aneb Jak mě ojebal cigán 

 

Znáte ten příběh z Rychlých šípů, jak se jeden topil, až se ukázalo, že si dělal srandu? A jak se pak jiný utopil, protože mu nikdo nevěřil, že se topí doopravdy? Proto žebrákovi vždycky dám nějakou tu peněžní almužnu, protože co kdyby? Proto se raději nechám napálit, než abych si později vyčítal, že jsem pomoct mohl, a přesto jsem to neudělal. Nicméně každá dobrota má svou mez.

Kamarádi mi kladli na srdce, abych tento svůj příběh nikde a nikomu nevyprávěl. Bohužel ve Frenštátě se nic dlouho neutají, a tak už si o mně povídají děti na ZŠ Tyršova – chtěly by prý na vlastní oči vidět toho debila, který… Ale nepřeskakujme události, vezměme to pěkně popořádku.

 

 

Stalo se to 1. srpna 2022, v době mého pobytu na Svatém Kopečku u Olomouce. Ráno jsem vyrazil do města na vlakové nádraží, abych si zapůjčil kolo k toulkám po Litovelském Pomoraví. Před vstupem do haly ke mně přiběhl udýchaný mladík snědé pleti, viditelně rozrušený, a zoufalým plačtivým tónem začal naléhat:

„Pane, prosím, nutně potřebuji vaši pomoc. Moji dívku teď vezou na letiště do Brna, odletí s ní do Kanady! Ani mi nedovolili se s ní rozloučit… Rozumíte, musím ji ještě vidět, musím vědět, kde bude a co s ní bude.“

Do pytle, proč mi to vykládá? Co já s tím mám společného? Zíral jsem na něj, vytržený z vlastních myšlenek, a vůbec nic mi nedocházelo.

„Nemám na ni ani žádný kontakt… Je to otázka hodiny. Pomozte mi, prosím!“

Co dělat? Chlapík vypadal, že je opravdu v nesnázích: tvářil se zoufale, nervózně gestikuloval, netrpělivě přešlapoval z nohy na nohu – jako by prchal před mafií, jako by mu šlo o život.

„Jak vám mám pomoct? A kdo ji vlastně veze na to letiště?“ dotazoval jsem se s nepříjemným pocitem, že teď už se zamotávám do jeho příběhu.

„Její rodina přece!“ pronesl mírně podrážděně, obrátiv přitom oči v sloup. „Chtějí nás rozdělit. Abysme se už nikdy nesetkali! Chápete?“

V hlavě mi začaly problikávat scény z filmových lovestories, aktivizující mé hormony empatie – začal jsem cítit s nešťastným, tragicky rozděleným mileneckým párem. Ještě pořád jsem se ale zdráhal osobně se v jejich příběhu angažovat.

„Víte co, zavolám vám policii. Všechno jim řeknete a určitě vám pomůžou.“

„Ne, to ne! Policajti mi nepomůžou, potřebuju taxi. Stojí tady za rohem. Musím za ní – ať ji stihnu, než odletí. Prosím, nemám peníze… Pomůžete mi?“

A sakra, co teď? Vlastně jsem celou dobu tušil, že po mně nakonec bude chtít peníze, ale… co když je opravdu potřebuje? Co když mu nevyhovím a zničím tím jeho a její životní štěstí? Co kdybych se já ocitl v jeho situaci: neudělal bych pro lásku totéž? Neudělal bych pro ni cokoliv? Najednou mi jeho chování začalo imponovat – najednou jsem v něm neviděl žebráka a ubožáka, ale romantického hrdinu bojujícího svůj osamělý vznešený boj s hnusným bezduchým světem, ve kterém jde jenom o prachy. Zkoumal jsem jeho tvář, která nebyla nesympatická, čisté ruce i čistou pestrobarevnou košili vybranou jako na společenskou událost. Nevypadal na cigána, spíše na Orientálce – migranta ze Sýrie, Iráku či odjinud z Blízkého Východu. Představil jsem si pohlednou vysokoškolačku unášenou bezcitným rodinným klanem, dívku vyplavující slzy jako hrachy v odloučení od svého exotického milence.

„Pojďme k taxíku,“ svolil jsem a překvapil tím jeho i sebe.

 

Sklonil jsem se do okénka a zeptal se řidiče na cenu za odvoz na brněnské letiště.

„Dva tisíce,“ zněla strohá odpověď.

Částka mě ohromila: To po mně ten kluk přece nemůže chtít!

„Prosím…“ hlesl a prosebně sepjal ruce, když zpozoroval mé zaváhání.

Je v úzkých, to je jasné. Jinak by se tak neponižoval, přesvědčoval jsem v duchu sám sebe. Chtěl jsem věřit, že lidé jsou v podstatě dobří a že při mně dnes stojí všichni svatí, neboť jsem se ráno pomodlil v kostele na Svatém Kopečku. Možná je to zkouška, jestli jsem ochoten upřednostnit srdce před rozumem a soucit před nedůvěrou. Jo, to bude ono. Zašátral jsem po peněžence, abych vysolil potřebný obnos.

„Ale jak se pak dostanu zpátky?“ zoufal si dál ten nešťastník.

