LÁSKA, KTERÁ NEPROCHÁZÍ ŽALUDKEM

 

Dokud bude člověk nelítostně ničit živé bytosti nižších řádů, nepozná ani zdraví, ani mír. Dokud budou lidé zabíjet zvířata, budou se zabíjet navzájem. Kdo seje vraždu a bolest, nemůže sklízet radost a lásku.  – Pythagoras

 Když zlo zamlčíme a hluboko v sobě pohřbíme tak, že se nikdy nevynoří na povrch, zasadíme ho a v budoucnosti tisícinásobně vyklíčí.  – Alexandr Solženicyn

 Zlo se vždy rodí tam, kde chybí láska. – Hermann Hesse

 

Čím uzavřít tuto knihu? Začnu zeširoka, úvahou o naší národní povaze.

Před rokem 1989 a snad i pár let po něm jsem věřil, že v Češích, Moravanech a Slezanech dříme silný duchovní potenciál. Dnes už si to nemyslím. Pyšníme se ateismem a volnomyšlenkářstvím, rádi vtipkujeme, ale především máme rádi „své jisté“. Navzdory velkohubým řečem o Češích, na které nikdo nemá, a bezmyšlenkovitému přejímání módních trendů jsme konzervativní národ, kterému ke spokojené existenci stačí každodenní „chléb a hry“. Náš zájem o spiritualitu je veskrze povrchní, až příliš často je pouze hledáním fascinujících myšlenek či nevšedních zážitků. Také utrpení jiných nás dojme zpravidla jen tehdy, kdy ho živě vykreslí média a kdy se týká „nevinných“ dětí, důchodců, obětí katastrof, osob známých nebo nám blízkých – s těmi všemi umíme prožít jejich osobní tragédii či nespravedlnost. Jenomže: jakou vinu má prase hnané na porážku? Jakou spravedlností zdůvodníme okrádání telat o mateřské mléko? Je evidentní, že naše ochota trpět spolu s jinými má své přesně určené meze.

Dovedli jsme být velcí a zapálení, dokud jsme měli čemu věřit. Díky víře v Pravdu poráželi husité křižácká vojska, díky povědomí o slavné minulosti národa vzkřísili  obrozenci český jazyk i ducha vlastenectví u zpola poněmčeného obyvatelstva, díky touze po společném státě dokázali českoslovenští legionáři odrážet útoky bolševických armád na Transsibiřské magistrále. Stín Bílé hory byl vymazán, zato se dnes musíme vyrovnávat s čerstvými prohrami: ztrátou hrdosti v důsledku Mnichova, ztrátou iluzí o vybudování socialismu s lidskou tváří v náruči „velkého bratra“, a pře-devším s rozkradením národního majetku a opuštěním duchovních hodnot a cílů po sametovém převratu. Máme svobodu, no tak hurá, užívejme života! „Optimismus je opium lidstva“, napsal již v 60. letech Milan Kundera. Snad jsem pesimista až příliš velký, nicméně obávám se, že nás už nespojuje žádná idea, žádná úcta, žádná láska. Kýč komunismu byl odstraněn, nahradil jej kýč konzumismu. Možná jen tu a tam probleskne jiskra národní soudržnosti ve chvíli, kdy jsme emočně zajedno tak, jako po havárii letadla s našimi hokejisty v ruské Jaroslavli. Jinak, když už za něco bojujeme, jde většinou o prachy. Ty jsou – tak se mi to jeví – posledním poutem, díky němuž se ještě dokážeme semknout. Učitelé, lékaři, železničáři… ti všichni stávkují ne kvůli úpadku své profese či své autority, ale kvůli zvýšení svých platů. Peníze jako tmel společnosti! Ne, nejsmutnější nejsem z toho, co se po listopadovém převratu provedlo s českým hospodářstvím a co se vyklubalo z „elity národa“, nýbrž co se stalo s obyčejnými lidmi. Materialismus už není ideologií předkládanou k věření, stal se součástí nás samých – sestoupil do našeho podvědomí, odkud nás skrytě a samovolně ovládá. „Žádný člověk není ostrov sám pro sebe,“ napsal na přelomu 16. a 17. století anglický básník John Donne. Ano, malost je také odmítnutí vlastního podílu na problémech světa a utrpení jiných. Snad to alespoň některým z nás konečně začíná docházet.

