aneb Jak jsem nepojedl z velikonočního beránka

 

Varování: Tento příběh není veselý a může narušit vaši psychickou rovnováhu.

Járu „Zubyho“ jsem poznal v šesté třídě na ZDŠ Tyršova poté, co se naše rodina v roce 1980 přestěhovala z Hostašovic do Frenštátu pod Radhoštěm. Byli jsme spolužáci a kámoši. Ke konci školní docházky si bůhvíproč zvolil povolání řezníka. Pak jsme se neviděli dobré dva roky. Když jsme na sebe znovu narazili – bylo to krátce před Velikonocemi –, pozval mě Jára, nyní již učeň v ostravském Masokombinátu Martinov, na chalupu do Trojanovic. Prý bude „u susedů zabíjat barana“. – „Zabíjat barana? Tak jó, přídu.“

Dnes si kladu otázku proč. Chtěl jsem zažít vzrušení při pohledu na krev? Chtěl jsem se přesvědčit, že zabití nebude pro zvíře bolestivé? Chtěl jsem pozorovat proces umírání? Chtěl jsem poznat sám sebe – zjistit, co snesu? Když nad tím tak přemýšlím, skutečně se mi zdá, že jsem tehdy zatoužil podstoupit jakýsi krvavý zasvěcovací rituál, že jsem chtěl zmužnět setkáním se smrtí. Zažil jsem sice dvě zabijačky (prasete) už jako ogar na chalupě v Hostašovicích, kde jsem též mockrát viděl dědu lepat králíky či sekyrkou utínat hlavy kurám, ale toto bylo přece jen něco jiného. Tady šlo o poctu, již mi projevil kamarád. A já jsem se nechtěl projevit jako srab.

 

 

Zabijačka začala úderem sekery. Její tupý konec zasáhl berana mezi rohy (řezník by měl vědět, že se beran omračuje v týlu, tedy zezadu), ten ale zůstal stát, zoufale bečel a prudce sebou škubal. Jára bez zaváhání vytáhl nůž a s přispěním Martina, svého ostravského bratrance, prořízl beranovi hrdlo. Gejzír krve, smrtelné chropění. Zvíře se chvělo a trhaly jím křeče. S vypětím všech sil se vysmeklo z rukou svých popravčích a dalo se na zběsilý úprk, zmateně střečkujíc po zahradě. Vypadalo to, že vůbec nechápe, co se s ním děje: dusilo se, chropělo bolestí a valilo oči, ze kterých čišela hrůza. Napůl uříznutá hlava mu přitom klimbala ze strany na stranu a krev crčící z otevřeného hrdla barvila trávu doruda.

Stál jsem tam jako opařený a nemohl odtrhnout oči od výjevu, jenž ve mně vyvolal vzpomínku na Dařbujána a Pandrholu. Jako by Smrťák chrápal zpitý ve sklepě, neschopen konat svoji práci. To,  co v pohádce explicitně neukázali, jsem byl nucen pozorovat nyní: smrt, jež by zvíře vysvobodila z mučivé agónie, ne a ne přijít. Jeho vůle žít byla tak úporná, že mi naše počínání přišlo nejenom hanebné, ale i nesmyslné a trestuhodně opovážlivé. Beran se ocitl v pekle: zakoušel něco, co není ani život, ani smrt; zakoušel nevýslovný děs a nepředstavitelnou trýzeň. Avšak v pekle jsem byl i já: nohy mi ztěžkly a zakořenily do země. Musel jsem se dívat a nahrávat do své duše beranova muka. Lítostivě a nesmazatelně. Jestliže jsem chtěl poznat, co je to zabít, tak tady jsem měl odpověď: vyvalené oči zuboženého němého tvora tázající se proč?. Nikdy předtím a nejspíš ani potom jsem necítil takový hnus. Chtělo se mi brečet.

Járovi s Martinem se nakonec povedlo berana chytit a přivléct ho zpátky na místo popravy.

