(Administrátorovi webu Moravské-Karpaty.cz)
Zdravím Vás, pane Hrubane,
a taktéž děkuji – za zveřejnění mého dlouhého příspěvku, který snad dostatečně dokládá, že Frenštátsko bylo před zřízením okresů v polovině 19. století valašskou částí Hukvaldska, ba dokonce podle etnografa Jaroslava Štiky patřilo k prapůvodnímu jádru Valašska. Koneckonců nejstarší písemný záznam o valašské kolonizaci na Moravě – když pomineme ranější záznamy ze slezského Těšínska – je z Kozlovic (1541), obce valašských vojvodů, mezi Frenštátem pod Radhoštěm a Frýdlantem nad Ostravicí.
Ačkoli nepocházím z Frenštátu, ale z Hostašovic, dědiny mezi Valašským Meziříčím a Novým Jičínem (podle Štiky okrajová část Valašska, stejně jako v současnosti Frenštátsko), mrzí mě, že povědomí o někdejší náležitosti Frenštátska k Valašsku je u jižněji žijících Valachů mlhavé, ba dokonce je jimi tato náležitost popírána. Větší znalosti vykazují snad jen folkloristé. Důvodem není jen za komunistického režimu propagované přiřazení Frenštátska k sousednímu Lašsku, ale též administrativní rozdělení kdysi kompaktního valašského regionu do dvou krajů: Zlínského a Moravskoslezského.
Co se vymezení severní hranice moravského Valašska týče, jmenuje Jaroslav Štika na základě rukopisného dokumentu z 30. let 19. století tyto nejseverněji položené valašské obce: Frýdlant, Metylovice, Hodoňovice, Palkovice. Je proto s podivem, že dnes mají Valaši ze Zlínského kraje tendenci považovat za hranici sedlo Pindula mezi Rožnovem a Frenštátem. Valaši se dobrovolně zříkají kusu vlastního území, umenšujíce tak svoji teritoriální expanzi – přiznávám, že toto je pro mě dost nepochopitelný jev.
Myslím si, že hlavním kritériem toho, co můžeme považovat za valašské, je někdejší karpatské salašnictví, s ním související obyčeje a z nich se vyvinuvší lidová kultura a povědomí obyvatel daného kraje. Nikoli uměle stanovená administrativní hranice a z ní vyplývající mediální, dopravní či jiné pokrytí. Mimochodem, „ostravský“ přízvuk na předposlední slabice slýchávám dnes běžně v Rožnově, ve Valmezu i dál k současnému jádru Valašska.
Nářečí vymírají všude, drží se nejpevněji na Slovácku (proč, to by bylo na další dlouhou debatu). Jazyk se tak řadí k dalším prvkům (kroje, salašnické hospodaření…), o které se současné valašské povědomí nemůže opřít. Takže co: podobně jako v genderismu, jak se kdo identifikuje? Když se obyvatel Kroměříže nazve Valachem, protože se tak cítí, necháme ho fantazírovat? Budeme mu přizvukovat? Myslím si, že zřetel k původní salašnické kultuře, k tomu, kam došli původní valašští pastevci se svými stády, je pořád tím nejspolehlivějším kritériem.
V knize VALAŠI A VALAŠSKO objasňuje Jaroslav Štika, etnograf, folklorista a bývalý ředitel rožnovského skanzenu, proces postupné ztráty valašského povědomí na Frenštátsku. Ze všech území moravského Valašska bylo totiž Frenštátsko tím, které nejvíce poznamenal konec tradičního způsobu hospodaření, tj. salašnictví, nástup industrializace i propaganda přiřazující tento region k Lašsku. Vybraný text přepisuji bez úvodních a závěrečných uvozovek.
Dostáváme se k poslednímu úseku hranice Valašska, k severovýchodní části panství hukvaldského, označovaného někdy též jako Frenštátsko. Základní poučení o situaci na tomto území podává rukopisný dokument „Notizen zur topographisch-statistischen Darstellung der Olmützer Erzbisch Herrschaft Hochwald“ z třicátých let 19. století. Tohoto dokumentu zřejmě využil ve své topografii Moravy Řehoř Volný, rodák příborský, pokud jej ovšem sám nenapsal. Pro závažnost tohoto sdělení uvádíme jeho část:
„Obyvatelé panství hukvaldského se dělí na dvě skupiny, a to:
- Na Valachy v horských a podhorských obcích Beskyd – Bordovice, Čeladná, Frýdlant, Hodoňovice, Kozlovice, Velké a Malé Kunčice, Lichnov, Lhotka, Metylovice, Měrkovice, Myslík, Mjaší, Ostravice, Palkovice, Pstruží, Tichá, Trojanovice a Vlčovice a
- Na Lachy při městech Frýdek, Brušperk a Místek (vyjmenováno dvacet lašských obcí).
Oba kmeny se od sebe odlišují jazykem a oděvem. Valach mluví průkazně slovanskou řečí se slovenským akcentem, jaký je obvyklý v hraničních obcích blízké trenčínské župy. Pouze Frýdlant si udržuje čistou moravskou mluvu, což snad může mít původ ve vzdělanosti uvědomělých řemeslníků, zvláště pracovníků železáren, kteří sem přišli většinou z Čech nebo z Brněnského kraje. Naproti tomu se ve valašských obcích při řece Ostravici slovanský jazyk smísil s tzv. vasrpolským akcentem blízkého těšínského kraje.“ …
Přesvědčivé svědectví o přesunu významu slova Valach z chovatelů valašského dobytka na všechny obyvatele horských vsí podává popis hukvaldského panství z třicátých let 19. století. Jeho autor byl zevrubně informován o hospodářském i kulturním životě poddaných. Dělí je na dvě skupiny – na Valachy a Lachy. Valaši obývají horské obce a od Lachů se výrazně liší jazykem i krojem. Jsou hrdí na svůj valašský oděv a chlubí se, že od časů Ondráše se na něm nezměnil ani knoflík.
