(Zamyšlení se nad moderní pohádkou)

 

Přečetl jsem dnes několik článků a spousty komentářů k pohádce Klíč svatého Petra, mezi nimiž jsem několikrát zaznamenal postřeh, že „byla dobře nasvícená“. Chvílemi se mě zmocňoval pocit, že pokud u nás jednou vypukne občanská válka, nebude to ani kvůli vládě premiéra Fialy, ani kvůli Ukrajině, ani kvůli migrantům, ale kvůli štědrovečerní pohádce.

Tak jako už přes dvacet let čekáme, až se na svoji někdejší úroveň vrátí český hokej, stejně tak dychtivě čekáme, až své někdejší kvality znovunabyde i česká filmová pohádka. Proč není taková, jak by si většina z nás přála? A proč se kvůli ní dokážeme na Boží hod servat jako psi?

 

 

Osobně vidím za tou dlouhotrvající křečí především mizerné herecké výkony. Klíč svatého Petra jsem si pustil až dnes, v pondělí 25. prosince (nechtěl jsem si kazit Štědrý večer), nicméně vydržel jsem se dívat zhruba 10 minut. Popravdě, chtěl jsem to zabalit už po vstupním dialogu princezny Sáry Korbelové s králem Petrem Nárožným.

Slečna Korbelová je sice pěkná holka (nebudu srovnávat s Libuší Šafránkovou, protože půvab, inteligence a autenticita je něco, co současným mladým herečkám prostě chybí), ale její herecký projev… jak bych to slušně řekl: lepší standard pro školní besídku. Nevědět, že jde o vánoční pohádku a zaslechnout pouze její řeč, tipnul bych si, že je vyjmuta z nahraného hovoru dvou adolescentních kámošek někde v pražském metru.

Do uší mě praštila i pražská či obecně česká výslovnost tvrdého „y“ po „l“ (lydi, klyd, bublyna, koblyha, polycie…), což je také nešvar této doby. Česko není pouze Praha nebo Čechy. Na Moravě a ve Slezsku zní lidem takováto výslovnost nepříjemně, byť vlivem médií proniká i sem. (Kdysi jsme s kamarády žertovali, že Praha je hlavní město Valašska, bohužel však opak je pravdou: Valašsko se stává periférií Prahy, alespoň co se mluvy týče).

Dále: dialogy se nesou v telenovelovém stylu otázka – odpověď, otázka – odpověď… Je to otrocky úsečné a nezáživné, působí to školácky a stupidně. Jako by herci jenom odříkávali naučený text, který je vystavěný tak, aby po nich moc nevyžadoval: žádné hamletovské monology, žádný herecký koncert, žádná plejáda gest a emocí, a už vůbec ne výrazy zamyšlení, pochybností, tápání… zkrátka zobrazení vnitřního života postavy. Jen otázka – odpověď, otázka – odpověď… Schéma ideální pro neherce, pro neumětely.

Co se hudby týče, je namístě otázka: Proč máme stále rádi nejenom klasické pohádky, ale i filmy jako S tebou mě baví svět, Dívka na koštěti, Jak utopit doktora Mráčka, Což takhle dát si špenát, Jen ho nechte, ať se bojí, Jak vytrhnout velrybě stoličku, sérii Básníků a mnoho dalších? Protože za jejich milou, přitažlivou atmosférou, za jejich působením na naše city, je z velké části hudba! Bohužel, tady nejspíš opravdu nezbývá, než být tolerantní – přijmout věci tak, jak jsou. Hitmakeři všech hudebních žánrů, filmovou hudbu nevyjímaje, prostě vymřeli. Melodie, jak se zdá, se vyčerpaly. Není tu dnes žádný Karel Svoboda, žádný Jan Hammer (Šíleně smutná princezna), žádný Angelo Michajlov (Zlatovláska). Musíme se spokojit s tuctovým symfonickým podkresem, případně folkárnou ála Tomáš Klus.

