aneb Kdysi před léty si lidi občas zazpívali 

 

Vídáme to ve starých filmech: ženci zpívající při sečení obilí, babky zpívající při draní peří, děcka „na paši“ halekající z kotáru na kotár.

Zpívání dělalo práci radostnou a člověka dobromyslným. Bylo tomu tak za feudalismu, za prvorepublikového kapitalismu, tu a tam ještě i za socialismu. Moje babi zpívala, když s tetkami drhla peří; děda zpíval, když ho nesli z hospody. Mamka zpívala na národním výboře při vítání nových občánků, taťka… taťka nezpíval.

Myslím, že si tím dost uškodil a snad i proto umřel mladý, ve čtyřiceti sedmi letech. Jestli mě paměť neklame, nezpíval ani v kostele. V tom jsem se potatil: v kostele nezpívám. Nakonec nejsem v něm tak často a navíc si vybírám chvíle, kdy je, pokud možno, liduprázdný. Tamní akustika mě ovšem rajcuje. Je možné, že mi jednou hrábne a normálně to tam rozbalím.

Za posledních deset let jsem vystřídal pět fabrik. V žádné jsem ale neslyšel lidi zpívat. Všude lomozí stroje a řinčí nástroje, žel nikde nezní zpěv ani hudba. Vlastně ano, v „lepších“ firmách hraje z rádia techno: duc-duc, duc-duc… raz-dva, raz-dva… in-out, in-out… Jako na galejích, jenom bez biče. Operátoři (rozuměj dělníci) se popohánějí sami – a ještě s dobrým pocitem, že dělají v kulturním prostředí. Člověk už nepolidšťuje práci, naopak práce robotizuje člověka.

Před pár dny se mi málem povedlo dostat kolegu, který mě zaučuje v novém zaměstnání, k docentu Chocholouškovi.

„Co to tu kurva furt hraje? Někdo tu musí mět zaplý mobil!“

Očividně rozhozený, se zkrabatělým čelem a pátravým zrakem, přecházel tu a tam, aby našel zdroj divných zvuků, které ho tak rušily při práci. Ani jsem nedutal. Když ani poněkolikáté nic nenašel a vypadal na to, že si sám zavolá do blázince, tak jsem si lehkým falzetem přejódloval kousek Stairway To Heaven od Zepelínů.

„To ty si zpíváš?“ obrátil se na mě překvapeně a podrážděně zároveň.

„Trošku,“ dutnul jsem.

„Dopiče…“ uzavřel celou story.

 

 

Tož tak na světě. Zpívat si dnes při práci, to zavání blázincem. Je ale otázkou, jestli blázinec v protikladu k fabrice není spíše prostředím, ve kterém zůstal zachován svět normality. V těchto ústavech, včetně škol a protialkoholických léčeben, dosud vědí, že duše je zdravá, když může zpívat.

Petr Ulrych svého času uhodil hřebík na hlavičku: „Kdysi před léty si lidi občas zazpívali, kdysi před léty byl prý na to klid; dneska je to jinačí, co bychom si namlouvali…“ Vskutku, dneska je to jinačí – dneska spíše platí to, co vyslovil Rudolf Hrušinský ve filmu Dobří holubi se vracejí:

„Člověk, který si při práci zpívá, je potenciální flákač. Dříve nebo později přestane pracovat a bude chtít jenom zpívat.“

Ulrych, nebo Hrušinský? Píseň, nebo práce? Nebo snad Píseň práce? Bože, chraň moji duši před pochodem do pekel, kde věčně hlučí stroje a pod kotly přitápějí roboti. Dej, ať jednou, až dozraje můj čas, odejdu z tohoto podivného světa s písní svého srdce. Třeba i s Hymnou Vency Hrabyni, který chtěl alespoň rovně viset, když už nemohl rovně stát.

 

Žít jako člověk,

chtít lepším být,

pracovat pilně,

přestat už pít,

líbat svou ženu,

rodiče ctít,

dětem svým příkladem jít.

 

Můj bratře v bílém,

pomoz mi žít,

pomoz mi hledat,

pomoz mi chtít,

pomoz mi dávat,

pomoz mi brát,

pomoz mi zas rovně stát.

PH 18. dubna 2023