aneb Jak jsme v Hostašovicích zapálili chalupu

 

V knize Obec Hostašovice na přelomu tisíciletí se píše:

„23. května 1981 vypukl požár v domku Františka Huba číslo 74. Příčina požáru byla hra dětí se zápalkami.“ Ano, tušíte správně – ty sirky byly moje.

Byly to sirky, kterými jsem si zapaloval marsky, když jsem s Kejsym, Bobem a Nellym pobýval v Arizoně nebo u boudy na Klondajku. Bylo mi dvanáct (už skoro čtrnáct dní), uměl jsem zpívat Cadillac a Jsem doktor Dam Di Dam, nosil jsem zednickou čapku a za opaskem velký hliníkový kolt s pokřivenou hlavní, a říkali mi Reddy. Mým idolem byl totiž Reddy MacMillan, zatraceně rychlý pistolník z rodokapsu Jezdci z Arizony. Ta přezdívka byla dobrá – na rozdíl od té, kterou si zvolil můj o rok starší kámoš; teprve po letech přišel na to, že Nelly je jméno dívčí. Nellymu ovšem jeho přezdívka zůstala, mně nikoli. Ale to odbíhám od story, kterou vám chci vylíčit.

 

Onoho blbého zamračeného dne, 23. května 1981, nás napadlo udělat si „bunkr“ v seně na půdě naší chalupy. Nevzpomenu si už, kdo z nás tu myšlenku vyslovil, jisté však je, že jsme ji všichni uvítali jako supr nápad. Všichni – to jest já, můj mladší bratr Libor, jeho spolužák Pavel „Hasal“ plus Pavel alias Nelly. V síni jsme tedy potichu odemkli dvéři, abychom nevzbudili dědu, a po schodech vystoupali na hůru. Tam, v dusnu a příšeří, jsme si vybrali kout, kde se křížilo trámoví, uhnízdili se v něm a obestlali senem, kterého tam ležely fůry. Já jsem pak ještě bůhvíproč uvázal o kus dál k jinému trámu provaz a spustil jej mezi prkny podlahy dolů do stodoly. Poté jsem zalezl za ostatními do „bunkru“, kde už stály dvě svíčky. Kdosi si ode mě vypůjčil sirky.

Ne, nešlo o hru se zápalkami, jak je zaznamenáno v knize o naší obci. Potřebovali jsme si posvítit ve tmě. V zápalu klukovského darebačení jsme nepředvídali, co se může přihodit – že stačí jeden neopatrný pohyb a svíčka sletí do sena. Hádám, že ani jednoho z nás ve snu nenapadlo, že seno bude hořet tak rychle, že nebudeme mít nejmenší šanci ho uhasit. Zvlášť, když jsme první vteřiny jenom fascinovaně hleděli, co se to děje. Vzápětí se nás zmocnila panika: po několika neúspěšných pokusech o udušení ohně oděvem jsme už dělali všechno pro to, abychom se sami dostali z dosahu šlehajících plamenů. Provaz, který jsem z nepochopitelného důvodu před několika desítkami minut uvázal tak, aby se po něm dalo sešplhat do stodoly, se v tu chvíli stal naší záchranou, neboť na seběhnutí po schodech do přízemních prostor budovy bylo pozdě. Už chytly i dveře.

Ze stodoly jsme přeběhli do kolně a odtud ven na dvůr. Od této chvíle už nevím, co dělali ostatní.  Zvenku jsem viděl, jak ze střechy stoupá dým a jak plameny už olizují tašky. V zoufalství jsem se rozhlížel kolem a pátral po nějaké nádobě na vodu. Na pískovišti jsem si všiml velkého dětského umělohmotného náklaďáku. Vytrhnul jsem z něj korbu a přes verandu vběhl do síně ke starému umyvadlu. Ogaři mě nejspíš následovali, protože děda vracející se ze záchodu do své ložnice, kde chtěl pokračovat v odpolední siestě, se na nás obořil:

„Co tu lécete, prevíti? Máte u řiti vrtulu? Šibujte mi z chalupy, bando všivá, sakramentská!“

 

 

„Dobré, dobré, dědo, ideme enem na hůru… Běž si eště lehnúť,“

odvětil jsem bleskem v nesmyslné naději, že se mi podaří zatajit, co jsme právě spáchali, načež jsem s korbou plnou vody vyběhl jak nejrychleji to šlo schody na půdu. Poté jsem vodu (tu trochu, kterou jsem po cestě nevyšplíchal) chrstnul na hořící dveře, aby se přes ně oheň nerozšířil dolů. Běžel jsem takto tam a zpátky s vodou několikrát a – pak jsem to vzdal. Pryč, pryč odsud!