Teď si to shrňme: neherecké výkony, nepěkná mluva, nezáživné dialogy, nenápaditá hudba. Nezapomeňme však na samotné tvůrce: scénáristu a režiséra. Mají-li oba již tak spoutané ruce současným, z velké části mladým „hereckým materiálem“ (klasické pohádky z dob socialismu jsou obsazeny z drtivé většiny staršími zkušenými herci), pak oba „dílo zkázy“ dokonávají, resp. předjímají svým koketováním s principy umělé pohádky. Toto o ní říká Wikipedie:

 

„Pro umělou pohádku je typické mísení žánrů (např. s fantasy, detektivkou aj.), žánrové hranice se tak často překrývají nebo stírají. Tematika a jednotlivé motivy moderních pohádek bývají ovlivněny dobou svého vzniku, takovými aktualizacemi (přítomnost moderní techniky, odkazy k dobové kultuře i společensko-politickému životu) se příběhy přibližují dobovému čtenáři, na druhou stranu však do jisté míry ztrácí svou nadčasovost.“

Naproti tomu klasická pohádka „je vyprávěním založeným na básnické fantazii, zejména ze světa nadpřirozených jevů. Důležité je, že pohádkový příběh není původně vázán na podmínky reálného světa. Příběh samotný není vypravěčem prezentován jako pravdivý a posluchači zpravidla také nevěří, že by se mohl odehrát ve skutečnosti.“

 

 

Čili to, co to dělá pohádku pohádkou, čím je pro děti i dospělé tak přitažlivá a poutavá, není realismus a poplatnost moderní době, nýbrž sugestivnost a imaginativnost– schopnost podněcovat fantazii a podprahově působit, ať už esteticky, kognitivně nebo morálně. Dítě má v pohádce jasně rozpoznat dobro a zlo a mělo by získat i určité poznání toho, jak to ve světě chodí. A především: mělo by dojít k hlubokému podvědomému přesvědčení, že stojí za to být dobrým a že je zapotřebí chovat se v životě čestně, soucitně a statečně. Ptám se: Mají v těchto základních aspektech tvůrci moderních pohádek jasno? A mají v těchto věcech jasno ti, kteří jejich pohádkové experimenty nekriticky přijímají?

Nejsem apriori proti experimentům. Ale na to, aby si tvůrce mohl dovolit experimentovat s formou nebo samotnými principy pohádky, na to už musí být sakra machr a mistr svého oboru. Ne každý je Vorlíček-Macourek. Nicméně i tak platí, že všeho s mírou. Arabela i Pan Tau byly trháky, ale filmy navazující na pohádkovou sérii už tak úspěšné nebyly.

Dílo je takové, jací jsou lidé, kteří je vytvářejí. Takže zřejmě proto, že jsme sami průměrní, přistupujeme na průměrnost v umění (a nejen tam), falešně ji tolerujeme, ba dokonce hájíme. Protože nemáme vysoké nároky sami na sebe, neklademe je ani na jiné. Spokojujeme se s malostí (nikoli s málem) a vidíme v tom ctnost. Spokojíme se s kdejakým šuntem, který nám odborníci (včetně odborníků na pohádky) předhodí a ještě jim uznale poděkujeme. Nechceme před druhými vypadat jako reptalové (hlavně nesoudit!), a tak než bychom vyslovili podnětnou kritiku díla jako celku, raději přesměrujeme pozornost k dílčím aspektům. Pochválíme kameru, nasvícení, kostýmy, exteriéry… Stáváme se odborníky na formu, protože k obsahu vlastně není co říct. Obsah je takový, jaká je doba. Jací jsme my sami.

Jedna z nejhorších věcí, která se nám jako národu může přihodit, je rezignovat na měřítka kvality – přijmout v žité praxi, že každý má svou pravdu a že každá tvorba je hodna chvály. Toto je dobrý přístup v mateřské školce, ale měli bychom se toho vyvarovat v životě nás dospělých. Co se nevyvíjí (ke kráse, harmonii, soucitu, hlubšímu poznání, vyzrálejšímu umění, tj. obecně k vyšší kvalitě), stagnuje a posléze upadá. Technický pokrok je kulturnímu a duchovnímu vývoji spíše na překážku.

Je zajímavé, že tato „doba svobody“ vytváří spíš uniformní celebrity než výrazné individuality. Čímž míním i výrazné osobnosti v herecké a filmové profesi (čest budiž výjimkám). Není divu, že potom vytváří jen dobře nasvícené kýče.

 

PH 25. prosince 2023