, jak si mě oba prohlížejí – nejspíš jsem měl nepřiměřeně velké zorničky (kečup jsem si z hlavy před odchodem smyl). Nechal jsem mluvit Olafa, neboť s mou výřečností to bylo stále naprd. Dozvěděli jsme se, že jóga odpadá. Nato Olaf navrhnul, abychom se na kolej vrátili kratší cestou přes Špilberk. Já naopak jsem byl pro osvětlenou ulici, ale nechtěl jsem být nařčen ze zbabělosti, a tak jsem souhlasil. Nebál jsem se reálného nebezpečí (násilníci na Špilasu dávají přednost osamělým dívkám), ale věděl jsem, že moje fantazie a senzitivita jedou na plné obrátky. Byl jsem nebezpečím sám pro sebe, tím spíš na temných místech. Doufal jsem nicméně, že s kámošem po boku to zvládnu.

Šli jsme mlčky a já se snažil nemyslet na zlo. Přesto jsem ho teď cítil všude, dokonce i v sobě samém. Po nějakých padesáti metrech Olaf utrousil:

„Ty bys teď vlastně neměl chodit lesem, když máš v sobě ty lysohlávky…“

Vole. Samozřejmě jsem to věděl, ale musel to říkat nahlas? Abych zamaskoval úzkost, zeptal jsem se:

„A proč?“

„Protože by se ti mohlo něco…“

Sevřela mě hrůza: „Vole, nemluv o tom.“ Ale bylo pozdě. Po mé levici se hnuly keře, zašustilo listí a to, co se v něm mihlo, vydalo ďábelský probodávající zvuk. Zachvátil mě děs. Jako by mi srdce sežehl plamen, ta úzkost až zabolela. Vlkodlak. Zlo. Satan. Tato tři slova mi prolétla hlavou. Bezděky jsem se chytil kámoše za rukáv: „Olafe, já mám strach.“

Začal jsem se potit. Vpravo pod námi, kde lomozilo osvětlené Brno, jsem spatřil obrazy, které mě zlomily. Jako kdybych uzřel lože Záhořovo. Byla v nich soustředěna veškerá myslitelná zvěrstva, všechno zlo světa vystoupilo před mé oči v nezřetelné, avšak koncentrované podobě. Přemohlo mě zoufalství. Ta hrůza, co mi před chvílí proklála srdce, to byl jen začátek. Přede mnou bylo nesrovnatelně větší utrpení: v této své kůži musím procítit všechny trýzně lidstva! Dolehla na mě ubíjející tíha. Proč já? Proč zrovna já? Najednou jsem přesně věděl, co značí slova „vzal na sebe hříchy světa“. Teď musím za lidstvo umřít já. A moc času už mi nezbývá.

Konec se blížil a já jsem se cítil strašně slabý a strašně sám. Tak jako On. Krok za krokem jsem vrávoral do kopce – tak jako On na Golgotu – a stíral si z čela pot. Znovu jsem ze sebe vyrážel jen nesouvislé útržky vět: „Ne, to ne! Už nemůžu! Chci se vrátit! Panebože, proč já?“ V jednu chvíli se mi podlomila kolena – to když jsem pocítil největší nápor Satanovy síly. Viděl jsem, jak jsem proti němu směšně slabý. Já trpaslík, on obr. Pokusil jsem se najít útěchu u kamaráda:

„Olafe, co se píše v Bibli o Armageddonu?“

„Já nevím, jak to myslíš?“

„Chci vědět, jak to všechno skončí!“

„Píše se, že zlí budou potrestáni a spravedliví odměněni.“

Byla v tom jakás takás útěcha, úzkost však nepolevovala.

 

 

Znám tě, ty jsi Jidáš!

Šlapali jsme po Špilberku a já jsem tu a tam vykřikl větu vytrženou z toku svého „myšlení“. Olaf se nepřestával dožadovat vysvětlení, ale chyběla mi síla. Zčistajasna se dostavil pocit nesmírné úlevy. Až jsem se musel zastavit. Je to možné? Že by to bylo všechno? To už je opravdu všechno?