Vyběhl jsem ze dvora a zpoza plotu už jen bezmocně přihlížel, jak dým černá a houstne a jak plameny vyšlehávají stále výš a výš. Požár metr po metru zachvacoval střechu, z níž za hlasitého praskotu odletávaly začouzené úlomky tašek. K hořící chalupě se odevšad sbíhali lidé. Na dvorku, v bezpečné vzdálenosti od dopadajících úlomků, jsem ve skupině pokřikujících a gestikulujících vesničanů spatřil zděšenou babi s dědou. Vedle mě stál vyhukaný, pobledlý Nelly a – netuším, kde se tam vzali – také naši dva starší kumpáni: Jura-Kejsy a Bohuš-Bob. Oba si s kamennou tváří zapálili cigaretu a zvědavě pozorovali neobvyklé divadlo. Zničehonic mi Kejsy položil ruku na rameno, zkušeně si odchlustnul a se zmáknutou zápaďáckou dikcí pronesl:

„Jsi dobrý, Reddy, ale dneska´s to přehnal.“

Gud hévens! Jestli Kejsy s Bobem čekali, že procedím mezi zuby nějakou adekvátní rodokapsově tvrďáckou repliku, tak se spletli. Mozek mi nepracoval. Anebo fachčil na úplně jiných frekvencích. Dodnes si vybavuju, že se mi hlavou honilo jediné: Zůstat, nebo zdrhnout? Když zůstanu, máti mě zabije. Když vezmu roha, pojdu hladem. Nějaký čas bych se sice mohl skrývat v lesích, znal jsem je dost důvěrně, aby mě nikdo nenašel, ale… mělo to smysl? V uších mi znělo slovo důtky. Nevěděl jsem, oč jde, ale o to děsivější bylo ono tušení. V mé představě šlo o vymakaný moderní nástroj určený k mučení, vzhledem k řevu, který jeho použití u sousedů pravidelně provázel; v takových chvílích jsem se modlil, aby moje máti zůstala při vařechách, opasku a šlauchu. S úzkostí a napětím jsem sledoval hasiče, kteří právě dorazili s pronikavě houkavou sirénou a jali se hořící střechu skrápět hektolitry vody. Vtom mě něco napadlo.

 

Ležel jsem na otomanu v obýváku (nevím, kdo mě uložil a nechal zapít prášek na uklidnění), potil jsem se a třepal, brečel jsem a drkotal zuby, a na znamení lítosti jsem občas žalostně až srdceryvně zasténal. Podle zvuků, které ke mně doléhaly z kuchyně, dělal to samé i brácha. Byl jsem v šoku – né, že ne –, ale co si budeme nalhávat, trochu jsem tomu přidal. Filmoval jsem tak přesvědčivě, že to hnulo osrdím všech, kteří mi mohli nařezat. Z kuchyně jsem zaslechl přímluvný hlas jednoho z hasičů (nejspíš se tam už popíjelo): „Nebijte jich, paní Hubová, aj tak už majú dost.“ – Uff, z nejhoršího jsem byl venku.

Když mě s Liborem odváželi do Frenštátu z víkendu u prarodičů, cítil jsem se zdevastovaně. Ohlédl jsem se za domem, který byl ráno, v den našeho příjezdu, ještě kompletní. Teď mu chyběla střecha. Zbyla z ní jen kostra ohořelých trámů. Věc měla ovšem ještě kázeňskou dohru: na konci školního roku na ZDŠ Tyršova jsem dostal ředitelskou důtku. Oukej, pořád lepší, než být zmrskán důtkami. Ale proč jenom já? Já, který jsem nebyl ani nejstarší, ani jsem neshodil tu svíčku! Já, který jsem se – možná jako jediný – snažil oheň uhasit a který jsem prozřetelně uvázal k trámu provaz! Svět je nespravedlivý, svět je sviňa. Toto je druhé ponaučení, které jsem si z oněch dnů odnesl. To první zní: sirky do sena nebrat.

Přiznávám, že se mi v hrudi rozlil hřejivý pocit, když jsem po nějakých dvaceti letech četl v knize Obec Hostašovice na přelomu tisíciletí tuto větu: „První požár v naší obci vznikl brzy po založení Hasičského sboru, a to 22. října 1898 v rodinném domku Františka Hasalíka číslo 4, který založil kluk, aby viděl, jak budou hasiči hasit.“ Tak vida, naše obec zažila i větší pitomce, než jsme byli my. Z odstupu času však vidím, za jak moc vděčím svým prarodičům. Můj děda a babi nejenom, že škodu zaplatili (větší díl naštěstí uhradila pojišťovna) a střechu nechali rekonstruovat, ale hlavně: nepřestali nás mít rádi. Je těžké posoudit, která katastrofa jim život ukrátila víc: jestli požár, který jsme s bráchou nechtě pomohli založit, anebo rozpad rodiny v důsledku taťkova alkoholismu a sprostých hádek našich rodičů.

Vždycky pro mě bylo potěšující slyšet, že jsem po dědovi. Není to ale tak úplně pravda. Můj děda byl hasič, dokonce zasloužilý hasič. Já jenom „požárník“.

 

„Já dál tam stál a do očí černý prach mi slzy hnal – byl to můj rodný dům, můj rodný dům…“  – Michael Žantovský / Pavel Bobek

 

PH 1. března 2024