(Vzkaz kamarádovi z Berouna II)

 

Nikoli, nejsou ani bratři, ani „naši“. To je přežitý a zavádějící obraz poukazující na společné dětství či společného otce, mýtického praotce Čecho-Slováka. Zkusme si to představit jinak, trochu méně nepřesně.

Představme si, že Čech je jako (pra)otec dychtící vést rodinu: rád by poučoval, vychovával, dominoval a ukazoval cestu. Komu? Především synovi, Slovákovi. Kdysi dávno ho učil správně mluvit (biblická čeština, „bibličtina“), probouzel v něm vědomí krevního pouta, stavěl mu školy, silnice a továrny, sdílel s ním kulturu a svá know-how a, ač často nerad, dovoloval mu spolurozhodovat o společné přítomnosti i budoucnosti.

Jenomže synátor dospěl a ze společného domu, za přispění tatínka, USA a brigádníků, vytvořil dvojdomek s pevnou dělicí zdí. O svém podělaném životě si už drahně let rozhoduje sám a svého zákonného zástupce k ničemu nepotřebuje. Přesto s ním dál zůstává v kontaktu jako s parťákem, který mu není lhostejný. Přesto i tak mu fotr občas leze na nervy.

Zcela stranou jejich zájmu přežívá trpěný nejstarší člen někdejší společné domácnosti – Moravák. Staříček skrčený „v kútě“, zvědavě pozorující, co se odehrává mezi otcem a synem. Jen tu a tam – bafaje z faje a koštuje slivovice – si kmet těžce povzdychne: „Tož hrajte si, chlapci, hrajte si. Šak gdybysem mjél v sobě vjec síly, já už by vás oba srovnál.“

 

PH 7. dubna 2024