Zřejmě si myslel, že „to dá“. Ostatně jeho žena se na kameru pro dokument BBC vyjádřila, že on, Volodymyr, vždycky vyhrává. A v tom to nejspíš vězí: když si člověk zvykne vyhrávat, neumí pak prohrát. Neudrží si ostražitost a pokoru, a tak se dopustí nějaké osudné chyby.

Prezident Zelenskyj se při setkání s prezidentem Trumpem v Oválné pracovně Bílého domu dopustil hned dvou. Tou první bylo, že mluvil sám, bez pomoci tlumočníka. Připravil se tak o čas ke zpracování emocí a promyšlení si odpovědí. S angličtinou na úrovni „Intermediate“ toho člověk moc nesvede, zvlášť proti rodilému mluvčímu. Zelenskyj tedy musel zápasit i sám se sebou, se svým sebevyjádřením.

A druhá školácká chyba: vůbec neměl dovolit viceprezidentu Vanceovi, aby vstoupil do hry – zvlášť na americké půdě a před kamerami z celého světa. Měl ho okamžitě usadit slovy: „Při vší úctě, přijel jsem jako prezident Ukrajiny jednat s prezidentem Trumpem, ne s jeho zástupcem.“ Udivuje mě, že politik ve vrcholné funkci nevezme v potaz poměr sil: že přistoupí na hru 1 vs 2, či 1 vs 3. I policajti a Svědci Jehovovi dobře vědí, že „dělat“ ve dvou jim dává oproti zaskočenému jedinci silnou psychologickou a manévrovací výhodu.

Osobně mi není sympatický ani Zelenskyj, ani Trump. A ping-pong „Trump na Vance, Vance na Trumpa“ se mi vůbec nelíbil. Ale tady nešlo o sympatie, dokonce ani o pravdu. Šlo o to, kdo se víc historicky znemožní. A zde není co řešit: ukrajinský sysel skočil americkému orlovi rovnou do chřtánu. Sláva Ukrajině? Ne, raději mír – ať už se Zelenským, nebo bez něj.