aneb Koblyhy, lýzátka a šulýni

 

Potkal jsem „na hřišti“ kamarádku a zároveň svoji bývalou studentku. Přinesla prý vodu ogarovi, zrovna má trénink. Je v páté třídě a, mimochodem, plave v češtině. Pravím jí u třináctky Gustava (Frištenského) z Litovle:

„A víš, že se tomu nedivím? V češtině plavou i čeští novináři, hlavně ti mladí. Kolikrát v jejich článcích narazím na tvrdé ,y‘ tam, kde má být měkké, a naopak. Určitě sis toho taky všimla – v telce, u některých moderátorů, té nepříjemné uvolněné výslovnosti měkkého ,i‘ po ,l‘: koblYha, bublYna, TeplYce, polYcie, lYd, slYmák, králYk…“

„Fakt, že jó. Nedávno syn napsal v domácím úkolu ,lýzátko‘. Teda napsal nejdřív správně ,lízátko‘, ale bratranec ho přesvědčil, že tam má být tvrdé ,y‘. Takže všechna lízátka přeškrtal a udělal z nich lýzátka.“

„Odkud je bratranec?“ vyzvídám v domnění, že nejspíš bude odněkud z Čech.

„Ze Zlína,“ zněla odpověď.

Bože, tak už blbnou i Valaši ve Zlíně. Anebo ve Zlýně? A co Gustav? Je z Litovle, nebo z Lytovle? Ta na Moravu importovaná řeč z českého kráteru je fakt k zblytí. Nejspíš už tam nežijí šulíni, ale šulýni. Pavlušo, to chce klyd.

 

„Národ, který pozbyl citu pro svůj jazyk, je zralý pro jazyk jiný.“  – František Vymazal

PH 7. září 2023