Pravda, jak se bez peněz dostane zpátky? Dávalo mi to smysl, ale… čtyři tisíce? To ne, to nedám! To už si bude muset nějak pořešit sám. Mladík jako by mi četl myšlenky:

„Prosím, vezměte si ho,“ řekl a svlékl z prstu velký zlatý prsten, bohatě osázený blýskavými kamínky. „Je od mého otce, má cenu dvacet pět tisíc; dal mi ho, kdybych se dostal do potíží. Nemám na výběr, udělám všechno, abych ještě viděl svoji lásku. Prosím, vezměte si ho, pomůže vám.“

 

 

Byl jsem ztracený. Bylo to tak neuvěřitelné, že to musela být pravda. Vzal jsem si prsten (vypadal jako ten z Arabely), vytáhl z peněženky platební kartu a podal ji řidiči. V té chvíli se mi zazdálo, jako by v mladíkových očích prošlehl vítězný plamínek, jako by z nich na zlomek vteřiny vykoukl bazilišek. Mělo mě to varovat. Řidič ještě neprovedl transakci, ještě jsem mohl couvnout. Nechal jsem proběhnout pár vteřin, až… bylo pozdě na jakoukoliv akci. Odteď už jsem mohl jenom věřit. Ne, jenom doufat. Doufat, že jsem nebyl oklamán. Hleděl jsem za taxíkem vzdalujícím se od nádraží.

Svíral jsem v dlani zlatý prsten s blýskavými kamínky, ale vnitřní mír byl tentam. V mysli mi vytanula vzpomínka na holku z Kopřivnice, které jsem předloni půjčil čtyři tisíce a ještě ji zaplatil v cukrárně kávu a zákusek. Vůbec jsem ji neznal. Čirou náhodou jsem na internetu narazil na její inzerát, ve kterém se vyznávala ze svízelné životní situace a prosila o finanční výpomoc, aby mohla odjet za prací do Mladé Boleslavi. Když jsem před ní v Pohodě vysázel na stůl čtyři tisícovky – s omluvou, že si bohužel nemůžu dovolit půjčit jí víc –, dívala se na mě jako na mimozemšťana.

Brzy jsem pochopil proč. Když mi neodpověděla na druhou, třetí, ani čtvrtou esemesku, došlo mi, že jsem idiot. Že jsem jí peníze půjčil navždy. Došlo mi, že apelovat na mravní zákon u člověka, který tě chce okrást, je donkichotina. Došlo mi, že podporovat v člověku „to dobré“, když jde o prachy, je donkokotina. A snažit se ho dojmout tím, že už nikdy nikomu nepomůžeš, pokud tě zklame? Dojemné. Naivní. Blbé.

Je od mého otce, má cenu dvacet pět tisíc… Bylo krásné počasí, slunko svítilo, avšak pohodu cyklovýletu v Litovelském Pomoraví mi narušovaly pochybnosti; čistou mysl kalily myšlenky na „prsten z Arabely“. Chvílemi jsem si představoval, jak jej zpeněžím a vykonám další dobré skutky; chvílemi se mě zmocňovaly obavy, že jsem naletěl a že prsten je šunt, tretka. Kdo byl vlastně ten „nešťastník“: migrant z Blízkého Východu, nebo olašský cigán?

 

Po návratu domů do Frenštátu vedly mé první kroky do klenotnictví. Prodavač se podíval na prsten, potěžkal jej a řekl:

„Ani jej nemusím dávat pod mikroskop.“ – „Atrapa?“ – „No jistě.“

A to je vlastně konec příběhu. Samozřejmě jsem pak ještě zkusil zachránit, co se dá. Na internetu jsem si vyhledal číslo na taxikáře, který odvezl onoho „zamilovaného“ mladíka. Zavolal jsem mu a zeptal se, zda jej dopravil až na letiště do Brna.

„Ne, nedopravil. Vystoupil hned v Prostějově a zbytek, tři a půl tisíce, si nechal vyplatit. Bylo mi to divné, říkal jsem si, jestli to není nějaká fligna.“

Poté jsem kontaktoval Městskou policii Olomouc. Převyprávěl jsem hlasu v telefonu celý svůj příběh a otázal se, zda s tím policie něco udělá. Už proto, že onen podvodník by stejně jako mě mohl natáhnout další důvěřivce. Hlas odpověděl:

„Pane Hub, toto nelze řešit po telefonu. Musíte přijet k nám na služebnu a sepsat s námi protokol. Nicméně, pokud si od vás vzal čtyři tisíce, bude to klasifikováno jako přestupek. Trestný čin by to byl až od pěti tisíc.“

Bum, pic ho, konečná. U drtivé většiny lidí by nyní následoval přechod do fáze smiřování se s vlastní blbostí provázený snahou o zapomnění, zametení ostudného smetí pod koberec. Ne tak u mě, mentálního masochisty. „Prsten z Arabely“ mám vystavený v kuchyni na lince, aby mi trvale připomínal, jak mě ojebal cigán. Jak nemám rád sprostá slova, tady neváhám jedno použít. Napsat, že mě doběhl nebo převezl, to zkrátka není ono, nevystihuje to dost přesně můj pocit niterného znásilnění. On mě skutečně ojebal.

Občas, když se na prsten zadívám, tak přemýšlím, jestli je dobré být single. Jestli by mě někdo neměl hlídat. Někdo spolehlivý. Protože můj anděl strážný odvádí mizernou práci. Možná je už načase podat si inzerát: VYMĚNÍM ANDĚLA STRÁŽNÉHO ZA GORILU.

A kdoví, možná se už brzy zajdu ukázat dětem na ZŠ Tyršova: aby viděly na vlastní oči toho debila.

 

 

PH 19. února 2024