(Sexem k věčnému mládí?)
V článku Nebuďte přátelé, buďte milenci varuje autor Karel Janeček, že pokud se k sobě partneři v průběhu let začnou chovat jako sourozenci, je to pro sex úplně nejhorší. Většinou prý platí nepřímá úměra: čím lepší duševní harmonie, tím horší sex. Dále cituje psychiatričku a terapeutku Andreu Dutkovou:
„Pro udržení touhy přitom často stačí málo. …Z ordinace znám pár po pětasedmdesátce, u kterého sex dosud nevyhasl. Ozvláštnění nikdy neřešili nevěrou, ale i v tomhle věku si čas od času společně koupí pornočasopis.“
Nádhera – moderní senior povzbuzený chemií (aby dědoušek ztvrdnul a babička zvlhla) už po večerech nezkoumá Boží slovo a nereflektuje svůj uplynulý život, nýbrž listuje si v pornomagazínu. Tak nevím, zaspal jsem dobu? Někdy před 2. světovou válkou napsala Milena Jesenská, novinářka, spisovatelka a překladatelka, zejména díla jí důvěrně známého Franze Kafky (zemřela v koncentračním táboře v Ravensbrücku):
„Lidé nežijí spolu – nikdy tomu nevěřím – jen ze sexuálních, erotických, peněžních, sociálních nutností; lidé žijí spolu, aby měli kamaráda. Aby měli v samotě světa někoho, kdo by potvrzoval oprávněnost jejich existence se všemi chybami a nedostatky – protože co je přátelství jiného než podpora ochromeného sebevědomí? Aby měli někoho, u koho by byli ušetřeni trestu, msty, špatného mínění, spravedlnosti, zlého svědomí.“
Inu, doba se změnila a s ní i životní priority. V určitém zlomovém okamžiku našeho života či vztahu by nicméně bylo dobré vážně se zamyslet na tím, co bude dál naším vnitřním motorem, naší hnací ideou: jestli láska, nebo sex. Protože je-li člověk zaměřený na lásku, netrpí vyhasínáním partnerské sexuality – jeho pudovost je pozvolna nahrazována citovostí a ta nabývá s léty hlubší, duchovnější rozměr. Takto je osvobozován od fixace na tělesné uspokojení i od vnitřního hodnocení vzhledu svého stárnoucího partnera. Člověk zaměřený na sex (tělo) však totéž – byť by i duševní partnerské souznění bylo krásné a hluboké – vidí jako „přežitý“, „sourozenecký“, „kamarádský“ či jinak „nezdravý“ vztah. Je pak ochoten obětovat svoji skomírající lásku i lásku nejbližšího člověka v naději, že s tím novým zažije víc milostného vzrůša a že díky němu stoupne ve svých vlastních očích.
„Křesťanský svatební ideál ,Buďte jedna duše a jedno tělo‘ je tedy už z principu protimluv. Pokud jste s někým jedna duše, nemůžete s ním být i jedno tělo.“ – Karel Janeček
Ano, tak to nejspíš opravdu bude. Jak jsem řekl, v určitém zlomovém okamžiku svého života bychom se měli rozhodnout, co pro nás bude důležitější, jestli duše, nebo tělo. Jestli se dál chceme honit za zážitky, za ukojením svých představ a choutek, jestli chceme hltat články, videa či podcasty sex-koučů a nejrůznějších „odborníků“ na vztahy, jestli se budeme trápit kvůli úbytku libida a utrácet peníze za sexuální pomůcky a stimulující přípravky, anebo jestli celý tento svět těla a sexu s jeho preferencemi, způsoby uvažování a manipulování odmítneme. I když je pro ženu těžké si přiznat, že už není krásná; i když je pro muže těžké si přiznat, že už není silný. I když se stárnutí a uvadání ten či ta (či oba) snaží úzkostlivě bránit skrze hledání nového obdivu, nového prožitku, nového života… zkrátka skrze hledání „nového“.
„Řekl jí: lásko, mně ubývá sil, já říkal si dávno, že bídným jsem byl,
já cítil se králem, teď chudák jsem málem a v mlhách se ztrácí můj cíl,
řekl jí: lásko, mně ubývá sil.“ – Michael Janík / Pavel Bobek
Přiznaný smutek je krásný, na rozdíl od falešného veselí. Jakmile se staneš duchovním rebelem, můžeš se s nadhledem bluesmana vysmát imperativům doby. Můžeš se vysmát i svému hluboko uloženému strachu, necháš-li svoji sexualitu poklidně vyhasínat či zcela vyhasnout. Odměnou ti bude duševní lehkost a svoboda. Možná rozmrzelost a nepokoj, možná pokoj a láska. Záleží na tobě, zda „problém“ opustíš, nebo se staneš posedlým jeho vyřešením.
