aneb Jak jsem si vyběhl můstky 

 

Tak jsem se rozhodl, že si vyběhnu můstky. Nohy mě bolí od chození po rovné podlaze ve skladu, klouby a chodidla jsou přímo na odpis. Je třeba vrátit je do života, člověk nesmí být měkký. Však to mám pod Horečky co by kamenem dohodil. Kdysi jsem nahoru běhával, nebylo by od věci vrátit se ke starým dobrým zvykům.

Do prvních schodů jsem se pustil v sebevědomém poklusu, který však brzy začal uvadat. ,No co,‘ prolétne mi hlavou, ,nemusí pršet, jen když kape; stačí, když to vyjdu v tempu.‘

Po nějakých dvaceti metrech svižné chůze, na pokraji infarktu, udýchaný jak sviňa, nacházím přijatelné řešení: ,Naco v tempu, stačí, když to normálně vyšlapu.‘

Pár metrů pod koncem schodiště – skokanskou věž na dosah ruky, ale orosený až na řiti – dostávám konečně rozum. S rezignovaným ,kurňa, se na to můžu vysrat‘ dělám čelem vzad a pouštím se po schodech dolů.

Vtom mi bleskne hlavou, že v demižónu müllerky, kterou jsem si v listopadu přivezl ze sklepa u Hodonína, jsou ještě minimálně dva litry. Nevědomky začínám zrychlovat. Posledních třicet čtyřicet schodů dávám v tempu. Na poslední desítce začínám klusat…

Nuže, teď tu spokojeně sedím u sklenky dobrého bílého, děkuji své intuici (sem tam čtu příspěvky Igora Chauna), tlustý kocúr mi vrní na klíně a evidentně rozumí všemu, co mu říkám:

„Ty, Mikulášu, měl bys taky sportovat. Zítra si zase vyběhnu můstky.“

PH 23. prosince 2017