Položme si otázku: Byli bychom tak odvážní a tak ochotni provokovat Rusy, kdybychom nebyli v NATO? Jsem přesvědčen, že ne. Jako malá země s malou armádou bychom hledali všemožné diplomatické prostředky, abychom předešli sporům se sousedy, zvlášť s těmi, kteří nás můžou smést z povrchu zemského zmáčknutím knoflíku. Snažili bychom se být jazýčkem na vahách, ostrůvkem rovnováhy, mostem mezi Východem a Západem, jak to chtěl Jan Masaryk.

Odkud tedy ta naše současná „rakušanovská odvaha“, která boří konvence a tváří se vlastenecky, bojovně a odhodlaně? Nevychází snad z důvěřivého vědomí, že nad sebou máme roztažená ochranná křídla NATO a USA? Samozřejmě, že ano. Stejně jako z historického komplexu a nenávisti ke všemu ruskému. Toto jsou ty spodní, neuvědomované impulsy, které vedou některé naše politiky a aktivisty k tomu, aby se chovali jako blázni a sebevrazi, ochotní stáhnout s sebou ke dnu i své blízké a celou společnost. Řeči o solidaritě a humanitě jsou falešné, jde-li o solidaritu a humanitu selektivní a sebedestruktivní. Rakušanův počin je jenom dalším z projevů velikášství malých Čechů.

Příliš toužíme, abychom byli ve světě vidět, aby se o nás mluvilo, abychom byli světovými vlajkonoši humanity. Pro ten opojný pocit jsme ochotni riskovat cokoli a kohokoli. Milujeme bonmoty, „typický český důvtip“, vynalézavost, rádi na sebe upoutáváme pozornost světových médií. Podívejte, co ti chytří Češi zase vymysleli! Trenky na Hradě, referendum v Královci, Putin v pytli na budově ministerstva vnitra, nahý Putin na záchodové míse… Opojeni sami sebou si čím dál tím víc koledujeme o to, aby nás někdo klepnul přes prsty. Až se zřítí letadlo se členy Fialovy vlády tak, jako s polskými vrcholnými politiky u Smolenska, bude to náhoda?

Nikoli, bude to logika věci. Protože šíříme nenávist – byť ve jménu dobra. A nejhorší je, že ve jménu dobra jsme schopni coby fanatici své víry zatáhnout do války celý kontinent. Evropské náboženské války začaly českým husitstvím, Třicetiletá válka započala konfliktem mezi českými protestantskými stavy a katolickou šlechtou. Další válku může zažehnout střet mezi českou „lůzou“ a „lepšími lidmi“. Jsme srdcem Evropy a jazýčkem na vahách – pokud toto nebudeme mít na paměti, Bůh nám pomáhej.

 

„Patří sice k článkům našeho národního vyznání víry, že jsme tradičně demokratičtí. Méně však si už uvědomujeme, co způsobilo tuto víru. Že by nás v cizině mohli nemít rádi, nás v prvém okamžiku udiví. Považujeme se přece za národ vzdělaný a nejraději bychom všechnu vinu svedli na okolnost, že jsme národem malým, který musí strpět, aby byl přezírán národy velkými. Chyba je v tom, že naše nesympatičnost je způsobována naším vystupováním a to že s naší malostí nemá bezprostředně nic společného. Naše vystupování pak? Zasluhuje být označeno jedním slovem: jako nevychovanost. Přesněji: jako nedostatek společenské kultury. Nejen že podceňujeme tyto věci, ale přímo se chlubíme tím, že je podceňujeme, spatřujíce v tom právě důkaz své – demokratičnosti. Nuže, v tomto smyslu jsme vskutku národem demokratickým a měli bychom věru považovat za svou přední národní povinnost, této „demokratičnosti“ se vzdát co nejdříve. – J.L. Fischer, Zrcadlo doby

„NESMÍME SI O SOBĚ MOC MYSLET.“ – Jan Palach

PH 31. října 2022