(Už mě štvou všichni ti Ľaši)

 

Pokud jde o „valašské geny“, je můj kádrový profil v pořádku. Tatův klan: Hostašovice, Hodslavice, „Kojatín“ (okrajová oblast Valašska, žádný „Kuhländchen“), matčin klan: Perná, Hrachovec, Valmez, Vsetín. Od svých jedenácti let žiju ve Frenštátě, cítím se tu doma, ale nějak pořád nerozumím tomu, proč se mnozí místní odmítají hlásit k valašskému odkazu, na který mají plné právo, a raději papouškují velkolašskou propagandu páně Z.V. Krulikovského, papouškujícího prozměnu velkolašskou propagandu Óndry Lysohorského.

 

 

Otevřel jsem proto publikaci Trojanovice zpívají, sbírku lidových písní zpod Radhoště (vyšla v roce 1996), jež sebral učitel Josef Rek. Jde vesměs o písně s texty v lašském nářečí, které na Frenštátsko začalo pronikat zhruba od poloviny 19. století, když zde zanikal tradiční salašnický způsob hospodaření a lidé začali houfně dojíždět za prací do průmyslové Ostravy, Frýdku-Místku či Kopřivnice. Změněná mluva se odrazila i v textech lidových písní, v nichž výslovnost samohlásek se zkrátila, slabiky „de-te-ne“ se změkčily na „dě-tě-ně“ a staré valašské (východomoravské) „sa“ přešlo v lašské (slezské) „se“. Pro zajímavost: Vlasta Genzerová, babička mého kamaráda a spolužáka Petra Šamánka, kdysi zavzpomínala, že za jejího mládí byly běžné obě podoby: konzervativní „sa“ i progresivní „se“.

V novém nářečí začaly pochopitelně vznikat i nové písně. Tento proces způsobil, že se Frenštátsko dialektem i stylem života odlišilo od sousedního, konzervativnějšího Rožnovska a valašské povědomí jeho obyvatel se začalo pozvolna překlánět k povědomí lašskému. Zajímalo mě, jestli mezi písničkami ve sborníku Trojanovice zpívají, zaznamenanými v lašském nářečí (včetně písní valašského původu), najdu alespoň jednu, v níž se odráží proces proměny valašské mluvy v lašskou. Tento přechodový jev jsem objevil v písni Vstávej, má milá, kde jsou i tyto sloky:

 

A já jsem SE jí převelice lek, že mi má milá umře v rukách hned.

Ty jsi, synečku, tys tomu vinen, žes mne napojil červeným vínem.

Červeným vínem, sladku gořalku, mohla bych býti podnes panenku.

Podnes panenku, a ty mládenec, včil jsme ztratili oba dva věnec. …

Slavíček zpívá na tvrdé skále, čekej má milá, tři léta na mne.

Než bych já měla tři léta čekať, raděj si volím syna vychovať.

Syna vychovať, na vojnu ho dať, tam SA naučí ekzecírovať.

Ekzecírovať, šavli pucovať, tam SA naučí holky milovať.

 

Potvrzením, že Frenštátsko nebylo součástí Lašska, nýbrž bylo „polaštěno“, jsou i slova trojanovského spisovatele Josefa Strnadela:

„Trojanovice jsou jednou z nejstarších moravských obcí, její katastr vystupuje z údolí na temena hor – Stolové, Noříčí, Mjašího, Velkého Javorníka a Radhoště, které jim vévodí. Zde žili zpočátku jen pastýři ovcí, pak dřevorubci, uhlíři, rudokopi, tkalci, povozníci a chalupníci. Ve stavbách, v kroji, v dialektu, ve způsobu hospodaření, zejména pak ve zpracování lnu, vlny a ovčího mléka se zračil vliv valašské, tj. pastevnické kolonizace, a teprve zprůmyslněním oblastí pod severními svahy Beskyd pronikal sem vliv lašský. Tomu se neubránilo především nářečí, jsou jím poznamenány plody ústní lidové slovesnosti a tedy i lidové písně. Některé z nich ovšem přišly sem pod Radhošť odjinud, zde však zdomácněly, nápěvově i textově se obměnily a obohatily. Donedávna zde mezi lidem žily. V sousedství Trojanovic u břehů Ondřejnice, v Kunčicích a na Čeladné i v dalších valašských dědinách žily a zčásti ještě žijí písně, kterým věnoval svůj sběratelský a hlavně hudebně tvůrčí zájem Leoš Janáček. Naše podradhošťské písně jsou staré sto, dvě stě i více let, a přece stále z nich dýše podivuhodná svěžest a podmanivá radost.“

(„Josef Strnadel /23. února 1912 Trojanovice – 4. března 1986 Praha/ byl moravský spisovatel, publicista, překladatel, knihovník a literární teoretik.“ Wikipedie)

 

 

Tyto věty napsal v Trojanovicích v roce 1944 Josefův bratr, spisovatel Bohumír Strnadel-Četyna:

„Dnes není pochyby o valašském původu Trojanovic (nebereme-li ovšem v úvahu doby temné, např. století 10. až 15.), proto první písničky asi měly ráz salašnický, opěvovaly a navazovaly na volný a osamělý život bačů, pastýřů a valašských vojvodů. Jejich ohlas se zachoval ve vánočních koledách a pak v tzv. písničkách hečivých, jež jsou důkazem, že nejen Rožnovsko, Novohrozenkovsko a Karlovicko, ale i severní svahy Radhošťských Beskyd byly domovem Valachů, a to ve století 16. až 18. Teprve ve století 19. původní valašský charakter Trojanovic ustupuje, prolíná se s živlem lašským, rovinným. Nejdříve se ovšem polašťuje Frenštát, kdežto Trojanovice podržují přirozeným sklonem ke konzervativnosti stále některé prvky valašské. Toto střetnutí živlu valašského s lašským je patrno zejména v místním nářečí a v písních.

