aneb Příběh vpravdě ezoterický

 

Včera jsem v práci ztratil brýle. Oslepnul jsem tím o dvě dioptrie a materiálová čísla viděl rozmazaně. Kolega mi poradil:

„Tak je běž hledat. Kdo hledá, najde.“ A já na to: „Hmm…“

 

Kdo hledá, najde? Blbost. Vzpomněl jsem si na Holečkovu teorii pasivity i na své četné zkušenosti tohoto druhu. A tak jsem po chvilce na kolegu houknul:

„Víš, Dane, ony se najdou samy. Chce to úsilí bez úsilí, takové to vnitřní aikido.“

Dan mi odpověděl lakonicky: „Když myslíš…“

,Aha, teď si určitě myslí, že jsem líný,‘ problesklo mi hlavou.

Neuplynula ani čtvrhodina, když se k nám přihnal operátor z opačného konce haly:

„Pavle, nezapomněl sis u nás brýle?“

Dan se na mě nevěřícně podíval: „No to je síla, ty sis je prostě NECHAL NAJÍT.“

Já jsem ale nikterak překvapený nebyl – snad jen tím, že se všechno seběhlo tak rychle.

Kdybych byl ezoterička, nejspíš bych vyslovil nějakou efektně znějící větu: „nacítila jsem je“, „napojila jsem se na Vesmír“, „otevřela jsem si třetí oko“, nebo tak něco. Protože jsem ale obyčejný pako, normálně jsem poděkoval a zašmátral v kapse. Vzpomněl jsem si, že jsem při nástupu na směnu dostal od jednoho polského kolegy bonbón. Chvílemi jsem dumal, komu ho dám, a teď se tedy znamenitě hodil. Říkám:

„Zdenku, tady máš něco na zkažení zubů – za ty brýle.“

Jistě, ty brýle stály jenom padesát korun. Kdyby byly za tři litry, asi bych tak klidný nebyl. Což je možná i chyba. Každopádně jsem si zase ověřil, že Holečkova teorie pasivity pořád funguje. A že Vlaštovka od Vlasty Redla ve mně zapustila kořeny:

„Všechno, co necháš, ať letí, jednou se k tobě možná vrátí.“

Možná… Každopádně to člověku ušetří nervy.

PH 21. října 2021