aneb Jak mi Merta nasadil brouka do hlavy

 

Stál jsem na autobusové zastávce v Hostašovicích a přemýšlel: snad o Tomu Mixovi, králi kovbojů, snad o tom, proč King Fisher, hráč, pistolník a dobrodruh, zemřel tak, jako žil – s pistolemi v rukou. Jakmile jsem se naučil číst, začal jsem totiž hltat prvorepublikové škváry a rodokapsy objevené na hůře, neodolatelně páchnoucí, zaprášené a ohlodané myšmi.

„Vy ale máte pěknou holčičku,“

pronesla zničehonic postarší paní směrem k mé matce. Rozhlédl jsem se po návsi, ale žádnou holčičku jsem neviděl. A pak mi to došlo: ta ženská mluví o mně! Si dělá kozy, ne? Já jí dám holčičku! Za celý můj osmiletý život mě ještě nikdo tak neponížil. Ještě že tu nejsou kámoši.

Zašátral jsem v kapsách a vytasil tři šumáky. Nasypal jsem si jeden po druhém do huby. Byly kyselé jak sviňa. Za pár vteřin jsem už nic neviděl ani neslyšel. Slzy mi tekly z očí, pěna kypala z gemby, z uší a z nosa. Kura, ti dám holčičku. Já su ogar, ty hlupaňo. Máti mě začala pohlavkovat právě ve chvíli, kdy k zastávce dorazil autobus. Mám zato, že právě tehdy jsem nekompromisně a jasně dal světu najevo, že patřím k mužské části populace a že chcu, aby to tak zůstalo.

Dospěl jsem do puberty a adolescence. Na gymplu ve Frenštátě jsem začal poslouchat folkové písničkáře, mezi jinými i Vladimíra Mertu. Při poslechu jednoho z jeho koncertů, jsa utopený v nesrozumitelných, leč podmanivých metaforách, dostal jsem zničehonic ránu do palice: „To proto, že ve mně spí žena – hluboko v tobě se budí muž…“ V tu ránu jsem byl v hajzlu. Až doteď jsem měl o své pohlavní identitě jasno.

Následujících čtyřicet let jsem strávil četbou filozofických, ezoterických a psychologických knih: duch – duše, animus – anima, mužství – ženství, vnitřní muž – vnitřní žena…

K čertu s tím vším. Cítím se být bezpečně sám sebou, kdykoliv se jdu vyčúrat. WC nepřipouští pochybnost. WC a totalitní režim. Děkuji proto komunistům, že mi nedali svobodu k rozhodnutí se o vlastní pohlavní identitě. Fakt soudruzi, díky moc.

 

PH 8. června 2023