V létě roku 1995 mě chtěl odstřelit jako škodnou. Nelíbil se mu můj zpěv.
Čundroval jsem tehdy s kamarádem Olinem alias Olafem po Irsku. Peněz jsme coby studenti brněnské fildy měli pomálu, a tak jsme cestovali výhradně stopem. Pochopitelně, že s řidiči jsem musel konverzovat já. Olaf jako religionista a sociolog angličtinu tehdy ještě neovládal, kdežto já jsem byl čerstvě promovaný anglista. Byl jsem na vrcholu svých odborných skills i fyzických sil. Po propařených letech jsem poslední rok a půl věnoval sebeobnově, důkladné rekonstrukci svého zhuntovaného těla. Dvakrát týdně jsem navštěvoval posilovnu, ládoval se ovesnými vločkami, vejci a tvarohem, myslel jsem pozitivně a měnil se k hezčímu obrazu sebe sama. Odulý ksicht mi splaskl, dvě brady se slily v jednu, špeky ustoupily svalům, pivec zmizel, trup se zpevnil a vytvaroval. Vypadal jsem dobře, cítil jsem se skvěle. Navíc mi bylo krásných šestadvacet.
Byli jsme na cestě teprve několik dní. Projeli jsme v kamionu celou Anglii, abychom se ze skotského Stranraer přeplavili trajektem do Severního Irska. Přespali jsme stranou od dálnice, cirka 40 mil od rodiště Titaniku, a poté se pustili hlouběji do země whiskey, IRA a Thin Lizzy. Prošli jsme ponurý, téměř liduprázdný Belfast se staženými roletami a pouličními barikádami, za nimiž malí Irčani odpalovali rachejtle a vrhali šutry na své kryjící se vrstevníky. Odtud jsme stopem pokračovali do Derry, dějiště tragické Krvavé neděle. Když se mě vlídný prošedivělý pán za volantem zeptal, co nás dva Čechoslováky přivádí do Irska (ano, občas se na nás Irové dívali jako na exoty – na cizince, zvláště ty z východního bloku, nebyli ještě v této zemi zvyklí), vyhrknul jsem spontánně, dřív než jsem stihl zformulovat odpověď: „Why I know it here!“ – „Vždyť já to tady znám!“ Zmocnilo se mě silné déjà vu. Při vjezdu do Derry (oficiálně Londonderry) jsem poznával ulice a domy; dopředu jsem věděl, co kde bude. Později jsem si vybavil sen, který jsem měl nějakých deset let předtím, než se tu stal skutečností.
Ten vlídný pán byl, chválabohu, dobrý katolík, a tak nás coby své bližní pozval, abychom na jeho farmě kousek za městem povečeřeli s jeho rodinou. Poté nám půjčil klíč od stodoly, v níž jsme se mohli pohodlně vyspat, jsouce chráněni před deštěm. Strčil jsem tedy klíč do zámku, otočil jím, posvítil si zápalkou a – strnul jsem hrůzou. Přede mnou stál obrovský vousatý chlap s řetězem a napřaženým gigantickým křížem. Bylo mi krásných šestadvacet, vypadal jsem dobře, cítil jsem se skvěle, ale teď jsem se málem pochcal. Krve by se ve mně nedořezal. Chvíli trvalo, než to můj mozek zpracoval a rozpoznal ve vousáči svatého Patricka, irského světce vysochaného v nadživotní velikosti. S růžencem, nikoli řetězem. Nevím jak Olaf, ale já jsem tu noc spal jako nemluvně – věděl jsem, že k nám světec žádného samozvance nepustí.
Další den jsme doputovali do Donegalu, k nejvyšším útesům v Evropě. Tady jsem málem pohřbil svého parťáka. Na jednom z vrcholů s výhledem na chladný vlnící se Atlantik se ke mně Olaf obrátil a obřadně pronesl:
„Hubáku, nech mě tady samotného – budu teď vzývat své pragermánské bohy.“
Pomyslel jsem si, že mu zase jebe a šel jsem „dopryč“. (Olaf, dvojník Stinga se šlépějemi dorůstajícího veleještěra, si totiž nemálo zakládal na tom, že si jej kdysi doma ve Zlíně vybrali filmaři do komparsu nordicky vyhlížejících týpků.) Když jsem se asi po půlhodině vrátil, nebylo po Olinovi ani slechu, ani vidu. Pojednou jsem ho zmerčil: dřepěl u moře dole pod skalisky a smýval si z paže krev. Slezl jsem k němu a chtěl ho litovat, ale ukázalo se, že nejde o nic vážného – akorát se řádně potloukl a podřel, když sjížděl z útesu. To, proč se z něj zřítil, mi tehdy ještě neřekl, přiznal se až po letech. Tehdy jsem se spokojil s vysvětlením, že urazil Wotana.
