aneb Exotická dovolená s nervy v kýblu

 

Zajel jsem si na tři dny na Svatý Kopeček u Olomouce, abych si užil klidu a cyklotoulek po Litovelském Pomoraví. Našel jsem si levné ubytování v penzionu poblíž zoologické zahrady. Osudná chyba!

Jakmile se setmělo a dole ve vesnici začali štěkat psi, ožily lesy. První zavyli šakali. Po nich se rozchechtaly hyeny. Postupně se přidávaly opice (vřešťani, paviáni, makaci, giboni a bůhvíjací další pralesní ďábli), rozeřvali se levharti a jaguáři, rozmečely se kozy, rozřehtali pakoně a rozhýkali osli, až ve finále řvala celá hanácká zoo. Jediný, kdo držel tlamu, byly ryby.

Nevím, jestli jsem tu smečku uvedl ve správném pořadí, jak postupně odpovídala štěkajícím psům, ale tak nějak jsem ty zvuky identifikoval, jak jsem se převaloval na loži a nemohl usnout. A když, jsa vyčerpán, jsem přece jenom nakonec podlehl spánku, spustil se koncert nanovo.

Tak vypadala celá noc, ta první i ta druhá. Pampalini by si tu přišel na své, ale já jsem se dostával do stavů, kdy jsem blouznil, že si mě jako kořist vyhlédli všichni běsi a predátoři malajské džungle. V mezidobí jsem se pokoušel sejmout moskyta, který mi celou noc přilétal odsávat krev. Vzbudil jsem se uštvaný, se svědícími pupínky po komářích náletech. Porozuměl jsem principu kolektivní viny.

Mám rád zvířata – pokud mě nechají vyspat. Udělal jsem dobře, že jsem svého králíka svěřil krátkodobě do péče kamarádky Magdy. Je dost možné, že bych ho po návratu ze Svatého Kopečku probodával vyčítavými pohledy a možná bych se mu pokusil i pomstít. Možná bych mu nedal nažrat. Jak říkával podplukovník Koukal: „Jak vy k my, tak my k vy.“

PH 31. července 2022