aneb Jak jsem si prohlížel časopisy pro gaye

 

V roce 1995 jsem bydlel v Žabovřeskách u tety Pavlíny Pořízkové, té slavné modelky z Prostějova, co udělala hvězdnou kariéru v Americe. Měl jsem po státnicích a po promoci, dělal jsem na diplomce a v Brně byl už víc doma než pod Radhošťskými Beskydami. Každé ráno jsem jezdil šalinou na Maliňák do firmy Copy General (zdědil ji Tomáš, můj známý z fakulty), kde jsem v proužkované košili obsluhoval kopírky a snažil se být milý k zákazníkům.

Měl jsem tu práci docela rád, stejně jako své kolegy, z nichž největší autoritu (po šéfovi) měl „teplý“ Honza. Jednak proto, že byl z nás všech nejstarší, jednak proto, že v jednom kuse žvanil. Ne že by jeho řeči byly bůhvíjak vtipné, ale zábavná byla jeho fistulková intonace ála Madame de Pompadour. Z osobních historek, o které se s námi dělil, jsem měl nejradši tu, jak ho fotr honil po chalupě se sekyrou, takže před ním musel utéct do Brna. A taky mě bavilo ho pozorovat, když dával k dobru své pornograficky laděné zážitky z gay klubů. To mu vždycky panenky zajely pod víčka, až z očí bylo vidět jenom bělmo – vypadal jako mučedník napichovaný na rošt. Akorát že, na rozdíl od mučedníka, Honza napichovaný ve svých představách pokaždé slastně zavzdychal.

Docela jsem mu tu nepřebernou paletu erotických zážitků záviděl. Sám jsem si toho, co se sexu týče, moc neužil, a to mi bylo už šestadvacet. Od svých jedenácti let jsem byl sice permanentně zamilovaný (osm holek – osm příchutí nešťastné lásky), nicméně co se tělesných radovánek týče, těžce jsem zaostával za svými vrstevníky. Díky pravidelnému cvičení v posilovně jsem vypadal docela dobře, navíc jsem hrál na kytaru, ale… evidentně se mnou bylo něco v nepořádku.

Ani poslední zážitek mi na zdravém mužském sebevědomí nepřidal. Pořád jsem měl v hlavě tu nachmelenou čúzu, co se na bigbítové zábavě vytratila do lesa s mým kamarádem. Když se spolu vrátili a já, vstávaje od stolu, jsem se chystal kámoša vystřídat, zadívala se mi do očí a pak z ní vypadlo: „Tobě nedám, ty jsi jiný.“ – Coo?? Jak nedáš?! Jak jiný?! Že by jako fena zvětřila moji nezkušenost? V každém případě mě odrovnala. Není divu, že jsem si užíval alespoň v práci Honzovy přiteplené sprosťárny.

Jednou – jen chvíli po tom, co odešel zákazník – se na mě Honza zkoumavě zadíval a pak tou svojí fistulí s intonací Madame de Pompadour zaskřehotal:

„Pavle, nechceš jít se mnou dneska do klubu? Třeba jsi jeden z nás. Mému příteli, co teďkom odešel, se moc líbí tvoje prdelka.“

Prásk! Už mohl ležet na zemi, ze živého teplouše mohla být studená mrtvola. Ruka mi totiž instinktivně sjela k pasu, kde jsem v dětství míval zavěšený svůj aluminiový Smith & Wesson. Ze vztyčeného ukazováčku a prostředníku jsem odfoukl pomyslný kouř. Honza zmlknul a odtančil ke vzdálenějšímu pultu. Pak jsem se nad tím ale zamyslel: Hernajs, co když má pravdu? Co když jsem teplý? To by vysvětlovalo, proč mi ta čúza nechtěla dát…

Přišoural jsem se ke svému pruhovanému kolegovi a v rozpacích jej oslovil:

„Ty, Honzo, nemohl bys mi přinést nějaké vaše časáky? Víš, co myslím. Prolistuju je a zjistím, jak na tom jsem. Když bude nějaká reakce, půjdu s tebou do klubu.“

 

 

Další den hodil Honza na pult hromadu buzerantských pornočasopisů – přímo přede mě. Jenže co čert nechtěl, zrovna v tu chvíli vstoupil do prodejny Charlie a ty časáky, než jsem je stačil strčit pod pult do regálu, zahlédl. Zrudnul jsem až k palcům u nohy.

Charlie Brackett byl movitý americký obchodník a křesťanský misionář. V Brně pořádal pravidelná čtení z Bible doprovázená výklady a odpověďmi na otázky posluchačů. Já jsem mu na těch sezeních tlumočil, byl jsem jeho pravá ruka. Přišlo mi sice absurdní, že chlap z končin, kde se ještě nedávno skalpovalo, přijel šířit Ježíšovo učení do země Cyrila a Metoděje, ale nijak zvlášť jsem to neřešil, protože platil dobře. A taky to byl náš pravidelný zákazník. Teď ale, zatímco jsem mu kopíroval materiály pro nejbližší biblické sezení, propichoval svým rentgenovým pohledem střídavě mě a Honzu a možná poprvé v životě měl chuť zabíjet. S Honzou k sobě totiž od prvního okamžiku pociťovali silné antipatie.

Směna skončila a já jsem s igelitkou plnou pornočasopisů odkráčel na šalinu, abych v bytě tety Pavlíny Pořízkové rozhodl o své sexuální orientaci. Uvařil jsem si čaj, zapálil vonnou tyčinku a šel na to. Uff, musím říct, že se mi dost ulevilo, když se mi nezvedl úd, ale žaludek. Díkybohu nejsem buzík! Mrsknul jsem ten humus pod postel a po pár dnech na něj zapomněl. Přestal jsem se svojí orientací zabývat a dál chodil tlumočit na biblická sezení. Charlie dělal jakože nic.

Pár týdnů nato mě v Žabinách navštívila Lída. Dělal jsem si naděje, že by konečně mohlo dojít na nějaké to techtle mechtle. Na kolejích jsem byl totiž do Lídy posledních pár měsíců zamilovaný – neúspěšně. Teď na podnájmu jsem však na ni mohl udělat dojem svojí nezávislostí. Zapálil jsem vonnou tyčinku a šel uvařit čaj. Když jsem pak s horkým hrnkem v dlaních vešel do obývacího pokoje, potažmo do ložnice, stála Liduna u postele s přísným výrazem Matky Terezy. V konečcích prstů držela štítivě jeden z Honzových pornočasopisů, přičemž vedle na lůžku ležela rozhozená celá halda toho buzerantského čtiva.

„Teda Pavle, to jsem si o tobě nemyslela.“

To řekla, načež pustila časák na zem a s důstojnou chůzí dámy opustila byt. Chvíli jsem zůstal zkoprnělý, avšak vzápětí mi hlavou prolétlo: Doprdele, zase nic. Odložil jsem horký hrnek s čajem a nepříčetně, bohapustě jsem se rozesmál.

 

„Osvícený je neustále rozesmátý. Bódhidharma se stále směje a jeho smích přichází z hloubky bránice jako radostné burácení.“ – Osho

 

PH 31. března 2024