Chlapík, který nás ráno přibral k sobě do auta (na stopu jsme nikdy nestáli příliš dlouho; Irové, co nás svezli, nebyli ani bezcitní, ani bojácní) měl cestu do Galway, a tak jsme toho dne přejeli kus severozápadního pobřeží. Ve chvílích přerušené konverzace jsem se kochal zvlněnou krajinou Smaragdového ostrova: vystupovala z mlžného oparu, jímž pronikaly pableskující sluneční paprsky, dávajíce pastvinám a loukám svěží nádech zelené. Pootevřeným oknem jsem nasával studenou vůni Atlantiku. V hrabství Sligo jsme na chvíli zastavili ve vesničce Drumcliffe pod lysohlavou horou Ben Bulben, kde jsme mlčením vzdali hold zde pohřbenému irskému básníku W.B. Yeatsovi – sbírku jeho veršů jsem si později koupil v Dublinu. V blízkosti Galway, metropole západního Irska, jsme se rozloučili s řidičem. Poté jsme v závětří, v bezpečné vzdálenosti od oceánu, složili Olafův stan a vydali se hledat hospodu. Neb chuť na pivo je všudypřítomná a věčná.
Byla už tma, když jsme se vraceli z pubu k našemu tábořišti. Měli jsme v sobě každý tři nebo čtyři guinnessy, když na mě v pastvinách za městem přišla chuť békat. A tak jsem to ze sebe vypustil v plném volume: „Na Kráľovéj holi stojí strom zé-lé-ný…“ A potom: „Na salaši, na tom hornom, zabil bača ženu hó-vnom…“ A: „Okolo Púchova, okolo Púchova, minuli sa chuapci, mi-nu-li sa chuap-ci…“ Vřískal jsem, co mi zrovna přišlo na mysl, dokud jsem nepocítil nutkavou potřebu močení. Zastavili jsme s Olafem u vzrostlého živého plotu, vyprostili z poklopce svá příslušenství a srovnávajíce své gejzíry vtipkovali jsme a chechtali se jak dva haťapaťa oslové. Vtom mě do očí udeřilo prudké světlo.
Než jsme mohli v hlavě přehodit výhybky, zabrzdilo pár metrů za námi auto s rozsvícenými reflektory. Z něj vyskočil chlap s klackem v ruce a strašlivě řval – na nás, na mě. Vysokoškolský diplom o absolvovaném studiu angličtiny mi byl v tu chvíli na dvě věci, nerozuměl jsem téměř ničemu. Tomuto jsem ale porozuměl okamžitě:
„Shut up!! Shut up, you fuckin´singer!!“
Aha, takže chce, abych přestal zpívat. Oukej. Otáčím se čelem k němu a tývole, hledím do hlavně pušky! Chlap je celý rozžhavený, sype ze sebe nadávky a já mám co dělat, abych znovu nevyprskl smíchy – je to tak neuvěřitelné, nic podobného jsem nikdy nezažil. Přišlo mi to jako scéna z amerického akčního filmu, jako dobré divadlo. Guinness je holt kvalitní pivo.
„Hands up, you fuckin´ bastards!!“
To nás teď jako fakt zastřelí? Zvedám ruce nad hlavu a cítím, jak mi gatě sjíždějí po stehnech dolů. Černý otvor v lesknoucí se hlavni mi cílí mezi světla. Periferně jsem se podíval na Olafa, který ještě dochcával – trošku jsem mu záviděl. Začínala mi docházet vážnost situace. Bože, opravdu si přeješ, abych zhebnul na farmě tohoto irského kreténa? Zastřelí mě katolík nebo protestant? Jestli zmáčkne tu spoušť, tak sbohem Limericku, sbohem Tipperary…
Nezmáčknul. Odjel. A já jsem přemýšlel: Proč si ten vzteklý Ir vybral zrovna mě, proč nezamířil na Olafa? Přemohla ho snad empatie, podvědomé mužské souznění? Bylo v tom vidlákovi přece jen kus gentlemana? Bylo mu blbé zastřelit močícího chlapa? Bylo mi krásných šestadvacet, vypadal jsem dobře, cítil jsem se skvěle, takže jsem to brzo pustil z hlavy.
„Jsou věci, o kterých je lépe příliš nepřemýšlet, věci, pro které jsou prostá slova nejlepším oděvem.“ — William Butler Yeats
PH 9. března 2024