(Sex místo lásky, kecy místo práce)

Vzpamatuje se česká filmová tvorba? Vymaní se ze současné schematičnosti, plytkosti, omezenosti témat, jazykové uniformity a herecké bídy? Přestanou cenzoři pečovat o správný postoj českého, moravského a slezského diváka a vrátí na obrazovky (bez ironických průvodních komentářů) „ideově závadné“ seriály čerpající látku z práce a reálného života obyčejných lidí? Dovolí jednou „experti přes kultúru“, abychom se z čiré nostalgie po desetiletích programového zapomínání podívali opět na Plechovou kavalérii, Ženu za pultem či Nejmladšího z rodu Hamrů? Na dřevaře ze Stříbrné pily, soudruha Pláteníka z Okresu na severu či ostravské dědky z party Tybys?

Vypadá to, že téma pracovních kolektivů v polistopadové demokratické éře smrdí filmovým tvůrcům natolik, že ve své produkci raději po vzoru západních telenovel do zpitomění řeší, kdo se s kým vyspal, kdo s kým komu zahnul. Je-li jedinou ambicí současné filmové tvorby vychovávat diváka k psychologické gramotnosti při řešení kvazi-problémů, pak jde o ambici úspěšně se naplňující. Víc seriálových dílů, víc vztahových zápletek, víc podkresového hudebního kraválu, víc obecné češtiny, víc rádoby vtipných hlášek. Víc sexu místo lásky, víc keců místo práce. Rozuměj, víc kavárenského žvanění namísto zachycení člověka v prostředí, ve kterém každý z nás stráví dobrou třetinu života.

Doba se palčivými tématy jenom hemží, ale ta zůstávají ležet ladem. Z nezájmu? Z neschopnosti? Nebo z ideových důvodů? Proč nesledujeme třeba nelehké osudy operátora (dělníka) vyhozeného pro nadbytečnost z automatizaci zavádějící firmy nebo živoření uklízečky s bolestmi kloubů, neúspěšně se domáhající invalidního důchodu?

„Nejsme děti!“ křičelo se v osmdesátém devátém na soudruha Štěpána. Ne, nejsme: to „oni“ z nás děti znovu dělají – skrz přiblblé seriály a plytkou, dekadentní kulturu. Tož tak v tom „Česku“: když se umění odtrhne od života, nastoupí kult celebrit. Děti to asi jinak neumí.