Že by nás v cizině mohli nemít rádi nás v prvém okamžiku udiví. Považujeme se přece za národ vzdělaný a nejraději bychom všechnu vinu svedli na okolnost, že jsme národem malým, který musí strpět, aby byl přezírán národy velkými. Chyba je v tom, že naše nesympatičnost je způsobována naším vystupováním, a to že s naší malostí nemá bezprostředně nic společného. Naše vystupování pak? Zasluhuje být označeno jedním slovem: nevychovanost. Přesněji jako nedostatek společenské kultury. Nejen že podceňujeme tyto věci, ale přímo se chlubíme tím, že je podceňujeme, spatřujíce v tom právě důkaz své – demokratičnosti. Nuže, v tomto smyslu jsme vskutku národem demokratickým a měli bychom věru považovat za svou přední národní povinnost této „demokratičnosti“ se vzdát co nejdříve.  – Josef L. Fischer, Zrcadlo doby (1932)

 

Známe jména slavných Čechů. Hlásíme se k jejich odkazu, aniž bychom měli představu o smyslu jejich činů. Klademe věnce na hrob Jana Palacha, ale… Udělal by Palach dnes a pro tento národ to, co v devětašedesátém? Myslím si, že ne. To už by se spíš našel blbec, který by se zapálil v touze zažít adrenalin. A co jiní slavní Češi? Přemysl Pitter, Ctibor Bezděk, Emerich Rath, František Kupka, anebo i Komenský. S oblibou používáme jejich jména na označení ulic a škol, tradičně jejich dílo a „význam“ vtloukáme do hlav nicnechápajících žáků. Poví jim ale někdo také o tom, co si učitel národů myslel o jatkách a stravě hodné člověka? Nebo odbočím-li od Čechů: každý školák se naučí odříkat Pythagorovu větu, nejspíš žádný ale neví, že slavný Řek se nezabýval jenom trojúhelníky a čísly, ale že založil celou filosofickou školu stavící na nezabíjení zvířat a nejedení masa. Ostatně o tom, jak úspěšně deformujeme vztah dětí ke zvířatům svědčí nejenom rodičovská výchova ke „zdravému stravování“, ale i to, jak náhle se z plyšáků a mluvících zvířatek, těch sympatických kreslených postaviček, stávají popisné objekty na hodinách přírodovědy. Kultura, to není občasná návštěva divadla či pompézní udílení cen, kultura je úroveň vědomí a mezilidských vztahů. Včetně vztahů ke zvířatům.

Že by někomu byl zápach z jatek příjemný, nemůže nikdo dozajista tvrditi, ale plody zahradní a lesní lahodí našemu oku, a ty budou dozajista pravou potravou pro člověka. – Jan Amos Komenský

Navzdory technokratickému porobení světa zůstala bílá rasa eticky naprosto nevyvinutá a výběrem potravy zůstal Evropan na úrovni člověka doby kamenné; navzdory svým brýlím, ornátům i oděvům, všem sociálním, akademickým, církevním a militaristickým vymoženostem, navzdory vší revoluční nadutosti.  – Carl Anders Skriver, teolog

Jsem skeptický vůči revolucím, jsem však pro občanskou neposlušnost, je-li jí třeba. A také pro hlubší reflektování českých dějin a zcela jinou koncepci výuky na školách. A chybí-li nám dnes idea, která by nás mohla opět sjednotit, proč by jí neměla být myšlenka na postupné osvobození zvířat ze systému „živočišné výroby“, spojená s péčí o všechny, kteří potřebují naši pomoc? Jak říká můj kamarád Tomáš: „Bojkotovat výrobky založené na utrpení zvířat, to není ztráta ani pasivita. Naopak je to zisk a aktivita, konání nekonáním, jak věděl Buddha.“ A není to jen můj názor, že existuje-li skutečné východisko z našeho duševního i společenského marasmu, pak je jím – vedle trvalého odporu vůči korumpujícím silám ve společnosti a institucích – ne plně pochopené a ne plně žité jádro Kristova učení – soucit s trpícími a pomoc bližnímu. Nechci zde znovu otvírat otázku Kdo je můj bližní?, to by mělo každému napovědět jeho srdce. (Ten, kdo neví, kde je hledat, nechť dá na českého mystika a duchovního učitele Eduarda Tomáše: „Uprostřed hrudi, kousíček doprava.“) Protože je-li tento prostor otevřen, je v něm dost místa i pro zvířata. Těžší to ovšem mají ti, kteří žijí tolik ve své hlavě, že v hrudi cítí už jen příznaky infarktu.

