„A nejsem živoucí mrtvola, neumírám pomalu den ze dne. Ne, zemřu ve zlomku okamžiku a ještě v tom budu žít, myslit na život. Celý můj život byl krásný.“
Do naší kolektivní paměti se zapsaly dvě ženy-mučednice: MILADA Horáková a MARIE Kudeříková. (Možná bychom k nim mohli přiřadit také MILENU Jesenskou, která však nebyla za protinacistickou odbojovou činnost popravena, nýbrž „pouze“ zemřela v koncentráku na selhání ledvin. Zcela jistě však nesmíme opomenout ostravskou levicovou novinářku a političku JOŽKU Jabůrkovou, která zemřela ve 46 letech v koncentračním táboře Ravensbrück – po těžkém mučení.)
Marušku Kudeříkovou si přisvojil minulý režim, který v jejím kultu vyzvedával mimořádnou statečnost, morální pevnost, dívčí nevinnost (Marie zemřela ve svých 22 letech), a především k sebeoběti odhodlanou vůli ženy-komunistky. Tedy vše, nebo téměř vše, co vyzvedává i současný kult Milady Horákové, která však má oproti Marušce „lepší kádrový profil“, tzn. nebyla komunistkou, naopak byla komunisty popravena.
Nemám nic proti kultům mučedníků – jsou zcela namístě, mají nám připomínat charakterové ctnosti, kterými my ideově vyprázdnění smrtelníci, věřící tak maximálně v „něco nad námi“, ani trochu neoplýváme. Co mi však vadí, je selektivní přístup k historii. Vadí mi, když se z ní vytahuje jen to, co odpovídá dobovému mainstreamu, co potvrzuje nové ideje vymezující se nenávistně proti těm starým.
V současném kultu Milady necítím ani tolik potřebu úctyvzdání statečné ženě, jako nepřiznanou touhu ventilovat nenávist vůči jejím katanům, do kterých stále ještě kopat lze. Na rozdíl od vrahů Marušky Kudeříkové, ke kterým je přístup již uzavřen.
Navíc slogan ZAVRAŽDĚNA NACISTY nezní tak dobře jako slogan ZAVRAŽDĚNA KOMUNISTY, není-liž pravda? Zamysleme se: co bychom si počali bez těch, do nichž můžeme projikovat svoji frustraci a zlobu? Co bychom si počali sami se sebou?!
Nejspíš by přibylo vražd a infarktů.
„Oslavný kult Marušky Kudeříkové byl živen desítky let – a po roce 1989 se změnil v pravý opak. Gymnázium ve Strážnici, kde studovala, neslo po válce jméno Purkyňovo. V roce 1953 bylo přejmenováno na Kudeříkové a dnes se opět jmenuje Purkyňovo. Pamětní deska z roku 1956, umístěná v dnešní ulici Milady Horákové v Brně, skončila v městském depozitáři: Kudeříková a Horáková vedle sebe – to by nešlo!“
https://www.novinky.cz/clanek/zena-styl-odbojarka-marie-kuderikova-nepravem-zapominana-40427514
„Často se mluví o tom, jaké škody napáchali komunisté. Mně trochu vadí, že se mluví takhle pořád z jedné strany a že se nemluví o tom, jaké škody jsme napáchali my sami tím, jak jsme reagovali nebo nereagovali, co dělali ti komunisté. To je ta základní věc. Pokud jde o duchovní škody, tak to je všechno naše vina, ne jejich.“ – Ladislav Hejdánek, filosof
PH 2019