aneb Vyznání slavnému písničkáři k jeho nedožitým 80nám

 

V prosinci 1989 uspořádala Filosofická fakulta v Brně  (zapojila se do stávky jako druhá, hned po pražské FF) besedu s písničkáři. Zúčastnili se jí Slávek Janoušek, Vladimír Merta coby moderátor, Karel Kryl a dva další folkaři, na které už si nevzpomínám.

Seděl jsem v první řadě přímo proti Krylovi, snad tři metry od něj. Upřímně, byl jsem zklamán jeho vzezřením. Doposud jsem si jej představoval asi jako herce Petra Štěpánka – díky podobnosti hlasu i osudu společenského vyvržence a protirežimního buřiče. (Štěpánek mi splýval se svojí rolí v Majoru Zemanovi, v níž recitoval Villona). Tento Kryl však na mě dělal dojem nevzhledného skrčka, který se navíc tvářil potměšile a arogantně, přičemž velkopansky pokuřoval doutník. Dnes vím, že tato vrstva jeho osobnosti byla jen povrchní mimikry, že se za ní skrývala zranitelná duše schopná klaunství, sebereflexe i sebeironie. Vzpomínám si, že si Merta z Kryla trochu utahoval: prý by mohl zkusit alespoň domáčknout akordy, ať mu ta kytara hraje. Kryl na to, že by ho chtěl vidět, kdyby tak jako on tahal půl dne koberce.

Dnes oceňuji Karla Kryla nejenom jako tvůrce krásných a originálních písní, znalce literatury a českého jazyka, člověka s obrovským kulturně-společenským a historickým přehledem, člověka s vírou, pokorou a nezlomným charakterem, geniálního básníka a textaře, ale i jako recitátora, zpěváka a kytaristu. Už bezmála měsíc piluju několik jeho písní na recitál, který na jeho počest připravuje bar Krystal ve Frenštátě. I když jsem Krylovy písničky hrával už v 80. letech na gymplu, teprve teď si uvědomuju jeho vytříbený smysl pro rytmus. Kryl byl prostě bigbíťák mezi písničkáři, byť mu to občas ujelo. Proto mi sedí a vždycky seděl víc než Nohavica a jeho okudžavovsky melancholické brnkačky. Opravdu není snadné napodobit Krylův herní styl.

Svého času jsem jezdíval do Nového Jičína na Skalky na Krylonoce – fesťák, který organizoval Karlův brácha Jan společně s Pepou Nosem. Škoda, že se omezil jen na nemnoho ročníků. Karel Kryl, byť už dlouho není mezi námi, je ovšem stálice. Je to i jeden z mých niterných průvodců, který mě mockrát pozvedl k nadhledu nad životní peripetie a sračky.

 

„Abych neměl hlad a žízeň, na provázku skáču;

doufaje, že získám přízeň samolibých sráčů.“

PH 13. dubna 2024