„Chceš si ho dorazit?“ zeptal se řeznický učeň svého bratrance, podávaje mu zakrvácený nůž.

„Jo, ukaž.“

Martin – zdálo se mi, že se celý chvěje – sáhl po nástroji a zasednuv obkročmo ležícího, stále ještě vzdorujícího berana, sevřel ho pevně svými stehny. Potom s mocným nápřahem zabořil nůž do jeho těla: jednou, dvakrát, třikrát… Bodal jako smyslů zbavený, jako by páral starou matraci. Mordoval a vraždil, vydávaje při tom divoké neartikulované zvuky, ve tváři nepříčetný výraz šílence. Napnuté nervy povolily, vnitřní zábrany ustoupily zabijáckému pudu. Ne, toto nebyl můj kamarád, jak jsem ho znal, to byl démon puštěný z řetězu.

Ejhle, člověk! Jak tenká je přepážka dělící jej od běsnící opice. Stáli jsme nad krví zbroceným tělem ubitého zvířete jako trapní hrdinové. Cítili jsme vinu? Jestli mě paměť neklame, dolehlo na mě jakési těžké prázdno; jak se říká, padla na mě deka. Stál jsem tam jak zbožný Žid, který přišel přihlížet ukřižování Krista. Nespouštěl jsem oči z Martina: třepal se jak osika, cosi blekotal a jen pomalu se dostával z tranzu.

„Nejsi zvyklý,“ řekl mu Jára s nadhledem profesionála. V duchu jsem mu dával za pravdu, pokoušeje se uklidnit své svědomí: No jasně, je to přece zabijačka, běžná věc, lidi to tak dělají odjakživa; dáme po štamprli a bude dobře.

Jenže nebylo. Nevím jak Martin a Jára, ale já jsem tenkrát nepojedl z velikonočního beránka. V hloubi duše jsem moc dobře věděl, že jsme spáchali zločin.

 

 

„A volali k horám a skalám: ,Padněte na nás a skryjte nás před tváří toho, který sedí na trůnu, a před hněvem Beránkovým!‘“ – Zjevení Janovo 6,16

 

Duše jako tatarák

Když o deset let později Jára znovu vstoupil do mého života, byl jsem na tom existenčně a psychicky dost špatně. Bylo mi sedmadvacet, vlastnil jsem diplom zdárně ukončeného studia na filosofické fakultě (kde jsem jen při svém tehdejším stylu života v sobě našel tu vůli?), odkroutil si civilní službu na gymplu ve Frenštátě a nevěděl co dál. Na běžný život v pracovním kolotoči jsem nebyl ani dost vyzrálý, ani dost rezignovaný. Přežíval jsem díky honorářům z Prahy za přeložené knihy, díky doučování angličtiny a příležitostným brigádám. V té době jsem svého starého kámoše poznal jako nikdy předtím. Často se předvedl jako velkorysý, o rok starší brácha, ochotný pozvat mě na pivo i půjčit nějakou tu kačku. Protože nebyl skrblík a rád bavil hospodské osazenstvo (znal hromadu fórů a vtipných historek), nacházel vděčné posluchače, kteří s ním byli na jedné vlně. Několik studentů z gymplu k němu vzhlíželo jako ke svému guru.

Bohužel Jára nebyl jenom borec, ale i „uko ješita“. Když se někdo strefil do jeho slabého místa, těžce to nesl. Několikrát tak došlo i ke rvačce. Prostě když mu to nesedlo, míval škaredé opice. Práci řezníka v ostravském masokombinátu sice opustil (pracoval už pár let v Siemensu), nicméně tu a tam využil znalosti svého řemesla k přivýdělku za domácí zabijačku. Vždycky jsem měl ale zvláštní pocit, že se to umrtvování a krájení těl na kousky odráží v jeho přístupu k životu. Miloval tělesné požitky, rituál „dovnitř a ven“ ho vyloženě fascinoval. Ani ne tak v jídle a pití (ačkoli jsem pozoroval, že ztrácí náladu, když nepojedl masa), jako spíše ve své prohlubující se posedlosti, v sexu. Protože přestával mluvit o čemkoli jiném, říkali jsme, že je monotematický.