 

Pro ty, kdo se nenechali zviklat k vegetariánství lživými argumenty medicíny, je zde další, pseudohumanitní forma nátlaku. „Vždyť přece nemůžete jíst ta ubohá citlivá zvířátka…“ je stále častější argument aktivistů, kteří tak věrně slouží svému pánu Satanu. Jako vegetariáni se stále častěji prezentují celebrity, což je dobrou reklamou, a opakují opět tentýž argument, jak je nehumánní zabíjet zvířata. – www.vysvobozeni.cz

Tyto věty jsou důkazem, jak záštiplný dovede být ortodoxní křesťan. Nepřátelský postoj vůči aktivistům a všem těm, co se zasazují o laskavější přístup ke zvířatům, však není vlastní pouze bezejmenným sektářům – podivné výroky lze zaznamenat také z úst významných členů katolické církve. Rád jsem například četl knihy Tomáše Halíka – až jsem na www.animalrights.webz.cz, v rubrice Články a podrubrice Vegetariánství, narazil na článek Anketa: Jíst či nejíst maso?. V ní pan Halík říká:

Ježíš jedl nejen při poslední večeři beránka a apoštolové se živili rybolovem; chtít být „mravnější“ než oni mi připadá jako projev pošetilé pýchy (ostatně typický pro heretické sekty v minulosti). 

Uf! Musím říct, že po přečtení tohoto výroku jsem pocítil úlevu, že žiju na počátku 21. století – můj vnitřní senzor v tom zavětřil temné časy inkvizice. Rád bych se pana Halíka zeptal, co považuje za důležitější, jestli smysl Ježíšova učení, anebo útržkovité obrazy z jeho života, o němž nám chybí jakékoli hodnověrné historické důkazy. Je těžké uvěřit, že by byl bohočlověk, jenž kázal milovat i nepřátele, nebyl cítil žádnou lásku ke zvířatům, která jsou nevinností tolik podobná dětem! Nebo si křesťané umí představit Ježíše podřezávajícího nožem krk jehněti? Že by k tomu spasitel všehomíra neměl dost odvahy a nechal na svých učednících, aby vykonali špinavou práci? On, který se nezdráhal podstoupit mučivou smrt na kříži? „Pro Ježíše nelze zabít!“ zpíval bluesman Petr Kalandra. V tom Krista poznávám, v ochotě křesťana zabíjet  nikoli. Postoj, který má potenciál přinést na Zemi více dobra, nemůže být – o tom jsem přesvědčen – v rozporu s „Boží vůlí“, ať si o tom různá náboženství říkají, co chtějí. Jak vznešeně a pravdivě mi v tomto smyslu zaznívají slova Mistra Jana Husa: „Bůh nižádnému nebude milosrdný, jedině tomu, kdož sám bude milosrdný. …Díme-li, že hříchu nemáme, sami se klameme a pravda v nás není.“

Kdo tedy si postaví za svůj ideál Kristův ideál, ten rozhodně bude nucen zříci se požívání masa jako jedné z vážných překážek na této cestě. – Ctibor Bezděk

Co můžeme očekávat od náboženství, vyloučíme-li soucit se zvířaty? – Richard Wagner

