aneb Jak mi v Hulíně přetrhli sraní

 

Povím vám příběh z Hané, který by nevymyslel ani T. Texas Taylor. Jeho hrdinou je Hubák a „balíček karet“.

Bylo to skoro na konci války, tedy zkouškového období. Po mnoha bojích, vítězstvích i nezdarech jsem nasedl na vlak a dojel do města, kde bylo třeba přesednout a kde – k mému štěstí! – bylo také nádražní WC. Dychtivě jsem vzal jsem za kliku, jenže ouha! – dveře zamčené a hovno na výjezdu.

Co teď? Prkenně jsem dokráčel k pokladně a s bolestnou grimasou požádal o klíč. Stejně prkenně, akorát o poznání rychleji, jsem znovu dosáhl místa očekávané úlevy. Spěšně jsem v zámku otočil klíčem a spěšně jej odevzdal nádražnímu zaměstnanci, jenž mě k WC provázel. Bylo mi to divné, ale říkal jsem si: Tož asi sú tu na Hané lidé nedůvěřiví; holt iný kraj, iný mrav. Dál už jsem tomu člověku nevěnoval pozornost – plně jsem se soustředil na to, abych včas dosedl na mísu.

Po prvním kole, v němž jsem se zbavil největšího přetlaku, jsem se rozhlédl po kabince. Byla jakžtakž čistá, ne jako ta v Hodoníně. V paměti se mi otevřely dveře tamního nádražního záchodu: byly pokryté rojem much ve stavu ká-ó. Úplná jatka. A pod nimi čitelně vyškrábaný nápis: MIKE TYSON. Boxer, který měl tu hrůzu na svědomí, se pod své dílo nezapomněl podepsat. Následně jsem se v duchu přenesl do roku 1987, kdy jsem na chmelu pod Řípem kadil v kabince vedle Miss Brno. Což jsem se ovšem dozvěděl až později, když už se tím titulem nějaký ten pátek honosila. Tehdy to pro mě byla prostě jen pěkná holka, se kterou se dalo normálně pokecat. I při vyměšování. Odstartoval jsem druhé kolo, když vtom…

„ÚÚŽ?“

Co to bylo? Jako bych byl zaslechl čísi nesmělý hlas. Nezdálo se mi to?

 

 

Poněkud znervóznělý vytáhl jsem z ruksaku balíček karet, respektive – buďme přesní – balíček pivních tácků z brněnských hospod. Do příjezdu spoje na Valmez zbývalo ještě asi půl hodiny, takže jsem měl dost času pročíst si verše zapsané propiskou na jejich rubu: „Co se dá v téhle díře dělat? Zabíjet mravence? Mouchy? Motýly? Srát na hvězdy?… Když sereš na hvězdy, padá ti to na hlavu.“ Útržek básně Válečná lyrika ze sbírky Jáchyma Topola Miluju tě k zbláznění, nedávno vydané brněnským Atlantisem. Nepovinně povinná četba depresivních intelektuálů z koleje Tvrdého 5/7. Ponořen do poezie a kálení do svého hnízda čuju pojednou netrpělivé

„UŽ TO BUDE?“

Někdo tu s někým mluví? Takže jsem se prve nepřeslechl. Ale co, na mě to nebylo. Koneckonců zamčený jsem, tak co se budu znepokojovat.

„To je teda fakt blbý, že máš tzv. depresi – napiš o tom do Mladýho světa báseň, ty krávo.“ Pokračoval jsem v četbě bítnicko-intelektuálské poezie: „Svět začíná bejt podezřelej, de ti po koulích jak buldog… Kdybych měl sestru, mohl bych s ní spát, ale takhle nezbývá než líbat ropuchu.“ – Hmm, dost dobré, kde na ty obrazy jen chodí? mudroval jsem v duchu, probudiv v sobě literárního kritika. Další tácek: „Letištní hajzl je míň frekventovanej než můj mozek navštěvovanej démony…“

„TAK UŽ JSTE?!“

Tývole, teď už to znělo docela nasraně. Že by to bylo přece jenom na mě? V tu ránu jsem byl rozhozený – zmocnila se mě panika, mé zákeřné neurotické já. Co to má znamenat? Mrsknul jsem tácky jen tak bez ladu a skladu do ruksaku a hbitě provedl očistu výstupního konce trávicího traktu. Odemknul jsem dveře kabinky, zaostřil směrem k východu z WC a… obrátil jsem oči v sloup. U vstupu jako otrávený sekuriťák postával ten člověk, co jsem mu před půlhodinou odevzdal klíč. Takže já jsem měl při sraní bodyguarda… Bože, za co?!

„Vy tady na mě celou tu dobu čekáte?“ zeptal jsem se naježeně při umývání rukou.

„Ano, celou tu dobu tady na vás čekám,“ odpověděl ten člověk, přičemž si dal záležet, aby to zaznělo maximálně vyčítavě. Hlavně „celou tu dobu“ se mu povedlo parádně akcentovat.

„Kolik to bude?“ otázal jsem se stroze, odhodlán nepřipustit další výčitky.

„Dvacet halířů.“

Dal jsem mu padesát haléřů. Nonšalantně, s ironickým úsměškem a aristokratickou nóblesou, pustil jsem minci do nastavených dlaní toho lokaje a s hlavou hrdě vztyčenou vykročil jsem k vlaku mířícímu na Valašsko.

A přátelé, tento příběh je pravdivý, neboť jej vyprávěl sám život. A to je lepší vypravěč než T. Taxis Taylor.

 

 

                     PH 20. března 2024