Obávám se, že modernímu dědečkovi a babičce se moje rada líbit nebude. Dám jim tedy jinou:
„Až u sebe pocítíte vyhasínání sexuality, kupte si pornočasopis. Oddávejte se živočišným kratochvílím, dokud vás nepřefikne zubatá. Dokud o vás nebudou mluvit jako o souložících zombies.“
„Žel, věci těla a věci lásky bývají tak často zaměňovány!“ – Vladislav Vančura
„Člověk by chtěl v některých jasných chvílích zastavit Čas, který nekráčí, nýbrž se s námi točí v rozšiřujícím se nebo naopak zužujícím se kruhu, jako bychom seděli na ruském kole… a jen velmi ostrý zrak zpozoruje, že v každém kruhu jsme se stali poněkud jinými. Rosteme a bohužel se i zmenšujeme; vrcholy už nejsou těmi vrcholy, po nichž jsme kdysi chodívali, a i hloubka, do níž se znovu a znovu noříme, je pokaždé jiná. Dívka, kterou jsi kdysi miloval, není stejný člověk jako žena, jež žije po tvém boku celá desetiletí, a když se podíváš do zrcadla, vidíš, že i ty ses stal jiným. Zpoza letokruhu vrásek na tváři na tebe pohlíží jiný člověk.
Je třeba někoho velmi milovat, tam v nitru, docela v nitru, aby Čas nerozbil vztah, abys v tomto kolovém tanci pomíjivosti za stále novějšími kostými, maskami a charaktery objevil, že je to přece jen onen stejný člověk – stárnutí nad vámi nezvítězilo. I city se změnily. Z horečnaté lásky se stala krotká, pokojná láska, z tělesné touhy duševní vztah, z tohoto vztahu hluboký společný osud a zvyk, a když k tomu dojde takto, nepřekáží umělý chrup, šedivějící vlasy, zvadlá tvář a váčky pod očima; nepřekáží ani to, že stárnutí se projevuje i v duši. Náš osud na této zemi provází série zážitků hysterie, špatné nálady, únavy, lhostejnosti, ztráty iluzí a neúspěchů. Kvůli tomu končí přátelství, hasnou lásky, rozpadávají se manželství, kvůli tomu se rozkládají ideová a zájmová společenství: nevydrží plynutí Času.
Příroda je trvalá proto, že dodržuje zákon změny ročních období. Plynule umírá a znovu se rodí. I trvalost lidského života je tím dána. A to je také tajemství dlouhotrvajích dobrých manželství.
Tam, kde dva lidi spojuje jenom touha, žádostivost, milostná vášeň, vůně pokožky toho druhého, jeho krása nebo naopak společenské postavení a peníze, tam vztah nemůže být dlouhodobý. Protože touha vyprchá, krása zvadne, vášeň vyhasne a v stáří i ustane; když muž a žena nejsou schopni kráčet s proudem Času, hrát neustále nové a nové role, když nejsou schopni plynule se měnit a stále znovu nacházet jeden druhého – tehdy ten vztah nemůže být trvalý.
,Miluji tě jako děvče, jako přitažlivou zralou ženu, jako matku, jako babičku, dokonce i jako stařenu – tak jako i ty mě miluješ jako přitažlivého mladého muže, ustaraného zralého člověka, miluješ mě jako otce, dědečka, a dokonce i jako bezzubého, starého, impotentního, senilního starce mě miluješ. Spolu jsme se měnili, stali takovými, zatímco v nitru se nezměnilo nic; ve společném kořeni dvou jazyků plamene plápolá věčná láska!‘ To je – dnes už velmi zřídka – němé vyznání mužů a žen žijících v dobrém manželství. Každý takový vztah, který není vybudován na lásce, je odsouzen k smrti. Ničeho není škoda, jedině lásky. A ta – pokud skutečně existovala – se nedá ztratit.“ – Péter Müller, Koruna a kořeny
„Síla sexu tkví v tom, že jsme všichni ultimátně osamělé bytosti. Snažíme se zoufale navázat spojení pomocí slov, doteků… chceme, aby nás někdo pochopil a přijal. A sex umí tuhle iluzi vytvořit. Protože málokdy se cítíte tak absolutně přijatí, jako když někdo vezme do úst vaše genitálie. Takže až se vám příště někdo bude snažit narvat penis mezi rty, tak pochopte, že jenom chce, abyste ho přijali takového, jaký je. A tohle je princip koloběhu života. Příroda nás obdařila mučivou, nepřekonatelnou samotou, kterou se snažíme ustavičně, ale marně překonávat tím, že o sebe navzájem třeme ohanbí, čímž vytváříme nový a nový zoufalce s úplně stejnou neukojitelnou potřebou. A zbytečnej kolotoč utrpení pokračuje.“ – Jiří Charvát, Proč nikdy nenajdete lásku (přednáška)
„Domnívám se, že vzhledem k tomu, co má přijít, je pro člověka nejlepší zůstat tak, jak je. Máš ženu? Nechtěj se s ní rozejít. Jsi bez ženy? Žádnou nehledej. Ale i když se oženíš, nezhřešíš. A vdá-li se dívka, nezhřeší. Dolehne však na ně tíseň tohoto času. Toho vás chci ušetřit. Chci říci, bratří, toto: Lhůta je krátká. Proto ti, kdo mají ženy, ať jsou, jako by je neměli, a kdo pláčou, jako by neplakali, a kdo jsou veselí, jako by nebyli, a kdo kupují, jako by nevlastnili, a kdo užívají věcí tohoto světa, jako by neužívali; neboť podoba tohoto světa pomíjí. Já bych však chtěl, abyste neměli starosti. Svobodný se stará o věci Páně, jak by se líbil Bohu.“ – Bible, Korintským 7, 25–32
PH 24. února 2024