aneb Když pan Hub plánuje, Pán Bůh se směje

 

Tak jsem dnes odjel na vzdělávací kurz do Prostějova. Na akci jsem byl dokonale připravený. Na stole v kuchyni ležel papír s instrukcemi pro maminu, kde najde granule, tyčinky a mlíčka pro kočku. V obýváku list s polopatickým postupem a nákresem, která tlačítka na ovladačích zmáčknout, aby se zapla telka. Před spaním jsem se vykoupal, oholil, přichystal si celodenní svačinu i párátka do zubů. Do batohu jsem vložil mobil, notes, propisku, brýle, prášek „na hlavu“, vytištěný plán cesty a odjezdy vlaků tam i zpět. Přibalil jsem nůž, pepřák a obušek. Říkal jsem si: Jedeš přes Ostravu, může se to hodit.

Ve 4:25 jsem už seděl ve vlaku rozjíždějícím se na Ostravu. S úlevou jsem se rozvalil na sedátku a zavřel oči, abych ještě něco naspal. (Byl jsem vzhůru od jedné hodiny.) S typickým lomozem rozevírajících se dveří vstoupila náhle do vagónu průvodčí. Hernajs, jako kdyby nemohla přijít otravovat později, zabrblal jsem v duchu.

Stále jsem byl v pohodě – věděl jsem, že na každou situaci jsem dokonale připravený. Zašátral jsem v batohu. Bylo tam všecko: mobil, notes, brýle, propiska, svačina, párátka, plán cesty s odjezdy vlaků, prášek „na hlavu“, nůž, pepřák i obušek. Akorát peněženku jsem nenahmatal. V tu chvíli jsem se zcela probral. V momentě mi bylo jasné, že „akce Prostějov“ selhala.

„Vole, s tebou mě baví svět,“ vzdychl jsem polohlasně a byla v tom všechna tíha mého dosavadního života. Tvrdě jsem si nadal do šulínů s měkkým „í“.

Od půl páté do půl šesté jsem lapěl na lavičce v Kunčicích pod Ondřejníkem, čučel do tmy a tipoval, jestli sršeň, sebevražedně nalétávající na zářivku nade mnou, přistane za mým krkem. Byl jsem v té chvíli jediný debil široko daleko – pokud by se rozhodl trošku se pobavit, tak nějak po sršňovsku, neměl moc na výběr. Koneckonců byla by to parádní tečka za dnešním výletem, protože když už je to kyselé, tak ať je to jak ocet.

Doma jsem byl v šest – tedy přesně podle plánu. Ovšem ne večer, nýbrž ráno. Kočka byla z mého nečekaně brzkého příchodu poněkud perplex. Klidným hlasem jsem jí vysvětlil: „Víš, Lucy, jsou i takové dny…“ V klidu jsem však nebyl – popravdě, ztratil jsem kus sebevědomí. Na druhou stranu, mohlo to skončit i hůř. Co kdyby mě průvodčí přišla zkontrolovat až v Paskově?

Básníkem je prý každý, komu chutná život i z odvrácené strany. Nuže, já si dnes pochutnám na své celodenní svačině. Snídaně: rohlík se sýrem, oběd: rohlík se sýrem, večeře: rohlík se sýrem. Jak mi do telefonu řekl Petr, kolega z kapely: „Pavle, dnes už raději nikam nejezdi.“

Pravda. Zamknul jsem se v bytě, sepisuju tuto skazku a čekám, kdy se ke mně vrátí ztracené sebevědomí. Z batohu jsem vytáhl prášek „na hlavu“ a zapil ho vodou. Vedle na polici leží nůž, pepřák a obušek.

 

PH 24. září 2023