Když jsem se v listopadu 1989 pokoušel v Brně na Svoboďáku cinkat klíčem od pokoje na koleji Tvrdého 5/7 (jiné klíče mi nebyly svěřeny), rozléval se mi v hrudi hřejivý pocit z toho, že konečně přichází éra, v níž lidé budou ve vzájemném porozumění tvořit svět oduševnělý, pravdivý a krásný – svět ryzí člověčiny.

 

Tam nikto pred nikým sa na nič netvári

Dvere sú otvorené

Čisté sú slzy aj víno v pohári

Všetko je dovolené

Na mene nezáleží a ani na veku

Nikto ti nepovie nie

Tu váhu má len keď dáva človek človeku

A každý to vie

 

Moje romantická vize podnícená texty Borise Fiľana a hudbou skupiny Elán se kupodivu nenaplnila. Naopak, nestačil jsem zírat, jak se naší důvěřivé společnosti zmocňují pařáty tržního kapitalismu a liberální demokracie a jak slovo člověčina dostává zcela jiný smysl.

Mnozí nabyli dojmu, že se octli v těžce vydobytém ráji, který je teď potřeba drancovat i bránit skrze sofistikované formy útlaku. Jiní prozměnu rozpoznali, že skutečný ráj, svět niterného, hluboce prožívaného člověčenství, se nám vzdaluje úměrně s tím, jak se sobě i životu pokoušíme vnutit kýčovité představy o svobodě a pokroku.

„Království Boží nepřichází tak, abyste to mohli vypozorovat; ani se nedá říci: ‚Hle, je tu‘ nebo ‚je tam‘! Vždyť království Boží je mezi vámi!“ Lukáš 17,20-25

Dnes už vím, že svět člověčiny není možné vybudovat ani vybojovat, že na něco takového je každá revoluce i demokratická volba krátká. Protože on je tu pořád, za každého režimu. Je tu mezi námi jako paralelní vesmír třeba ve chvíli, kdy „si dáme rabaka“.

 

Svet plný múrov a plotov

rabaka – rebrík z dvoch rúk

Ak chceš nájsť to, čo si stratil

Musíš sa s chalanmi vrátiť

Za každým múrom múr – dáme si rabaka!

Za nami nádeje, ktoré nám nevezmú – dáme si rabaka!

 

 

PH 10. února 2023