Nebo jiný příklad: křesťanský politik Cyril Svoboda v rozhovoru pro TV Prima v roce 2009 prohlásil: „Zvíře je věcí a nemá smysl tvrdit, že zvíře věcí není.“ Jak trapná ukázka mocenské demagogie! I kdyby měl v té chvíli pan Svoboda na mysli zvíře zařazené do právnické kategorie věci, je zřejmé, že ve skutečnosti jeho věta zní: „Já tvrdím, že zvíře je věcí; ať tedy nikdo netvrdí, že věcí není.“ Moc hezké! Člověk si nemůže nevzpomenout na Bohušovo „Řiď sa, co ti říkam ja“. Zcela po právu získal pan Svoboda za tento výrok ocenění: nezávislá komise složená z vědců, umělců, politiků i ekologických aktivistů mu za něj přidělila třetí místo v rámci ankety Zelená perla roku 2009. Není třeba být bůhvíjaký psycholog, aby člověku bylo jasné, že podobné hlášky utvrzují každého rádoby demokrata v jeho totalitním sebestředném postoji. A že k utrpení zvířat přispívají křesťansko-demokratickou měrou

Kdyby tvé srdce bylo spravedlivé, byl by ti každý tvor zrcadlem života a knihou svatých naučení. Není tak malého a nepatrného tvora, aby neukazoval Boží dobrotu. – Tomáš Kempenský

Svědomí křesťana se nemůže spokojit s nerespektováním pátého božího přikázání Nezabiješ! v případě takzvaného jatečního dobytka. Kdo jen jednou viděl jatka, je šokován a zhnusen. Téměř každý dospěje k názoru, že toto brutální vraždění zvířat, která člověk předtím rozmnožil a vykrmil, jen aby je sám pozřel, je dnešních lidí a obzvlášť křesťanů nedůstojné. – Gunter Weitzel

 

Na uvedených webových stránkách v anketě Jíst či nejíst maso? jsem ovšem nalezl vícero rádoby sofistikovaných odpovědí, kterým – byť v sobě nesou zárodek myšlenky – chybí kontakt s realitou „živočišné výroby“. Biolog Jan Zrzavý zde například říká: „Normální člověk jí to, co mu chutná, na co má peníze a po čem se mu nedělá špatně. Vše ostatní (‚prase je nečisté‘, ‚zvířata jsou naši bližní‘) je ideologie. Anebo náboženství, což je koneckonců totéž.“ K tomu jen jedna námitka: připustím-li, že v závorce uvedené teze skutečně jsou ideologií a náboženstvím, čím je pak pojem „normální člověk“ následovaný vírou pana Zrzavého v normálnost stravování takového jedince?  Nebo: „Je v pořádku tento zájem bohatých a sytých lidí o osud zvířat, když v téže chvíli umírají po světě tisíce lidí hlady?“ Na tento argument, který vzešel z mysli Jana Sokola, filosofa a někdejšího kandidáta na prezidenta, odpovídám: Je v pořádku, že většina bohatých a sytých občanů nedělá nic ani pro zvířata, ani pro lidi, kteří umírají hlady? Uvědomuje si pan Sokol, že odstranění světového hladomoru je do značné míry závislé na nahrazení živočišné produkce rostlinnou? A nakonec ještě slova uznávaného psychiatra Cyrila Höschla: „Kdosi řekl, že vegani jsou ti, co neslyší rajčata naříkat. …Není to sobecky lidské, antropocentrické, naduté? Nepokorné k řádu přírody, kde se normálně všichni požírají? Copak je člověk bůh, aby to měnil?“ Zde je odpověď:

Ochrana přírody a ochrana zvířat souvisí bezesporu s hodnotovým systémem lidí. Navrhoval jsem takový experiment, který by dosvědčil přítomnost určitých hodnot v každém člověku. Představte si dlouhý stůl. Na stole leží obrovský dlouhý nůž – mačeta. Vedle něj leží hlávka salátu, škeble, mlok,  žába, myš,  kočka,  pes,  štěně,  šimpanzí mládě a lidské mládě. Pokusná osoba dostane do ruky mačetu a má rozseknout jediným mávnutím jeden z vystavených objektů na dvě půlky. Každý, kdo nerozsekne salát, propadl, je proklet! – Většina lidí si bohudík zachovala ten správný cit pro hodnoty.  – Konrad Lorenz, biolog a zakladatel etologie

