aneb Tulák se vrátil do San Frenštátiska

 

Na jaře zdrhnul z domu mé přítelkyně ve Valmezu – nevím, jestli dostal chuť vyrazit na čundr, nebo jestli měl pocit, že jsme se už dlouho neviděli a že by mi měl vyjít naproti. Od té doby po něm nebylo ani vidu, ani slechu. Až na začátku září mě upozornila kamarádka Magda na video s velkým huňatým kocourem nalezeným ve Vidči (za Rožnovem). Zajel jsem k těm dobrým lidem a poznal svého šelmíka. I Mikuláš mě po půlroce odloučení poznal: vykulil očiska, ihned se přitulil a rozvrněl.

Doma ve Frenštátě prospal noc a den. Následujících několik dní chodil nechápavě po bytě – jako by nemohl uvěřit, že je zase „ve svém“. Nyní po šesti týdnech už má svou někdejší tloušťku, pospává na křesle, dívá se na přírodopisné filmy (strašně rád loví ptáky na obrazovce), ožužlává mi mikinu (nejspíš je přesvědčen, že co je odvozeno od slova Miky, to je jeho) a nepřetržitě mě hlídá. Sám nemůžu ani na záchod. Jakmile se zabouchnu, Miky kňourá za dveřmi.

Věřím, že kdyby bylo mistrovství světa v kamarádství, Mikuláš by získal první místo. Prošel kus Valašska (směr na Frenštát odhadnul správně) a zmoudřel: pochopil, že všude hlad, jen doma hody. Pro jistotu mu ale na zimu koupím boty. Co kdyby ho napadlo porozhlédnout se po Beskydech nebo zabláceném Kuhländchenu?

 

PH 17. října 2020