aneb Jak jsem v bordelu tančil Lašské tance

 

Seděl jsem s přáteli v Mrtvole, dnešní restauraci U Bobra, a dopíjel pivo – nevím už kolikáté. Věděl jsem, že je nejvyšší čas vypadnout: začínalo se „panáčkovat“ (kdosi už poručil první rundu) a mě ráno v sedm čekala pedagogická porada. Psal se rok 1996 a já jsem si coby pacifista kroutil civilní službu na gymplu ve Frenštátě. V lejstrech jsem byl oficiálně vedený jako uklízečka, ale normálně jsem učil – češtinu a angličtinu. Takže jsem řekl kamarádům zdar a zašátráním v kapse se přesvědčil, že mám na zaplacení. Jára se ovšem rozhodl, že mě jen tak nepustí.

„Pavle, mám nápad! Pojďme do bordelu.“

Có?? Přeskočilo mu? Pěkně blbý nápad. Jít do bordelu – dyť to nemá úroveň. Jsem snad nějaký prasák? Nebo zoufalec? Honem nějakou výmluvu…

„Nejdu, Járo. Musím ráno vstávat a… mám hlad jak sviňa.“

Slabé, kurňa, slabé… Jára sáhnul do odrbané somračky a vytáhl chleba s máslem a s paštikou. S typickým šibalským pohledem mi kamarádsky nabídl svoji večeři. Úplně mě tím odzbrojil. Snědl jsem ji a… šlo se. Popravdě byl jsem i zvědavý, proto jsem se tak snadno nechal zviklat. V bordelu jsem ještě nebyl, tohle prostředí jsem neznal. Porada neporada, o čem jiném je život než o poznávání a objevování, o získávání nových zkušeností?

 

Filozoficky si takto věci zdůvodniv, následoval jsem svého zkušenějšího kámoše do neónem svítící budovy mezi kinem a mateřskou školkou, do dráždivě lákavého světa, v němž ve dne bylo mrtvo a v noci živo – na rozdíl od města nořícího se již v těchto chvílích do hlubokého spánku. Ještě před několika málo lety jsme v noci museli spát všichni (snad kromě sovětských vojáků na stráži), ale teď světlo Nové doby rozzářilo i tmu pod Radhošťskými Beskydami. Ano, zář komunismu byla jen čítanková fikce, skutečnost byla šedá a nekrofilní. Zato kapitalismus se svojí „volnou rukou trhu“ k nám přinesl Západ se vším jeho neónovým leskem: životní styl mafiánů a pracháčů, zhýralců a prostitutek, lokálních celebrit a rychle hasnoucích hvězd, kterými se však mohl stát úplně každý – i ty, i on, i já, i Jára. To světlo tu bylo pro všechny a v tom světle byl jeden velký bordel. A já jsem se v něm nyní – zatímco můj žaludek zpracovával chleba s máslem a s paštikou – okouzleně rozhlížel.

Hlavně se ničemu nedivit, vzpomněl jsem si na rčení Neználkova kamaráda Špindy Strakáčka. Měl jsem podobný pocit, jako když jsem se před deseti lety při gympláckém výletu do Prahy octl prvně na Václaváku – ve světě, který byl mimo moji dosavadní zkušenost a v němž jsem se cítil jako pulec na golfovém hřišti. Aniž bych na sobě dal znát rozechvění či nejistotu, šmatlal jsem teď za suverénně si počínajícím kámošem, usadiv se vedle něj na luxusním rohovém sofa. A než bys řekl sex, byly u nás dvě spoře oděné nymfy s naleštěnými nehtisky a klaunsky zmalovanou gembou.

Pořízek Jára, vzdávaje hold své původní profesi, si nevybíravým řeznickým grifem přitáhl jednu k sobě a v mžiku – zatímco zkoumal její tvary nenechavou rukou – s ní klábosil, jako by ji znal odjakživa, jako by s ní strávil učňovská léta bouráním masa v martinovském masokombinátu. Dlužno dodat, že jsem mu trochu záviděl – Jarek to s holkama vždycky uměl. Druhá dívčina zkoušela něco na mě, ale brzy to vzdala – proměnil jsem se totiž v kamennou sochu. Nevěda co dělat, schoval jsem se sám v sobě; byl jsem zalezlý až kdesi v palci u nohy. Ožil jsem teprve, když přede mnou přistála vodka s džusem.