Nemohl jsem tomu uvěřit. Jako by ze mě spadl ohromný balvan, který mě celý život tížil. Tak tohle byl Armageddon! Mé oběti není zapotřebí. Co jsem měl podstoupit, to jsem si právě teď prožil. Mávnutím kouzelného proutku jsem byl zbaven mučivé odpovědnosti za osud světa. Pocítil jsem hlubokou vděčnost. Najednou jsem věděl, že Satan je uvězněn kdesi v hlubinách mé duše. A že ho z nich nikdy nevyvolám, protože ho vyvolávat nechci. Bylo mi jasné, že všechno zlo pochází z člověka. I to, že Satan a Ježíš jedno jsou.

Cesta před námi se zničehonic prosvětlila (opět ji začaly lemovat neonové lampy) a ani les už nebyl tím strašidelným lesem, do kterého jsme před nějakými deseti minutami vstoupili. Opět zde bylo to naivní blažené okouzlení a spolu s ním víra, že nastává nový věk. Věk dobra. Věk veselých a hodných skřítků.

„Olafe, já jsem Bůh,“ chlubil jsem se. „Podívej se na moje jméno Hub a přečti ho pozpátku.“

Pocítil jsem osten svědomí.

„Pýcha předchází pád,“ pravil Olaf až nečekaně moudře. Později si vzpomněl, že se po mých slovech z čisté oblohy zablesklo.

„Máš pravdu,“ sklopil jsem uši. Bůh nejsem. Ale kdo tedy? A co se to se mnou vlastně děje?

Špilberk byl u konce. Dospěli jsme k vyhlídce, od níž nám bylo sejít kolem kaple biskupa Gorazda dolů na Úvoz a pak nahoru po Žluťáku asi sto metrů na kolej. Ukecal jsem Olafa, abychom si sedli na lavičku a zapálili si cigáro. Slíbil jsem, že se mu pokusím vylíčit všechno, co se se mnou před chvílí událo. Nicméně mlčel jsem dál.

Zaujalo mě totiž, jak „nešikovně“ držím cigaretu v prstech. Vlastně jsem ji ani nedržel: mezi ní a mými prsty byla jakási neviditelná bariéra. Cigareta se vznášela v prostoru mezi dvěma prsty a vůbec se jich nedotýkala! Tou bariérou jsem byl ovšem já sám. Tedy já neviditelný. Mé hmotné tělo bylo zapuštěné do duchovního těla jako šunka v rosolu. Připadal jsem si jako matrjoška. Potáhl jsem z cigarety a kouř mnou prošel jako skrz propustnou membránu. Natáhl jsem slinu a proplivnul sám sebe. Čáry jakési, pomyslel jsem si.

Vzápětí jsem identifikoval Olafa. Když jsem mu chtěl sdělit své prožitky, střetl jsem se s jeho pohledem. V té chvíli mě zamrazilo. Ty neklidné baziliščí oči znám už dva tisíce let!

„Znám tě, ty jsi Jidáš,“ řekl jsem nahlas. „A mimochodem, dlužíš mi třicet stříbrných.“

Zvláštní, neuvěřitelné: prošli jsme věčností a poznali se na vyhlídce brněnského Špilberku. Z toho setkání nemohlo vzejít  nic dobrého. Mezi námi leželo dva tisíce let a nevyrovnaný účet. Jenomže já už jsem o žádné drama nestál. Ostatně, tak trochu mi bylo Olafa-Jidáše i líto. Nepomohly mu ani stovky let – pořád nic nechápal. Studoval religionistiku, ale zřít podstatu bytí, k tomu měl pořád nekonečně daleko.

„Co vidíš? Řekni mi, co vidíš,“ vyzvídal stále dokola. Neměl jsem odpověď, a tak jsem mlčel.

Sestupovali jsme k Úvozu a zastavili u světelné lampy.

„Podívej se na ten plakát,“ vyzval mě můj prastarý známý. Na lampě visel plakát s jasně čitelným nápisem JEŽÍŠ KRISTUS PŘIJDE. Teď jsem si byl jist.