Sklízet se nerovná porážet. Obchod se zeleninou nejsou jatka. – Carl Anders Skriver

Je symptomem doby, že mnozí lidé neumí rozpoznat, kdy jejich myšlenky povstávají z probuzeného srdce a kdy z jiných orgánů. Zato se rádi pouštějí do „znevážení a zesměšnění lidí zabývajících se ochranou zvířat a vštípení jim pocitu špatného svědomí, neboť láskou ke zvířatům okrádají přece o lásku své bližní.“ (Jean Prieur: Duše zvířat, Mladá fronta 1994) Tolik strachu o Boží zdroje! Můj dlouholetý kamarád mi jednou přiznal, že mu domácí zabíjačka, při které musí držet prase za nohu, vůbec nedělá dobře; že to ale překousne. Ano, v tom to právě vězí, že „to překousne“! Nevím, jak jinak to vnímat než jako zradu – nejenom na zvířeti, ale i na sobě samém, na lásce – Bohu v člověku, který je umlčen, abych si já užil, abych se já nadlábnul, abych já nebyl pro okolí divný. A jak znělo vysvětlení? „Bylo to přeci jenom prase.“ Znáte pohádku Jak se ševcem šili čerti? – „Pro pár špinavých zlaťáků… Jak může člověk takhle zradit Člověka?“

Držet si zvíře, abych ho mohl sníst, to znamená zradu. – Edward Carpenter

Dokážeme jíst maso jedině proto, že nemyslíme na to, jak je to kruté a hříšné. …Je to smrtelný hřích a nepřipouští žádné argumenty ani racionalizace. Jen jestliže nedovolíme svým srdcím, aby ztvrdla, vyvarují se krutosti a vždy budou jasně slyšitelná. Ale my dovolujeme, aby se v nás bezstarostně zahnízdila krutost – a ten kdo se liší, se nám zdá divný… Jestliže umlčujeme své city i přesto, že pociťujeme lítost, jen proto, abychom dělali to, co druzí, a parazitovali na životě, urážíme všechno, co je v nás dobré. Rozhodl jsem se jít vegetariánskou cestou. – Rabíndranáth Thákur

 

Mnoho lidí tvrdí, že „jíst maso je pro člověka přirozené“. Ano je. Jenže právě tak je „pro člověka přirozené“ sníst ve chvílích nepřekonatelného hladu svého kamaráda (vzpomeňme na Frištenského v Cimrmanech) a právě tak je „pro člověka přirozená“ polygamie (čímž samozřejmě nechci říct, že žena člověkem není). Nemohu se však zbavit pocitu, že lidská civilizace a kultura stojí v prvé řadě na tom, že se člověk neustále pokouší svým destruktivním a utrpení-vyvolávajícím pohnutkám a pudům vzepřít. Že se neustále snaží najít rovnováhu mezi otročením přírodě s jejími determinujícími zákony a vykastrovanou bohorovností, jíž je příroda v něm utlačována, takže se stává spouštěčem neuróz a nejrůznějších úchylek. Patrné je to ve vztahu mezi mužem a ženou: má-li být harmonický a trvalý, založený na vzájemné úctě a důvěře, pak je pro to třeba něco obětovat. Kolik jedinců je ale ochotno vzdát se svých promiskuitních pudových sklonů, neboli obětovat svou přírodní složku (id) ve prospěch superega, Nadjá, Krista, Člověka s velkým „Č“, nebo jak tomu chceme říkat?  Bez sebeoběti je vždycky někdo zraňován, týrán, či zabíjen. O tom svědčí rozvodovost, případy partnerské nevěry i domácího násilí. A jak to souvisí se zvířaty? Tak, že ve vztahu k nim způsobuje neochota člověka k sebeoběti ničení, jež má rozměry holokaustu.

 Kdo není schopen obětí, není hoden lásky. – Cervantes

 Mír je tak veliké dobro, že může být vykoupen jen za cenu obětí, které přinesou jednotlivci i společnost. – Jan Pavel II.

