aneb Jak jsem potkal v nebi Jánošíka
Mívám roztodivné sny: pěkné i ošklivé, idylické i strašidelné, povznášející i deprimující, sebejisté i úzkostné, mravné i nemravné, realistické i fantasmagorické, nebo i takové, kdy nevím, jestli sním či bdím. Onehdy se mi kupříkladu zdálo, že jsem odletěl do Anglie na holicím strojku. Držel jsem se křečovitě za jeho rukojeť, vznášeje se nad temnými rozbouřenými vodami kanálu La Manche. Z vděčnosti za to, že mě Prozřetelnost nechala bezpečně přistát na londýnském letišti Heathrow, složil jsem v následujících dnech děkovnou báseň s názvem Můj dvouplošník Gillette Sensor. Bůhví, kam jsem ji zašantročil.
Sen, o který se chci nyní s vámi podělit, byl ovšem tak hluboce psychedelický a zároveň tak skutečný, že to snad ani nebyl sen. Avšak co to tedy bylo: blouznění? halucinace? vize? Spal jsem, anebo jsem prodléval v akáši, astrálním informačním poli? Nevím, a vlastně už to ani nechci vědět. Je to už hrozně dávno. To jsem si prostě v létě 2002 vyjel na čundr do Terchové v Malé Fatře…
Za soumraku jsem si rozprostřel karimatku pod sedm a půl metru vysokou sochou Juraje Jánošíka z blyštivého ocelového plechu. Zalezl jsem do spacáku a zahleděl se Pánubohu do oken: rozkošnicky jsem nasával vůni pokosené trávy, naslouchal štěkajícím psům a dalším zvukům dědiny pozvolna se nořící do tmy. Hvězd na obloze přibývalo, jejich záře mě oslepovala a táhla kamsi do hlubin vesmíru, až se světlo a tma slily v nicotu, která mě pohltila.
Procitl jsem v bytě před rozsvícenou televizní obrazovkou a pokoušel si vybavit, co že se mi to vlastně zdálo. Bezvýsledně. Na obrazovce se objevila hlasatelka Saskia Burešová: měla smrtelně vážný výraz, po němž následovala smrtelně vážná slova:
„Vážení televizní diváci, právě jsme obdrželi zprávu, že Američané a Sověti vypustili jaderné rakety, které dopadnou také na naše území. Posledních pět minut vám přijde zpříjemnit váš oblíbený komik Oldřich Kaiser.“
Krve by se ve mně nedořezal. A je to tady, konec světa.
Kaiser v telce se sice snažil, ale nebyl ve své obvyklé formě. O co mu jde, volovi? Copak se teď může někdo smát? nadával jsem v duchu. Vyhlédl jsem z okna: davy vyděšených křičících lidí se hnaly úprkem kamsi k lesu. Asi doufaly, že se skryjí v liščích norách, že tam si je atomové peklo nenajde. Mrknul jsem na hodiny: zbývala poslední minuta. To už nemá cenu. Uvelebil jsem se v křesle, vzal do ruky načaté brambůrky a, vkládaje do úst svůj poslední pokrm, čekal jsem na smrt.
A pak to přišlo: žlutá oslepující záře, která se přihnala odnikud a jako roztažená hladová kobra v mžiku strávila všechno pevné a viditelné. Na zlomek vteřiny jsem až v morku kostí pocítil bolest, jež vzápětí zmizela spolu se mnou v ohnivé tlamě atomového draka. Načež…
Otevírám oči, vnímám: Jsem, dýchám, žiju… Díky, Bože. Nahlížím nekonečný modravý prostor a v něm bílé obláčky. Co se stalo? A kde to jsem, v nebi? Zažívám pocit bezčasí. Moje oči přejíždějí nebesky průzračnou báň: Tak takové to je, být v nebi. Láska, mír, bezpečí…
„Á KURVA, CO TO JÉÉ?!!“
V zorném poli mi zničehonic vyvstala gigantická postava ztepilého borce ve stříbrném rouchu, pableskujícím ve svitu nebeského slunce. Z četby doktora Raymonda Moodyho jsem věděl, že se mi po smrti nejspíše zjeví Ježíš Kristus „ve své slávě“, tedy v oslnivém světle, ale tak nějak jsem očekával, že se bude snažit, aby mě příliš nevyděsil. Ne, toto není Ježíš: tento chlap se nehýbá a vůbec se netváří laskavě! A navíc – má sekyru! Už už jsem se chtěl překulit, abych se – jak mi velel instinkt – vyhnul smrtícímu úderu, když v tom mi, nesmrtelnému, došlo: Dyť je to Jánošík! Jánošík s valaškou!
Uff, uff… Teda řeknu vám, úleva jako prase. Radost, že tu potkávám někoho „tam od nás“ a rovnou Slováka, však netrvala příliš dlouho. Začínalo mi docházet, že toto asi nebude nebe, že ještě pořád dlím na zemi. Stav bezčasí ovšem stále trval: neměl jsem nejmenší potuchy, kde jsem, jak jsem se tu octnul a proč tu jsem. Jen velice pomalu a ztěžka se mi vracely myšlenky a naskakovala základní fakta: že se jmenuju Pavel Hub a že jsem právě přežil atomový výbuch.
A přátelé, tenhle příběh je pravda. Ať visím za žebro, jestli jsem vám lhal.
Nadešel asi poslední den,
podívej, celá planeta blázní;
a já neuroním ani slzu pro ni,
jenom zamknu dům…
AG Flek, Carpe Diem
PH 7. června 2024