aneb Co se přihodilo, když náš táta hrál

 

Je neděle 11. května 1969. Na škvárovém hřišti TJ Sokol Hostašovice sprintuje hbitý záložník, 26letý agronom Ladislav Hub. Jeho rychlost dělá soupeři starosti: Láďovi vycházejí kličky, míč má jako přilepený na kopačkách, ještě nikdy nepociťoval takovou radost ze hry. Není divu, Láďa dnes hraje svůj velký zápas: o poločase si vyslechl zprávu, že se mu před chvílí narodil syn.

Od začátku druhé půle je hostašovský Pelé k neudržení, jako by hrál za dva. Ale co to? S výkřikem a bolestivou grimasou padá Ladík na hranici velkého vápna. Obránce TJ Zašová, nevěda si s rozjetým záložníkem rady, uchýlil se k hrubému faulu.

Narození Pavla Huba neohlásily přírodní úkazy ani příchod tří králů, nýbrž tři titanové šrouby v holenní kosti jeho taty. Byl možná jediným novorozenětem v socialistickém Československu, jehož příchod na svět bolel víc otce než matku. Snad aby odčinil nevědomý pocit viny, pokusil se Pavlík v raném věku naplnit naděje svého sportu kdysi oddaného zploditele, žel po pěti letech v žákovské sestavě byl s fotbalem konec. Ne, brilantní záložník z něj nebude. To se fakt nedá udýchat.

Zato ty písničky, co provázely fotbalové zápasy a sem tam zazněly i z obecního rozhlasu, ty v něm kořínky zapustily. Třeba ta od Greenhorns s názvem Když náš táta hrál.

 

Ta písnička mě vedla mým celým životem,

když jsem se toulal po kolejích, žebral za plotem,

a když mi bylo nejhůř, tak přece jsem se smál,

když jsem si vzpomněl, jak náš táta hrál.

 

To všechno už je dávno, táta je pod zemí,

když je ale noc a měsíc, potom zdá se mi,

jako bych od hřbitova, kam tátu dali spát,

zase jeho píseň slyšel hrát.

 

PH květen 2018