Věta „člověk je od přirozenosti všežravec“ je jedna velká demagogie.  Jaký „člověk“? Co je mi po nějakém abstraktním člověku?  Podstatné je, čím chci a mohu být já sám. A „od přirozenosti“, co to znamená? Má jít o přirozenost břicha, genitálu, nebo o přirozenost lidského srdce? Pro to je přece přirozená hlavně láska, soucit a starost o jiné! Ale budiž, jsem všežravec. Ovšem v tom smyslu, že si můžu vybrat, jakou potravu chci jíst. Jako člověk mám přece možnost nejen svobodné, ale přímo etické volby! Aha, už slyším obhájce přírodního výběru, jak rozhořčeně namítá: „Chceš chránit býložravce? Jak můžeš být tak krutý vůči šelmám?“ Snad proto, že mám kořeny na Valašsku, si umím představit, že být bačou na salaši, chránil bych své ovečky před hladovými vlky všemi prostředky. A snad bych i ze soucitu s hladem trýzněnou šelmou jednu ovci obětoval – dopřál bych jí ale méně děsivou a bolestnou smrt, než je rozsápání vlčími spáry a tesáky. K dění v přírodě je možné se stavět nezúčastněně jen tak dlouho, dokud se bezprostředně nedotýká našich hodnot a naší existence. Ať si tedy darwinisté (redukující Darwina na jedinou tezi o přežití silnějšího) fandí dál svým predátorům, já se na základní existenciální konflikt v přírodě dívám jinýma očima – člověk, i podle Kristova učení, má být především dobrý pastýř. Jenže my děláme všechno naopak: „morálce“ se učíme od přírody a přírodu zabíjíme svým zvráceným duchem. Když hladím svoji kočku, je to jako bych hladil všechna zvířata a omlouval se jim za lidstvo.

Nebudu se dál vyjadřovat k tvrzením typu „jíst maso je pro člověka přirozené“ nebo „maso je ničím nenahraditelný zdroj bílkovin“, ani k běžně pokládané otázce A týrat rostliny ti nevadí?. Jde o tak nehorázná dogmata, že dotyčného vždycky podezřívám, že si ze mě utahuje. Vydávat zvrhlost za přirozenost (viz například rozhovor s Janem Kozákem), ignorovat stanoviska předních odborníků na výživu i světových dietetických organizací (viz rozhovor s MUDr. Luňáčkem), a také přehlížet zásadní rozdíly v uspořádání a rozvinutosti nervové soustavy (potažmo i rozdíly v úrovni vědomí, schopnosti prožívat diferencované duševní stavy, reagovat na bolestivé podněty, být závislý na společnosti jedinců svého druhu, vztazích s nimi, atd.) u rostlin a různě vyvinutých živočichů, to je buďto útěk před osobní zodpovědností, anebo diletanství v oblasti základních přírodovědných znalostí. Hodně při tom promlouvají také osobní preference: může-li se chlap cítit chlapem pouze tehdy, když má svaly „vyhoněné“ extrémní spotřebou kuřat a vajec, zatímco mužnost spočívající v pronikavosti ducha a svět-objímající péči mu nic neříká, pak bude jako stoupenec kultu těla do značné míry egoistický a konkurencechtivý a pro myšlenku pokojného soužití takřka ztracený. Já sám – smím-li se k tomu jako heterosexuál vyjádřit – mám víc obdivu pro šlachovitá, prací zocelená těla mužů, kteří po válce „budovali republiku“, ačkoli na talíři mnoho masa neměli. Jak pravil filosof Sokrates: „Nežijeme pro to, abychom jedli, ale jíme proto, abychom žili.“

 

V jednom však kupodivu musím s ortodoxními křesťany souhlasit:

Lidé jsou postupně zpracováváni tak, že každý může mít svou alternativní pravdu, na niž má právo. Nehledají už tedy skutečnou a absolutní pravdu, ale jen iluzi, která jim bude vyhovovat. Aby tento názor mohli zastávat, musejí vyznávat supertoleranci k iluzím ostatních lidí.  – www.vysvobozeni.cz

