aneb Jak jsem se vyznamenal před podplukovníkem v záloze

 

Bylo jednou jedno staré gymnázium… Ale ne, začněme jinak. On ten gympl ve Frenštátě pořád ještě je, i když od roku 1987, kdy v něm proběhly obě níže vylíčené hodiny chemie, se dvakrát přestěhoval. Tenkrát však stával na konci Tyršovy ulice „naproti policajtů“, na místě dnešní základky. No a v tom gymplu byla také 4. A, třída plná zločinců. Tak o ní alespoň smýšlel její třídní, profesor Kahánek, odborník na zeměpis a přírodovědu.

Na ten jeho výmluvný povzdech si velice dobře vzpomínám: pár vteřin poté, co na suplované hodině chemie zapsal do třídnice, že dva studenti nepřítomni (Cypa opět vyslýchali policajti a Robé stál v Novém Jičíně před soudem za to, že přefik nezletilou), kdosi zaklepal na dveře a hlasitě oznámil, že Hub má jít na VB. Podíval jsem se na třídního, ten už ale nic neřekl. Jenom obrátil oči v sloup a zvážněl. Zato moji spolužáci se mohli umlátit smíchy.

Zběsile jsem přemýšlel, jak budu vypovídat, neboť jsem měl zato, že „cajti“ budou chtít vědět podrobnosti o tom „znásilnění“. Ano, účastnil jsem se sice spářky u Robého, ale jediné, co jsem mohl dosvědčit, bylo, že Mladé (neměl jsem tušení, co je zač, ani kolik jí je) se „to“ dost líbilo, soudě podle zvuků, jež vydávala. Slyšel jsem je zřetelně skrz tenkou stěnu dělící koupelnu od záchodu, kde jsem zrovna zvracel do mísy. Prvně v životě jsem se totiž opil a hned mi to nesedlo. Kupodivu cajti po mně žádnou udavačskou výpověď nechtěli, akorát mě zprdli za zdevastovanou občanku. Přitom si neodpustili pár debilních narážek na moje tričko s americkými hvězdami (ještě pořád jsem četl kovbojky), které mi ze západního Německa přivezl děda, řezník ve Schweinfurtu.

Jó, to Robé ještě žil… Vypadal jako mušketýr, proto ta aristokratická přezdívka. Taky byl z nás kluků největší a mentálně i jinak nejvyvinutější. Já jsem byl proti němu puboš. Musel si nejspíš užít rychle, protože mu moc času nezbývalo: pár let po maturitě se zabil v Dolomitech. Ale tenkrát na jaře v osmdesátém sedmém byl ještě plný elánu. Jako my všichni „zločinci“ ze 4. A, co měli ze všeho jenom čurynu. Z čehož ovšem byli naši učitelé někdy nešťastní. Tak třeba soudruh profesor Fejfar, podplukovník v záloze, zastupující v posledních měsících před naší maturitou nemocnou chemikářku. Nikdy nezapomenu, jak jednoho krásného dne vstoupil do třídy, ve tváři vítězoslavný výraz a v rukou rozměrnou, zbrusu novou Mendělejevovu periodickou soustavu prvků…

 

 

„Tak kdopak nám ji pověsí?“ obrátil se žoviálně s dotazem na naši třídu.

Rozhostilo se hrobové ticho. Fejfar, stále ještě v bodrém rozpoložení, zopakoval otázku, ale ani napodruhé nikdo nereagoval. Selhaly mi nervy. Zvedl jsem ruku, jsa od přírody dobrák. A vida, že Džony, můj spolusedící, mě v tom nechává samotného, přizvedl jsem střelhbitě i jeho paži. Potom, nečekaje na profesorovu odpověď a nepouštěje překvapeného kamaráda, odhrknul jsem židli a vykročil směrem k podplukovníkovi v záloze. Jeho tvář změnila výraz, v očích se objevil strach.

„Ne, hoši, vy dva ne… Hlásí se někdo jiný?… Hoši, ne, opravdu… děkuju, ale…“

„Ukažte, dejte to sem,“ řekl jsem stroze a nepřipouštěje další námitky vyprostil jsem z jeho rukou tu Mendělejevovu trapárnu. Podplukovníkovo přání mi bylo rozkazem a rozkaz zněl jasně: sundat ze zdi starého omšelého Mendělejeva a na jeho místo pověsit nového. Zpětně viděno, chtěl jsem důstojníkovi ukázat, že si jeho důvěru zasloužím, chtěl jsem se vyznamenat. A věděl jsem jak.

Protože skoba s pomůckou byla příliš vysoko na to, aby se na ni dalo na špičkách dosáhnout, přiměl  jsem Džonyho, aby šel do dřepu a nabral mě na ramena. Byl sice menší než já, ale měl svaly a páru; zvlášť nohy měl jako běžec suprově vymakané. Celkem v pohodě se se mnou zvedl do stoje, jenže, blbec, zapomněl mě přitom jistit rukama. V tu chvíli jsem ztratil balanc, ruce i s Mendělejevem mi vylétly do vzduchu a trup se rozkýval tak, že Džony byl donucen udělat krok směrem ke katedře, aby obnovil ztracenou rovnováhu. To už mi ale do luftu vylétly i nohy. Doprdele! hrklo ve mně. Přepadával jsem dozadu a nedalo se s tím už nic dělat. V pudu sebezáchovy jsem chňapnul po skobě ve zdi – vytrhla se i se starým Mendělejevem a kusy omítky. S rachotem jsem křápnul na zem…

 

První vteřiny po Velkém třesku:

pomalu a neobratně se sbírám, ohmatávám si potlučená místa a pokouším si uvědomit que pasa. Vidím Džonyho, jak se zvedá z odsunuté katedry, na níž jsem ho v pádu odkopl. Vidím přibližně dvacet dívčích obličejů s vyvalenýma očima a otevřenou pusou. Vidím Psinu zahryznutého do vlastního předloktí, a taky Maxe, Robého, Doktora, Šamana, Cypa a Vučka propukající v bezskrupulózní, nehorázný „bechot“. A vidím soudruha profesora Fejfara, podplukovníka v záloze, hledícího se slzami v očích na novou Mendělejevovu periodickou soustavu prvků – rozervanou na cimprcampr v poměru jedna ku jedné. Stejně na cimpr jako na campr.

Bylo mi ho líto – ne, že ne. Jenomže člověk míní, život mění. Ano, bylo by asi vhodné položit mu účastně ruku na rameno a připomenout mu moudrá slova bible znalého pšonka. Nakonec jsem se však omezil na věcné: „No co, aspoň jsme to zkusili.“

 

PH 5. května 2024