(Text zveřejněný ve výroční brožuře)

 

V době, kdy se soubor Sedmikvítek teprve rozkoukával a pokoušel se o první krůčky, jsem už já byl poučeným a poměrně zdatným běžcem. Alespoň tak jsem si to tehdy namlouval.

Bylo mi nějakých sedmnáct let a jako valná většina mých vrstevníků jsem zcela propadl divokému kouzlu tehdy společensky tabuizovaného, leč o to svůdnějšího heavy metalu. S ním se v mém hudebním vnímání docela dobře snesl tehdy politicky stejně nedůvěryhodný folk: Pavel Dobeš, Pepa Nos či Vladimír Merta zaujímali v mém muzikantském žebříčku stejná místa jako skupiny Judas Priest, Accept či Iron Maiden.

Tento do očí bijící kontrast uvádím zcela záměrně proto, abych ukázal, že moje po hudbě lačnící duše byla tenkrát schopna pozřít a strávit kdeco. Co ovšem strávit za žádných okolností nemohla, byl folklór. Pokusy mého spolužáka Petra Šamánka probudit ve mně snílka ve vztahu k zaniklému světu jím tolik obdivovaných zbojníků a jejich písní vyznívaly zoufale naprázdno. Lidovou píseň (o tanci ani nemluvě) jsem nejspíš považoval za něco pravěkého a vyhynulého, jakož i nezajímavého a nemoderního. Něco natolik trapného, že to bylo lze jen dočasně vzkřísit v prvních ročnících základní školy, kdy jsou děti ještě „příliš hloupé“. Lapidárně řečeno, můj čas ještě nedozrál.

V životě se často stává, že člověk pocítí největší lásku k tomu, co zprvu odmítal. A často k tomu dopomůže „náhoda“. Tak se i mně – o necelé dva roky později – stalo, že jsem se při návratu z Javorníka nějakým nedopatřením zatoulal na zkoušku Sedmikvítku, tehdy ještě nacvičujícího v budově bývalé školy v Trojanovicích pod Javorníkem. A stalo se, že jsem tam zůstal. Vysvětluji si to tak, že se Amor toho dne cvičil ve střelbě a já jsem nestačil včas uhnout. Leč právě tím, že jeho šíp ve správnou chvíli otevřel mou duši, jsem zůstal trvale obohacen. Ty dva roky, které jsem prožil „ve Valachu“ mezi o něco mladšími folkloristy, pokládám za jedno z nejkrásnějších období svého života.

Nevím, jestli vzpomínám raději na kolektivní nacvičování valašských točených nebo pokusy o zbojnický odzemek (pilovaný i na brněnských vysokoškolských kolejích „pod bičem“ Petra Šamánka), na stavění „máji“ s čutorou slivovice nebo na opékání buřtů v zahradě u Přadků, na zpívání v autobuse s kytarou nebo na „chlapská békání“ v závěru valašských bálů. Na ranní vstávání k souborovým vystoupením nebo na ranní návraty od muziky s unavou hlavou a povznesenou duší. Celé to období bylo jednoduše prostoupeno tancem a zpíváním, a to ne z důvodu nějakého alkoholového poblouznění či dnes stále více propagované muziko-psycho-terapie. Šlo o probuzenou lásku k lidové písni, o vznícenou mýtickou představivost a obyčejné lidské souznění.

Během těch dvou let jsem pochopil, že lidová píseň a kultura obecně není mrtvá a nezajímavá, nýbrž inspirující a věčně živá. Toto mé tvrzení ostatně dokládá nejen rostoucí počet folklorních souborů a muzik, nýbrž i existence takových pomezních hudebních seskupení jako jsou Ciment, Fleret či Čechomor. Ti všichni dnes – více či méně ortodoxně – pracují s tím, co nám odkázali naši předchůdci, a pokoušejí se vtisknout nový smysl slovům „lidová tvořivost“.

 

 

Zdá se mi, že naše kultura je nevyléčitelně nemocná. Člověk se začíná ve světě, který si sám vytvořil, cítit odcizeně a znuděně. Aby pocítil tep života, potřebuje stupňovat své prožitky. K tomu ovšem nepotřebuje umění, stačí mu prostoduchá zábava – tu je při své roztěkanosti ještě schopen „si užít“. Počítačové hry, adrenalinové sporty, reality show – to jsou ty nejkřiklavější projevy této duševní bídy. Honba za senzacemi a stále novými tématy je symptomem naší nemoci, stres a vyčerpanost jejím logickým vyústěním. To všechno samozřejmě bylo řečeno již mnohokrát, přesto však nejsme s to udělat uspokojivý krok vpřed. Dobrá, co takhle krok vzad?

Ve srovnání s masovými jevy, které do sebe bez ustání pojímá zběsilý duch naší doby, vypadá lidová písnička pořád jako tichá a chudá příbuzná. Jako by byla neviditelná pro obnažující oko kamery, pro sebou samým posedlý mediální svět. To, o čem hovoří, jsou totiž právě ty věci, které moderní člověk jaksi odmítá vidět: souznění s přírodou a během světa (jedním slovem „moudrost“), vědomí pomíjivosti a z něj pramenící pokora, prostota, láska… A pak také to, co nám všem dnes chybí snad ze všeho nejvíc: opravdově procítěná radost a smutek.

Jako bychom zapomněli na city, které vycházejí rovnou „od srdce“, odkudsi z pravěkých hlubin naší duše. Skutečně, přál bych celému světu, aby jednou dospěl k tomu, co se již mnohokrát přihodilo mně: aby pocítil lásku právě k těm věcem, které se tolik zdráhá uvidět. Aby nahlédl sebe sama v neokázalosti, jednoduchosti, v lidské nahotě. V nicotnosti svého snažení, a přesto v láskyplném propojení s úsilím dřívějších generací. Jen takový pohled na život totiž může mít opravdový smysl a může působit hojivě. Na člověka i celou společnost.

Přeji Ti tedy, Sedmikvítku, aby Tě nikdy nepřešla chuť tančit a zpívat. Abys měl vždycky chuť si hrát – květnatěji řečeno, hudebně a dramaticky ztvárňovat život, který byl pro lidi předchozích generací často až příliš tvrdý a bolestný. Aby se Ti dařilo pronikat do kolektivní duše valašského lidu a abys svým prožitkem při vystoupeních dokázal zapouštět háčky do srdcí těch, jejichž životní styl je šedý a neradostný, podřízený bezduchému tepu doby. Vzletnými slovy básníka: abys jako betlémská hvězda svítil na cestu těm, kteří se cítí jako králové a přesto v hloubi svých duší zůstávají nenaplnění. Nakonec co jiného má smysl hledat než „prostotu chléva“ a radost, která v něm zázračně vykvétá tak jako květ sedmikvítku na kamenité valašské půdě?

Milý Sedmikvítku, přeji Ti spoustu elánu a radosti ve Tvém dospěláckém věku. Na shledanou u Tvých 30tých narozenin!

 

PH 2005