(O krvavém čundru bratří Mašínů)
Zbojníci, lupiči a bandité se stávají nesmrtelnými tím, že se zapíší do folklóru, do lidových písní. Z dětství si možná pamatujete tu o Václavu Babinském: „Běž má milá, běž dolů, já mám zítra popravu, ach ouvej…“ Nebo tu o Jesse Jamesovi: „Jesse James chlapík byl, mnoho lidí popravil, vlaky přepadával rád…“ Dokud žijí, jsou postrachem obyčejných lidí, protože kam přijdou, tam šíří smrt a teror. Jakmile však odejdou na věčnost (zpravidla s přispěním světské moci), zapíší se do písní a legend coby advokáti prostých lidí před utlačovatelským systémem.
Položím si nyní otázku: ,Jsou Ctirad a Josef Mašínovi věrným obrazem Jesseho a Franka Jamesových?‘ Odpovídám si: ,V podstatě ano.‘ V mé představě má „odbojová činnost“ bratří Mašínů podobu krvavého „čundr kántry šou“ se znatelnou příměsí Ivanova narcismu: „Když se na sebe dívám, tak se musím pochválit…“ Svévole příslušníků IRA doplněná čímsi ryze českým – mně se vybavil zhrzený Anton Špelec Ostrostřelec.
Ruku na srdce, kdo z nás skrytě netouží po „medaili“, po nějaké formě veřejného uznání? Václav Švéda a Zbyněk Janata, kumpáni bratrů Mašínových, plus Ctibor Novák, jejich strýc, byli lapeni a uznáni vinnými. Jejich životy vyhasly na pankrácké šibenici. Ne proto, že by byli ze své povahy zlí a krutí lidé. Ale proto, že kdo seje vítr, sklidí bouři a kdo s čím zachází, tím taky schází. Karma je tvrdá jako přírodní zákon, režim nerežim. Případná medaile pro bratry Mašíny, aťsi zlatá a sebevíc nablýskaná, by proto měla mít nesmazatelné rudé skvrny – symboly prolité krve jejich obětí. Neboť každý nepřítel je zároveň člověk, tedy bližní. Takovou medaili bych Ctiradu a Josefu Mašínovi udělil. Medaili jako memento, otisk potlačeného svědomí.
Aleš Rozehnal: Vyznamenání bratrům Mašínům? Válečné zločiny versus odboj proti totalitě
Vyrostl jsem na amerických westernech a dodnes je rád sleduju. Nevzpomínám si na žádný, ve kterém by kladný hrdina tasil zbraň jako první. První tasí vždycky padouch. Gentleman musí být prostě rychlejší. Je-li pomalejší, zemře. Nu, alespoň zemře jako muž, ne jako gauner. Ctirad a Josef Mašínovi ve svém skautském mládí romantiku Divokého Západu jistě silně prožívali – její rytířský étos si však k srdci nevzali. Jejich životní cesta je potřísněna krví, nejednou zbytečně prolitou.
Stejně jako bratři Jamesové se bratři Mašínové v životě natolik vyznamenali, že by se na ně nemělo hned tak zapomenout. Chci proto jejich dílo, jejich přínos lidstvu a zejména českému a moravskoslezskému národu, ocenit po svém – ivánkovskou častuškou s názvem
RUDÝ ČUNDR BRATŘÍ MAŠÍNŮ
Ustupte, jen ustupte
Vy zasraní komouši
Třetí odboj k západu jde
Ukazovák na spoušti
Vpřed Mašín, vzad Mašín
Probijem se přes Vlašim
Ratata, ratata!
Zem je rudě flekatá
Příslušníku SNB
Nechoď prašnou cestičkou
Chrabrý junák teď po ní jde
Podřízne tě maličko
Vpřed Mašín, vzad Mašín
Probijem se přes Vlašim
Ratata, ratata!
Zem je rudě flekatá
Cestičkou do U.S.A.
Dají-li či nedaj-li
Nám za deset či za sto let
Za hrdinství medaili
Vpřed Mašín, vzad Mašín
Ať žije Alois Rašín!
Ratata, ratata!
Švéda, Paumer, Janata!
PH 12. června 2023