V Pamětní knize obce Kozlovic píše tamní farář Vojtěch Plotěný o kozlovických, trojanovických a ostravických osadnících jako o Valaších, kteří nosí valašské kroje a tančí valašské tance. Valašské kroje se prý nosily i v Čeladné a v celých „zadních horách“. Kozlovická chasa tančila „starodávné valašské tance“ i při příležitosti krajinské výstavy ve Frenštátě v roce 1893. Jako Valaši jsou Kozlované ohlášeni též na lidových slavnostech v Praze roku 1895 při příležitosti Národopisné výstavy českoslovanské a tak je zaznamenává i monumentální knižní dílo o výstavě. V té samé knize je však kozlovický kroj zařazen mezi lašskými a ve výstavním pavilonu byl vystaven v lašském oddělení. Autor pojednání o krojích Josef Klvaňa poznamenal, že se tento kroj více podobá kroji valašskému. V této atmosféře mění Janáček původně „Valašské tance“ na „Lašské“.
Zařazení podhorských obcí do Lašska bylo asi přijímáno s rozpaky. Lze tak usoudit i z údajů ve Vlastivědě moravské. V díle o okresu frenštátském z roku 1908 se dočteme: „ My zmy su v Kozlovic Valaši, v Rychaltic není su Valaši, su Laši.“
Ve druhé polovině 19. století byla spojitost Frenštátska s Valašskem narušena dvěma záležitostmi. „Valašské“ povědomí obyvatel, které se až do poloviny 19. století opíralo především o salašnický charakter hospodaření, o valašské ošacení a o specifický dialekt, bylo nejdříve ochuzeno o salaše a o vše, co s nimi v životě horalů souviselo. Od konce 18. století usiloval vrchnostenský úřad hukvaldský o likvidaci všech salaší a později i pasek. Do poloviny 19. století salašnictví, druhdy tak významné, na tomto panství skutečně zaniklo. Během druhé poloviny 19. století se postupně vytrácel i druhý specifický rys valašského povědomí, valašský oděv. Tehdy vstoupilo do popředí jako důležitý rozlišující znak nářečí, a to se od mluvy obyvatel sousedního valašského území dosti lišilo. Jednotících rysů tedy ubylo a na druhé straně vystoupil do popředí znak diferencující. Této odstředivé tendenci napomohl i vliv literatury.
To vše se odehrávalo v čase úpadku povědomí lidu o své příslušnosti k etnografickému regionu. Nebylo už salaší, kroj se stal nanejvýše pouhou sváteční záležitostí. Lid ve velké míře začal dojíždět do Kopřivnice, Frýdku, ale zejména do Ostravy. Postupně se vytvářely nové sociální i kulturní vazby, v nichž pro pozůstatky tradice zbylo jen málo místa. K odklonu od „valašského“ povědomí přispěla i skutečnost, že je za Valachy přestali označovat jejich rožnovští sousedé. Společné znaky – salaše, kroj – zanikly, zůstal jen rozdílný dialekt. Označení „lašský“ přejaly i některé veřejné instituce, např. Lašská župa hasičská, a o Lašsku děti slyšely i ve škole.
Jakkoli bylo už za časů návštěv Bartoše povědomí obyvatel na Frenštátsku dosti nevýrazné, přece se udrželo, a to zejména ve vztahu k sousedním obcím. V roce 1886 zaznamenal Bartoš: „Tak Trojanovským jsou Lachy Kozlovjané, těmto zase Palkovjané a Palkovjanům vzdálenější Chlebovjané.“ … U starších osob bylo povědomí o příslušnosti k Valašsku nejvýraznější v Trojanovicích, doposud zřetelné v Bordovicích, Frenštátu, Tiché, Kozlovicích, Lhotě, ve Pstruží a Čeladné a buď žádné, odmítavé, nebo jen mlhavé ve Vlčovicích, Mniší, ve Frýdlantu a na Ostravici. Praví Valaši podle posledně jmenovaných obyvatel vsí začínají až za Radhoštěm. V Mniší říkali: „My jeděmy na hafery na Valachy“, tj. za Pindulu, za sedlo mezi Trojanovicemi a Rožnovem. Též čeleď najatá na Horní nebo Dolní Bečvě nesla přídomek „z Valach“.
Ti ze starší generace, kteří se hlásili k Valašsku, zdůvodňovali tento vztah podobností kroje (Trojanovice, Frenštát) nebo i tím, že až do poloviny 20. století vyháněli svá stáda na salaše po rožnovské straně Radhoště. K „salašnickým“ obcím ještě v polovině 20. století patřil Lichnov a Bordovice, na rozdíl od Vlčovic a Štramberka. V tomto čase bylo ještě možno se setkat s původním neovlivněným povědomím, lišícím se podle generací. U té nejstarší obvykle ještě převládal vztah k Valašsku, u té střední bylo časté nulové povědomí, pokud nebylo ovlivněno např. příslušností dotazovaného k Lašské župě hasičské, kdežto u dětí převažoval vliv školy: v hodinách češtiny se učili o příslušnosti své obce k Lašsku. Formani z Frenštátska byli ve světě považováni za Valachy.
O valašské kolonizaci moravských Karpat zde: http://moravske-karpaty.cz/historie/valasska-kolonizace/#Valasi_na_Morave_a_ve_Slezsku
PH 30. března 2023