„JÁ, PETR BEZRUČ, AHASVER SVĚDOMÍ ČECHŮ,

ŠKAREDÝ FANTOM A ZAŠLÉHO NÁRODA BARD.“

 

Co o něm říká Wikipedie:

Petr Bezruč (vlastním jménem Vladimír Vašek; 15. září 1867 Opava – 17. února 1958 Olomouc) byl ČESKÝ básník. Je považován za autora jediné básnické sbírky původně nazvané Slezské číslo, později známé jako Slezské písně, vydané na počátku 20. století. Naprosto ojedinělé verše útočně promlouvající za sociální a národní zájmy ČESKÝCH obyvatel Slezska nemají svou genezí, stylem ani dalším osudem v ČESKÉ literatuře obdobu.

 

A co na sebe prozrazuje sám Petr Bezruč ve Slezských písních?

Především se všude hrdě hlásí ke slezskému lidu a moravskému národu! Hájí slezské a moravské zájmy, je protičeským buřičem. Čechy (zvláště Pražany) považuje za pyšné, zpanštělé, falešné a roztahovačné! V hrobě by se dnes obracel, kdyby věděl, že se z něj stal ČESKÝ BÁSNÍK!

 

 

 

PRAGA CAPUT REGNI

 

My umíráme na severu

a já dědiny počítám,

co jako staré vrby v šeru

mi svítí, nežli klesnou tam,

kam pád jich vzácní páni řídí,

smích na rtech, v ruce lilii,

a jeden víc nás nenávidí

a jeden víc nás ubíjí.

 

Zrak zavřel jsem tam při půlnoci

jak maska smrti zakrytá;

kdo huláká do slezské noci:

jest Praha vaše záštita!?

Své bídné mluvě práva k žití

si nekoupím za trojníky.

nás česká pýcha nenasytí

a při Vltavě pomníky.

 

Na slezské zemi není Boha:

a zábava za zábavou

tam utíká, kde tančí noha

té Maryny nad Vltavou;

jen když nás osud Čechy zove,

nech po dědinách pohynem,

ty dámy a ti Sokolové,

ti křepčí pyšným Žofínem.

 

Když svitne světlo v české hlavě,

nám časem pošlou desítku,

a není co číst na Ostravě

a není školy ve Frydku.

Jak nás ta spřež tam dáví všecky,

to volá, křičí do nebe.

Z Čech v pomoc prapor vlastenecký?

Marš – ten si nechte pro sebe!

 

Mru na německé kovadlině

a Polák na ni udeří,

kdekdo se zubí při Těšíně,

mám plakat u vás u dveří?

Ret tich buď, srdce bez úderu,

nech neslyší nás tam či tam,

my umíráme na severu

a já dědiny počítám.

 

 

POLSKÁ OSTRAVA

 

Jsem Polská Ostrava, však lidu moravského.

Bez dýmu žila jsem let dlouhých na tisíce,

van ostrý letěl v důl s hřebene kopce mého

a čistá, průhledná šuměla Ostravice.

 

V mé sešli hlubiny, lampy světlé za pasem,

žil černých našli směs, co nitrem mým se vinou,

dým nebe zahalil, kam věky hleděla jsem

a pece vysoké se zdvihly nad Lucinou.

 

„Když kraj se proměnil, zvuk změňme jména Tvého,“

dí Tvoji konšelé ze západu k posledku.

JSEM POLSKÁ OSTRAVA NÁRODA MORAVSKÉHO!

Přibylec lhostejný jen mění jména předků!

 

Přibylec nadutý národa jazyk psuje :

on švarné Lucině sází háček na hlavu,

on nezná Karviné, on Karvín ji jmenuje

a gminu Dombrovu on křestí na Doubravu.

 

Učenec kožený, jemuž je život cizí,

ve středu sedí knih, tak jako pauk u dachu,

na mapě zakreslí, kde moravský lid zmizí,

falešné hranice a nadává nám Lachů.

 

Moravský národe, nedej mi jména bráti!

Řeč sladká těšínská znět bude sladkým hlasem,

až vtáhneš v radnici, až TY tam budeš státi,

mé jméno vrátíš mi, co věky nosila jsem.

 

 

DOMBROVÁ  (úryvek)

 

Jsme Moravci, ale jsme z Dombrové,

je možné jiný někdo z Doubravy.

kde Doubrava, to vědí bohové,

snad při Praze, na břehu Vltavy.

 

Tak mluvil otec náš, mluvili dědové,

tak od kolébky znělo v šediny,

my žili jsme i zhasnem v Dombrové,

co, páni z Čech, nám křtíte dědiny?

 

 

DERNE  (úryvek)

(K otevření nové školy 9.6. 1935)

 

Mluví kolem jen mohyly,

kde zněl předků jazyk drahý.

vidíš, že moravské byly

Čermná, Klokočov, Požahy.

 

V Děrném každá hlava bílá

v našem vychována slově;

mládež se nám poněmčila,

tak jak v Melči, jak v Radkově.

 

Nové školy vidím rysy;

ta má úkol dobrý, slavný.

vrátit tebe, Děrné, kdysi

pod moravský prapor dávný.

 

 

MELČ  (úryvek)

 

Melč byl centrem moravských vsí,

všecky hudly naši notu;

držely se ve sousedství

jako kury při kokotu.

 

 

TOŠONOVICE  (úryvek)

 

Tys-je Polka? „Ni, Moravka.“

Vyhrnulo bílé zoubky,

zle se na mne podívalo

švarné děvče z Tošonovic;

 

„to jen u nás rektor Polák,

ten nám dává polské knížky,

ale my jen po moravsky

řondźimy, co z Tošonovic.“

 

 

KALINA III  (úryvek)

 

A kdyby národ byl, jak ti, co přišli z Rusi

a z rovin francouzských a z šíjí hor italských,

a Praha falešná by byla nevydala

Spiš, Oravu a bratry za Těšínem,

(Čech falešný! – zahřeší chlop těšínský,

zaskřípe Oravan, zakleje gazda spišský)

nad hroby hrdinů, co padli u Těšína,

co polehli tam v roce devatnáctém,

bys kvetla vítězná též.