Na opravdu veliké bohatství písní lašských upozornil už např. F. Bartoš. Lašské zpěvy jsou lehké a zvučné, spíše do tance než do pochodu, a jak svým nápěvem, tak obsahem vyjadřují život lašského sedláka a chalupníka, jejichž sociální a společenské poměry byly vždy odlišné od života horalů z Beskyd. Námětem jsou většinou milostné, vyznačují se širokou stupnicí citovou.

Písně valašské ve shodě s okolím a drsným, nemilosrdným bojem s kamenitou zemí mají základní charakter odlišný: hluboký smutek se v nich střídá s divokým veselím, těžký žal s výkřiky bujaré radosti. Tato dvojklannost se jevila i v povaze starých pasekářů trojanovských, zvláště těch, kteří zde sídlili od počátku 17. století.

V posledních padesáti letech se zpěvnost lidu pod Radhoštěm ocitla na šikmé ploše, upadala takřka rok od roku, což souviselo také se změnou povolání a zaměstnání příslušníků mladého pokolení. Přesto se dodnes zachovalo několik rodů, v nichž je hudební tradice dosud živá. Třeba jmenovat aspoň rodinu Trubačů (jejichž jméno se připomíná v písemných památkách již r. 1628 pod Radhoštěm). Ústní podání tvrdí, že první nositelé tohoto jména troubili na valašskou troubu. Do našeho sborníčku jsme také pojali některé písně, jak se zachovaly v podání Františka Trubače.

Abychom zachovali sled přirozeného vývoje, pojali jsme do našeho sborníčku na prvém místě zbytky valašských popěvků hečivých, kterými na sebe volávali pastevci z jednoho kopce na druhý, z jedné strany na protější. Mezi písně, jejichž trojanovský původ můžeme považovat za jistý, patří Okolo Bality teče voda. Pochází asi z minulého století, vztahuje se k hospodě U Bality v Trojanovicích na Lomné. Text písně (její nápěv byl zaznamenán J.N. Poláškem) je tento:

 

            Okolo Bality teče voda, napij se, má milá, však je dobrá!

            Už jsem se napila, už jí mám dost, děkuju ti, můj synečku, za upřímnost.

            Lepší je pivečko nežli voda, lepší je panenka nežli vdova.

            Panenka miluje, nic neříká, a vdova vzpomíná nebožtíka.

            Lepší je žitečko nežli oves, lepší je šuhájek nežli vdovec.

            Šuhájek miluje polehoučku a vdovec vzpomíná nebožtíčku.“

 

https://www.osobnostivalasska.cz/osobnost/bohumir-cetyna/

 

ZÁVĚREM:

Kdysi dávno jsem v Terchové na Bielom potoku četl nápis: „Dotiaľ sú valasi, kým sú na salaši.“ Prosté, přesné, všeříkající. Podobně však nejspíš platí: Dotud jsou na Frenštátsku Laši, dokud jsou tu i Valaši. Protože opozice je věčná, protože Eva se začala hádat, jakmile Adam vyslovil svůj první názor. Ale položme si otázku: Kdo dnes ještě mluví lašsky? A kdo valašsky? Nářečí na Lašsku i Valašsku v posledních desetiletích – díky vzdělanosti, cestování, médiím a společenskému tlaku – převálcovala spisovná čeština.

Takže co lašského na Frenštátsku zůstalo? NIC. Zůstala ovšem valašská architektura, tradice a folklór – kroje, tance, písničky (byť poznamenané lašskou mluvou). Tedy prvky trvalejšího rázu než je jazyk – prvek v čase rychle se měnící, podléhající dobovým trendům. (Mezi lidmi dnes zůstává sotva pár krajových výrazů, ať již z valašského nebo lašského slovníku.) Proto bych Frenštátsko v době, kdy zde převažovala lašská mluva, označil za valašsko-lašské pomezí. V současnosti, ve shodě s etnografem Jaroslavem Štikou, se však přikláním k označení okrajová oblast Valašska.

Ještě bych rád řekl těm, kteří se „cítí být“ (ať již Valachem, nebo Lachem), že tento „pocit“ je blud. Pokud jej neumí racionálně zdůvodnit, pokud jej nemají podložený znalostmi, je to jen přání otcem myšlenky. Něco jako když se tvor s penisem identifikuje jako žena nebo vačice opossum. A vůbec: ti, co tvrdí, že „pravý Valach“ je luterán žijící za Pindulí (na rožnovské straně) a neťapající lašsky, mi přijdou jako ti, co tvrdí, že ovce je jenom to, co je plemene valaška, co je bílé a co spásá trávu na jižní straně Radhoště. K pravým Valachům mají dnes Rožnováci, Mezříčané či Vsacané stejně daleko jako Frenštáčané. Protože „dotiaľ sú valasi, kým sú na salaši.“

 

PH 18. února 2024