Chopil jsem se brčka a usrkávaje z nápoje za 180 Kč (máriapanno!) pozoroval jsem po očku dění ve snově zaranžovaném, provoněném kabaretu; v tom erotickém předpeklí dýchajícím přísliby neřestí a temných slastí, přísliby opájení se sladkým, Bohem zakázaným ovocem. Znenadání jsem spatřil starého známého, už tehdy úspěšného frenštátského podnikatele: jednou rukou ochmatával macaté bambule, které se na něj lepily zleva, druhou ojížděl zadek nymfě přilepené zprava. Užuž jsem na něj chtěl zavolat, avšak něco mě v poslední chvíli zarazilo: uvědomil jsem si, že tu nikdo nemluví nahlas, že všichni šeptají. Nejenom kurvy, dokonce i barman mluvil dyšným hlasem. Asi to má být sexy, pomyslel jsem si a dál se podivoval perfektní souhře rukou svého známého.

Pořád jsem se cítil poněkud nesvůj a vadila mi hudba, byť tlumená. Strojové techno navozující představu kopulace či pocit jízdy vlakem (připomněl jsem si Freuda, který považoval jízdu vlakem za stimulátor libida, pohlavní žádostivosti). Byl jsem pevně rozhodnut setrvat ve stanici, ale vtom jsem ji uviděl a moje rozhodnutí v mžiku vzalo zasvé: ve vteřině jsem věděl, že se v tom duc-duc rytmu svezu s ostatními. Ze stanice Touha až do jedné z komnat nad námi.

 

 

„Járo, ta je pěkná… já ju chcu,“

pronesl jsem šeptem ke svému kamarádovi s polonahou štětkou na klíně. Neodpověděl, pouze na způsob tiché pošty špitnul něco do ucha své společnici. Ta se zvedla a vzápětí byla zpátky – s holkou, která se mi zalíbila. Představila se jako Andžela.

Andžela… Co je to za jméno? podivil jsem se. Jára jako by mi četl myšlenky: vysvětlil mi, že Andžela je jenom jako, že doopravdy se jmenuje Renáta. Andžela, Renáta… dyť je to jedno. Dál jsem to neřešil, protože pořád ještě jsem byl ve stanici Touha – nervózní z toho, že nyní musím osvědčit své schopnosti baviče. A tak jsem vyprávěl a vtipkoval. A po celou tu dobu můj nos nasával její vůni a oči nevěděly, kam dřív zamířit.

Byla štíhlá, pěkně tvarovaná. Snědá s dlouhými, téměř černými vlasy a jiskrnýma tmavýma očima. Indiánský typ. Můj typ. (Vkus muže prý často na celý život předurčí jeho první láska a mojí první láskou byla Nšo-či – od druhé třídy, kdy jsem přečetl Vinnetoua.) Připomínala mi Třešňu, do které jsem byl zabouchnutý v Brně na vysokoškolských kolejích. A hlavně: neměla zmalovanou hubu a na rukou neměla ty naleštěné pařáty. Nemusel jsem se bát, že budu dodrápaný a umaštěný. (Že líbání ne-e jsem se dozvěděl až později na patře.) Byla přirozeně pěkná, tak akorát pro mě. Takže jsem se snažil.