„Kdo jsi? Tak řekni, kdo jsi,“ hecoval mě Jidáš.

„No dobře, když to chceš slyšet – jsem Ježíš.“

Žádný osten jsem nepocítil – tentokrát bylo mé svědomí čisté.

 

U Konve

V hospodě U Konve bylo narváno. U jednoho ze stolů seděli Ochechul a Zdeno Plachetka alias Létající Čestmír. S přítelem Jidášem jsme vzali místo vedle nich a objednali si škopek. Požádal jsem „pilota z Horehronu“, aby mi vylíčil své zážitky z klinické smrti. Jal se hovořit, moje pozornost však těžce selhávala.

Ten dělá to a ten zas tohle, napadl mě slogan známé písně trojice Ježek-Voskovec-Werich. Přišlo mi divné, že jsou na světě ještě problémy. Každý z nás přece něco umí, každý z nás má k něčemu přirozený talent. Tady je tesař, kuchař, zedník… Byl jsem skálopevně přesvědčen, že až se naše ekonomika zaměří na cílené pěstování lysohlávek, bude na světě dobře. Slepí uvidí a hladoví budou nasyceni. A smrt? Nebude jí více.

Vtom jsem si povšiml osamělého zasmušilého muže u výčepu. Co bych pro něj mohl udělat? Už vím, nabídnu mu kusovku.

„Trápí vás něco?“ oslovil jsem ho účastně.

„Rakovina,“ zněla posmutnělá odpověď.

Věděl jsem, že tady kusovka nepomůže. Položil jsem mu ruku na rameno: „To bude dobré, věříte?“ Přikývl a vzal si ode mě cigaretu. Posílen ve své lásce vrátil jsem se ke stolu. Ještě jsem stačil zaregistrovat, že muž platí a odchází z Konve – viděl jsem, že se usmívá.

Při zavíračce jsem měl v sobě několik piv. Ke své velké lítosti jsem si povšiml, že jsem zase normální. I když  ne tak úplně: byl jsem mírně pod parou.

 

Stejné ráno, stejná zem, jenom jiná vesnice

Probudil jsem se ve své posteli, kupodivu docela svěží. Jidáš ještě dospával. Lída Christová seděla na jeho židli a zamilovaně se na něj dívala. Že to ale byl včera dlouhý den… Pocítil jsem údiv, že svět trvá a že je úplně obyčejný. A že právě tím je mi tak blízký. Díky za každé nové ráno. Reflexívně jsem zmáčkl tlačítko kazeťáku, ze kterého se ozval řízný metal skupiny Judas Priest. Ztuhnul jsem, když zazněl refrén skladby. Rob Halford v něm úpěl:

„Jesus Christ, come to me! Jesus Christ, come to me!“   

                     

 

„Onoho dne, kdy se živí naučí žít, to jest vkládat svůj život do toho, co v nich nemůže zemřít, nebude již mrtvých.“ – Maurice Maeterlinck    

 „Jakmile duše začne růst, prach hříchů opadá a duše se stane bohem s Bohem. Pak si duše přeje to, co chce Bůh. Jinak by Bůh a duše nebyli spojeni v tak krásné jednotě.“ – Mechtilda z Magdeburku

 „A viděl jsem nové nebe a novou zemi, neboť první nebe a první země pominuly a moře již vůbec nebylo. A viděl jsem od Boha z nebe sestupovat svaté město, nový Jeruzalém, krásný jako nevěsta ozdobená pro svého ženicha. A slyšel jsem veliký hlas od trůnu: ,Hle, příbytek Boží uprostřed lidí, Bůh bude přebývat mezi nimi a oni budou jeho lid; on sám, jejich Bůh, bude s nimi, a setře jim každou slzu z očí. A smrti již nebude, ani žalu ani nářku ani bolesti už nebude – neboť co bylo, pominulo.‘ Ten, který seděl na trůnu, řekl: ,Hle, všecko tvořím nové.‘ A řekl: ,Napiš: Tato slova jsou věrná a pravá.‘“ – Zjevení Janovo 21, 1-5

PH říjen 1993