Ve druhé polovině devadesátých let přineslo budování kapitalismu ve Frenštátě dříve zakázané, nyní o to přitažlivější ovoce. Ve městě a v blízkém i vzdálenějším okolí vyrostlo několik bordelů, ve kterých se Jára stal častým návštěvníkem a známou personou. Byl tu vítán a obskakován (ostatně jako každý, kdo měl peníze) a mohl zde uskutečňovat své necudné představy. Ano, v bordelu si i řezník mohl připadat jako Ali Paša. Není divu, že se Jarkovi v tomto prostředí zalíbilo. Prostitutka byla snadná kořist a on nebyl vybíravý: skoro každá pro něj byla „dobré maso“ či „dobrá kost“. Stále více tak propadal  požitkářství, které mu narušovaly jenom dvě věci: narůstající dluhy a „hlas srdce“. Ten mohl za to, že se během tří let několikrát silně, žel nešťastně zamiloval. Ve dvou případech právě do zaměstnankyně veřejného domu. Bylo mi jasné, že v hloubi svého neklidného srdce touží Jára po normálním citovém vztahu.

Jeho vědomí se začínalo zatahovat. Byl stále podrážděnější, v opilosti agresivnější a jeho jediné nadějné partnerské soužití provázely žárlivé scény. Nakonec se mu vztah zhroutil. Bylo evidentní, že u něj propuká duševní nemoc. Holky, po kterých toužil, ho odmítaly a ať už se na ulici podíval na kteroukoli, měl pokaždé sžíravý pocit, že se mu tajně vysmívá. Jára už nezvládal kočírovat své žádosti, city a představy, jeho život ovládla paranoia. Trpěl, o tom není sporu. Jedné noci zavolal na policii a pak provedl to, o čem několikrát před známými v hospodě mluvil a co nikdo nebral vážně: střelil se do hlavy jateční pistolí.

 

„K zemi přitisknut bude ten, kdo poslouchá své srdce příčící se řádu.“ – Ptahhotep

 

Dovětek

To, že Jára spáchal sebevraždu, jsem se dozvěděl od kamaráda, který kvůli tomu přijel za mnou do Brna (mobilní telefony tehdy ještě nebyly běžné). Vrátil jsem se totiž do města svých studií snad půl roku před onou tragickou událostí, abych začal znovu a lépe. Intuice mi říkala, že život, který vedu s partou ve Frenštátě, je čím dál víc na hraně a k ničemu dobrému nepovede. Zpráva o Járově smrti mě tedy nijak zvlášť nepřekvapila, nicméně mě zasáhla. Bylo mi ho líto, navzdory tomu, že jsem znal jeho temnou stránku a věděl, že si takový osud vytvořil sám. Jak se dnes říká, dohnala ho vlastní karma. Bohužel jeho konec nebyl ani rychlý, ani bezbolestný. Vlastně se zabíjel dlouho – možná od té doby, co si vybral povolání řezníka. Bral život jiným a v sobě živil démony. Příliš dlouho krmil černého vlka masem.

V létě 2022 jsem na Horečkyfestu potkal Martina, Járova ostravského bratrance. Stojíme u stánku, popíjíme kelímkový Radegast, smějeme se a vzpomínáme na kdysi. Pojednou mi Martin s vážnou tváří pošeptá: „Pajošu, já půjdu do pekla, já to vím. Mi se o tom baranovi furt zdá, furt to mám před očima.“

 

 „Trápení, které způsobujeme druhým, pronásleduje nás jako stín.“ – Krišna

 

PH červenec 2010