Jenomže k ničemu to nevedlo. Měl jsem solidní zásobu humorných historek ze svého sedmadvacetiletého života, ale tady nezabíraly. Dával jsem k dobru i příhody svých kamarádů, ale taky nic. Zkusil jsem to s politikou, historií a literaturou – marné. Nakonec jsem v zoufalství přešel na poezii (jako učitel češtiny jsem v té době uměl nazpaměť známé verše našich i cizích básníků). Procítěně jsem jí přednesl Františka Gellnera: Na sofa zeleném v zšeřelém kabinetu, kde slunce žhavý žár spád rulet zaclání, líbal jsem její tvář a tenké pruhy retů a spánky průsvitné jsem tiskl do dlaní. Vyrukoval jsem na ni s Václavem Hrabětem: Láska je jako večernice plující černou oblohou; náš život hoří jako svíce a mrtví milovat nemohou. Zkusil jsem ji ohromit Nezvalem: Chci hasit žízeň kapkou deště a potom slíbat růžím růž; chci říkat ještěrkám své ještě, chci říkat užovkám své už. Ale jako bych házel na stěnu hrách. I ty nejúchvatnější verše narážely na hradbu jejího nezájmu a padaly k zemi jako splašky. Byl jsem rozhozený a nasraný zároveň.

„Ty, Járo, co jí je? Není nějaká pokažená?“ obrátil jsem se na přítele.

„Zkus tohle, vole,“ odvětil lakonicky Jára a volnou rukou mi podsunul dvě bankovky v hodnotě jeden tisíc pět set korun českých.

Jak primitivní, ale jak účinné! Andžela ožila, její neprostupná hradba se zbortila jako mávnutím kouzelného proutku. V jedné ruce prašule, v druhé moji dlaň, odvedla si mě do své komnaty. A tam… Ne, nebyla to Cesta kolem světa ani Thajský vánek. Dokonce ani Indiánská píseň lásky. Byl to spíš Janáček – Lašské tance. Andžela sice vypadala jako Nšo-či, jenomže byla z Frýdku-Místku. Byla však uznalá: za všechny ty odrecitované verše mě nechala „tancovat“ o půl hodiny déle.

 

Když jsme s Járou odcházeli z bordelu, bily právě tři. Před vstupními-výstupními dveřmi leželo na rohožce několik pohozených párů dámských lodiček – pocítil jsem nutkání odnést si odsud suvenýr (byl jsem už v docela povznesené náladě). Před půl čtvrtou jsem byl doma. Jakmile jsem suvenýr – naleštěnou černou botku se zlatými přezkami – pověsil na hřebík ve zdi, padl jsem na lůžko a v tu ránu spal jako zabitý.

Z bezvědomí mě vytrhlo vytrvalé zvonění. V těžkém polospánku jsem došmatlal ke dveřím svého pronajatého 1+kk a otráveně je otevřel. Přede mnou stály dvě holky.

„Dobrý den. Samanta vás prosí, jestli byste jí nevrátil její botu.“

Co?! Chvíli trvalo, než se mi vrátil mozek a než mi došlo, o čem je řeč. Docvaklo mi, že přede mnou stojí pracovnice ústavu, který jsem v noci navštívil. Nepříliš ochotně jsem se rozloučil se svým fetišem.

„Kolik je hodin?“ zeptal jsem se.

„Bude sedm.“

Doprdele, porada! hrklo ve mně. V rychlosti jsem si opláchnul obličej, hodil na sebe hadry a letěl ke gymplu jak namydlený blesk. Zpocený až na řiti, ještě poněkud zpitomělý nedospánkem, otevřel jsem dveře sborovny: pohledy všech přítomných utkvěly na mně. Slušně jsem pozdravil a usedl na prázdné místo vedle Jardy Karase – kdysi mého učitele angličtiny, nyní mého kolegy ve společném kabinetu. O vysvětlení pozdního příchodu mě kupodivu nikdo nepožádal.

„Kdes byl, Póle?“ zeptal se mě potichu vždy vysmátý Jarda.

„Jó, to bys neuhád,“ odvětil jsem a – ač zpocený a zpitomělý – usmíval jsem se též. Bylo mi tak nějak lehko. I na duši.

Ten den jsem Andžele-Renátě poslal květiny. Za ty Lašské tance.

 

„Jestliže mě opustí moji démoni, pak se obávám, že odletí i moji andělé.“ – Rainer Maria Rilke

 

PH 22. září 2024