(Jak českomoravskou společnost rozděluje demokracie)
„Problém vás Evropanů je, že máte možnost volby.“ Tak nějak to řekl sultán Angelice a já si myslím, že v jeho výroku je víc moudrosti, než jsme ochotni připustit. Sultán se totiž dotknul něčeho velmi podstatného, a sice toho, že principem schizmatu a veškerého rozdělení je možnost volby. Tedy to, co je pro nás posvátné a samozřejmé.
Každý den volíme v supermarketech (rozhodujeme se pro některý z mnoha druhů jogurtů, jablek, salámů, rohlíků, piv či toaletního papíru), volíme způsob platby, volíme si cestu domů, volíme si destinaci pro letní dovolenou, případně volíme, se kterým partnerem na ni pojedeme, volíme si témata, kterým v médiích budeme věnovat pozornost, volíme mezi pravdivým a lživým, mezi hezkým a ošklivým, mezi dobrým a zlým, volíme si přítele, se kterým večer pokecáme, volíme mezi Petrem a Pavlem, případně mezi Petrem a Andrejem.
„Možnost osobní volby je projevem svobody a svoboda je základním pilířem demokracie.“
Takto formulovaná polistopadová mantra zní našim uším logicky a rozumně, neshledáváme na ní nic závadného, vždyť tak „to ma byt a tak je to spravne“. Je tu však malý zádrhel:
Ve volbě je implicitně obsaženo schizma, rozštěpení skutečnosti. Když volím jedno, zříkám se druhého. Když maluju černou, nemůžu současně malovat bílou. Když piju Plzeň, nemůžu současně pít Ostravar. Když mluvím česky, nemůžu současně mluvit anglicky. Jistě, můžu se pokusit na věc vyzrát a vyhovět současně oběma svým choutkám podle zásady „to i to“. Myslím si ale, že málokoho uspokojí šedý obraz, pivní břečka nebo Czenglish. Drtivá většina lidí proto „volí“, rozhoduje se v duchu zásady „buď–anebo“. Já navrhuju, ve shodě s Járou Cimrmanem a zenovými mistry, třetí přístup: ANI TO, ANI ONO.
Ne, není to rezignovanost. Jde mi o totéž co vám: o svobodu. Na rozdíl od vás si ale myslím, že volba je spíš výrazem nesvobody. Je to puzení. Když volím, vyvěrá má volba spíše než z mého bytostného přesvědčení z mých choutek či kolektivních preferencí a předsudků. Toto je dobré, tamto je špatné. Toto chci, tamto nechci. Když to vztáhnu na volbu prezidenta: Pavel je dobrý, Babiš je špatný. Pavla chci, Babiše nechci. Ano a ne, souhlas a nesouhlas, vytváří dynamiku společnosti. Vytváří zkušenost, poznání a potřebu hledat nové cesty. Přitom pořád platí, že blázen si připadá svobodný, zatímco moudrý ví, že je ve vleku sil, kterým ne zcela rozumí.
Ona totiž ta možnost volby je základním principem naší existence. Měli ji už Adam s Evou, když se rozhodovali, zda pojedí zakázaného ovoce ze stromu poznání, anebo si budou užívat rajské blaženosti jsouce poslušni autority Boží. A měl ji na počátku času i sám Lucifer, když zatoužil po osobní svobodě a vytvořil první armádu vůbec – armádu vzbouřených andělů. Čímž ovšem rozhodl sám o sobě: ze Světlonoše se stal Ďábel („diabolos“ je opakem „symbolos“, původ má v řeckém „dia-ballein“, tj. rozdělit, rozdvojit, pomluvit, klamat, obvinit), jehož hlavní náplní práce je štěpit a rozdělovat. Jestliže Bůh stvořil možnost volby, pak Ďábel říká: „Buďte jako já, využijte ji.“
„Nemám žádné předsudky. Nenávidím každého stejně.“ – Groucho Marx
Proto volit prezidenta České republiky ani ve druhém kole nepůjdu. Nikoli proto, že jsem Moravák a prezidenta volí, alespoň podle médií, Češi a Češky. Důvodem je, že nevím, na rozdíl od Danuše Nerudové, kdo je zlo. Možná, že je to Danuše Nerudová. Možná je to Babiš, možná Pavel, možná je to volič, možná nevolič. Fakt nevím, sorry jako. Jedno však vím zcela jistě: ať na Hradě skončí Babiš nebo Pavel, nebudu nikomu nadávat a nikoho urážet.
Ne, nezpochybním přitom Ježíšovu radu „podle skutků poznáte je“, pouze budu vědět, že z „hlediska vyššího principu mravního“ je důležitější úmysl. Budu věřit, že každý člověk, i prezident, chce být oblíben a milován. Budu věřit, že chce sloužit svému národu, že je připraven vydat ze sebe to nejlepší, a budu doufat, že při své touze konat dobro nenapáchá příliš mnoho zla. Budu vědět, že chybě se nikdo nedokáže vyhnout a vzhledem k tomu, že jsem se sám v životě dopustil mnoha chyb, budu s to nad ní shovívavě mávnout rukou.
Pamatujete se na vtipný slogan z Básníků? „Jediné auto, které vám nezestárne, je to, které si nekoupíte.“ Zkusme ho parafrázovat a vztáhnout na aktuální dění:
JEDINÝ PREZIDENT, KTERÝ VÁS NENASERE, JE TEN, KTERÉHO SI NEZVOLÍTE.
Že nevíte, jestli to všechno myslím vážně? Jo, tak to už je na vás. Máte možnost volby.
PH 18. ledna 2023