aneb Jak jsem přejel svoji ex motorovým člunem
Bylo to poprvé, nikoli však naposledy, co mě dostal do úzkých sólový kytarista. Tehdy ovšem Drahoš Blažek, budoucí virtuóz skupin FreeRock a Zapůlbůra, žádný potlesk nesklidil. K příhodě, kterou vám nyní vylíčím, došlo v létě roku 2011 v Chorvatsku v souostroví Kornati.
Mělo jít o zpestření naší společné dovolené na vypůjčené výletní lodi, jíž velel Tomáš, starší bratr mé přítelkyně Markéty. Před několika týdny prošel školicím kurzem společnosti YachtNet, v jehož závěru složil kapitánskou zkoušku. Ta jej opravňovala k řízení pronajaté plachetnice na Jadranu a, jak jinak, zavazovala jej také k odpovědnosti za bezpečnost lodi a posádky. Ukočírovat v maríně vypůjčený motorový člun měla tedy být pro sebevědomého kormidelníka (teď již s třídenní zkušeností pobytu na moři) úplná brnkačka – kdyby si byl ovšem lépe vybral posádku. Byl jsem v ní totiž i já a Drahoslav Blažek.
„Život i člun řiď sobě sám!“ – Robert Baden-Powell, zakladatel skautského hnutí
Mačkalo se nás tam osm. Brázdili jsme moře v nevelké vzdálenosti od pobřeží, vítr nás příjemně ovíval a chladil kůži rozpálenou od sežehujícího chorvatského slunce. V jednu chvíli však Tomáš u kormidla neprozřetelně zpomalil, čímž spustil lavinu nečekaných událostí. Vše začalo tím, že Drahoš na zádi dostal nápad.
„JDU SE POTÁPĚT!“
ohlásil a než kdokoli stačil cokoli říct, překotil se kotoulem vzad a zmizel ve vodě. Stačili jsme zahlédnout už jen třepetající se ploutve. V tu ránu se vyvalily vlny zdola, vytlačené ponořeným tělesem objemu menšího vorvaně (Archimedův zákon neobejdeš), člun sebou škubnul a jeho příď se prudce nadzdvihla. Posádka nedobrovolně následovala Drahoše. Nějakým zázrakem se mi podařilo se v člunu udržet. Ten pak ještě několikrát poskočil na hladině a vzápětí už valil na širé moře.
Až teď jsem si všimnul, že v něm nejsem sám. Spolu se mnou se v člunu křečovitě a s děsem v očích držela „babička“, čili Tomášova tchyně, a „malá Jana“, jeho blonďatá sedmiletá dcerka. Provedl jsem bleskurychlý výpočet a vyšlo mi, že v danou chvíli v moři bojují o přežití Markéta, Tomáš, Olina – Tomášova žena, Anička – Janina čtrnáctiletá sestřenka a potápěč Drahoš Blažek. V mžiku jsem si ujasnil prioritu, tj. postarat se o zbývající část posádky, a vzal to na sebe – koneckonců zbyl jsem tu jediný chlap. K naší škodě jsem nikdy nic motorového neřídil (moje doposud jediná jízda, při níž jsem seděl za volantem, skončila dvěma trestnými body a hvízdáním pneumatik, když jsem v Opavě ohrozil řidiče přijíždějícího po hlavní a jen taktak se vyhnul kolizi), ale holt jsou v životě chvíle, kdy nemáš na vybranou.
Drapnul jsem kormidlo a… nemusel nic dělat, člun jel sám. V mžiku mi ale problesklo hlavou: Doprdele, jestli pojedu furt rovně, tak skončíme na širém moři! A jestli nám dojde benzín dřív než u břehů Itálie, tak už nás nikdo nikdy nenajde! A tak jsem otočil kormidlem doleva.
Člun začal jezdit v kruhu. Je to gut, z nejhoršího jsme venku, pochválil jsem se v duchu, doufaje nyní, že nám benzín dojde co nejdřív. Náhle jsem po straně uviděl hlavu: patřila potápěči Blažkovi a její výraz byl autisticky mimózní – byl to výraz chlapíka, kolem kterého prolétlo UFO. Zato z očí druhé hlavy o pár metrů dál sršely blesky: tato hlava patřila Tomášovi a její zlý pohled pohlavkoval hlavu první. Pak se Tomášova hlava otočila ke člunu a něco křičela. Já jsem ale neslyšel nic: měl jsem v očích smrt a na tachometru rozhodně víc než dvacet. Vzápětí jsem identifikoval další dvě hlavy: jedna patřila Olině, druhá Aničce.
Kde je ale Markéta? Přirostlý ke kormidlu pátral jsem zrakem ve vodě, jestli někde nezahlédnu její siluetu. Vtom se tři čtyři metry před člunem rozčeřila hladina a z hlubin moře se jako bájná Siréna, vábící námořníky svým zpěvem ke ztroskotání na útesech, vynořila moje Dudu. Naše vytřeštěné oči se na okamžik setkaly. To, co se vzápětí seběhlo, seběhlo se už jaksi samo od sebe, nezávisle na mé vůli. Ještě jsem stačil zpozorovat, jak Markéta v sebeobraně vystřelila ruce vzhůru a pak… se člun vznesl jako létající koberec, aby o kus dál znovu přistál na hladině a pokračoval ve zběsilé jízdě vpřed pod mírným úhlem doleva.
Dodnes nechápu, jak je možné, že ten těsný kontakt s motorovým člunem Markéta ve zdraví přežila. Pochopitelně jsem tomu rád. Měl jsem v těch chvílích tak vyostřené smysly, že se mi ulevilo už v momentě, kdy jsem se s plavidlem ocitl nad ní a nezaslechl žádné cink-cink, žádné škrtnutí šroubu o překážku. Až později, když už jsme byli všichni v bezpečí na břehu, dozvěděl jsem se od Tomáše, že se mě ze všech sil snažil upozornit na svoji sestru, k níž se člun nebezpečně blížil. Žel, jak jsem řekl, neslyšel jsem vůbec nic: motor řval a já jsem měl v očích smrt a na tachometru rozhodně víc než dvacet. Nevzpomenu si už ani náhodou, jak se mi nakonec podařilo zastavit. Zaslechl jsem přece jenom pokyny, které na mě z vody křičel Tomáš? Nebo nám skutečně došel benzín? Anebo – bylo by to vůbec možné? – jsem na to, jak motor vypnout, přišel sám?
V ten podvečer jsme si věru měli o čem povídat. Dali jsme si v baru pivo a tak dlouho řešili, kdo co zavinil, až už se nám nic řešit nechtělo. Nakonec se nic nestalo, akorát jsem přejel svoji družku motorovým člunem. V mírné euforii, občerstvený studeným mokem, odvezl jsem pak svého přítele Drahoslava na opuštěný ostrov (teď už jsem řízení plavidla bravurně ovládal) a tam – byl to další ze série jeho skvělých nápadů – jsem se s ním při západu slunce na památku vyfotil. Zezadu, tak jak nás Pánbůh stvořil. Ovšem Dudu se mnou nemluvila ještě další den. Byla nasraná. Stálo mě hodně času a úsilí přesvědčit ji, že za všechno může Blažek.
„Chcete-li opravdu porozumět ženě – což je značně nebezpečné – bedlivě ji pozorujte, ale zásadně neposlouchejte!“ – Oscar Wilde
PH 7. září 2024