Bingo! Každý, kdo nějak vybočil z davu, musí tu a tam skousnout náhlé ukončení debaty slovy „Každý na to máme svůj názor“. Jak prosté, ale jak účinné! Když už totiž dotyčný v polemice neví kudy kam, použije toto „demokratické zaklínadlo“. Pro blba neschopného přijmout pravdu, není-li jeho vlastním výplodem, je samozřejmě výhodné, když může předstírat, že i on má na něco svůj názor. Jde však o nejkratší cestu, jak spolu se školním vzděláváním odmítnout i vzdělávání životní a rozšiřovat tak prostor společenské stupidity. Proč to říkám: vypozoroval jsem, že se lidé docela rádi pouštějí do sporu o tom, jestli je správné maso jíst nebo ne. Zpravidla však potom, co vystřílejí své náboje, hledí, jak se z nepříjemného tématu vykroutit. A když už to nejde eticky ani historicky, jde to vždycky „demokraticky“.

Na toho, jenž dobrovolně trpí nevědomost, padá vina za všechny zločiny z nevědomosti, stejně jako na toho, kdo zhasl světla majáku, padá vina za všechna ztroskotání. – Samuel Johnson

Nebo další finta: „Na mně nezáleží“, „Já to nevytrhnu“, „Já nechci spasit svět“… Ačkoli nejsem člověk, který by se vyžíval v přesvědčování jiných, slýchám tyto a podobné výmluvy poměrně často. Obzvlášť chytře se tváří tento názor:

„O jednoho vegetariána víc, vždyť to nemá žádný smysl! Až bude na trhu umělé maso, které bude chuťově i výživově k nerozlišení od toho skutečného, pak teprve zvířata pocítí úlevu. Je potřeba nalézt takové řešení, které ten současný systém produkce masa úplně rozloží. Přidat se jako jedenáctý k deseti vegošům uprostřed tisícovky masožroutů, to je jen prázdné gesto.“

V tomto ohledu je zajímavé, že touha po lepším životě, „přímé demokracii“ či „kapitalismu s lidskou tváří“, žene dnes mnoho jedinců k tomu, aby se scházeli a aktivizovali. Přestáváme čekat, až politici dovedou naši zemi k totálnímu marasmu a kolapsu. Na jaké „až“ čekáme v naší potlačované touze pomoci trpícím zvířatům? Připadá nám snad málo nemít osobně na svědomí týrání a smrt více než půl tuctu krav, desítek ovcí a prasat, plus stovek kuřat, nemluvě o zvířatech trápených v laboratořích kvůli naší kráse a hygieně? Je nám až tak zatěžko projevit o trochu víc lásky a nezištného, nesobeckého jednání, které by brzdilo zlo a pozvolna přetvářelo svět? Opravdu si myslíme, že slepice nemůže zažít nic lepšího, než být vyrvána z klece a za jízdy být podřezána hlavou dolů? Anebo že čuníci  navádění  pod elektrické kleště  si vykračují s úsměvem a „zpívají si tuhle píseň veselou: ui-ui-ui-ui-ui“? Pro účely televizního pořadu Prostřeno  bych navrhoval zavézt jeho protagonisty na jateční porážku a tam za plného provozu,  před vyboulenýma očima hrůzou ochromených či škubajících se zvířat, jim začerstva servírovat ono „masíčko“, nad kterým se tito fajnšmekři tak znalecky rozplývají.

Nemohu sice docílit, aby všichni lidé nezabíjeli a nejedli maso zvířat, ale mohu alespoň zmírnit a umenšit jejich utrpení a smrt a zříci se sám pojídání jejich umučených a zabitých těl. Nemohu-li učiniti všecko, mohu učinit alespoň tolik, kolik právě mohu. A co mohu, to i musím. – Přemysl Pitter

Dobro je aktivně bráněno tou měrou, jakou se aktivně odporuje zlu. Více zla pochází z lidské lhostejnosti než z přímé zloby. – Josef Čapek

 Buď tou změnou, kterou chceš vidět ve světě. – Mahátma Gándhí

 

Nejsem osvíceným kazatelem ani ztělesněním mravnosti.  Docela úspěšně se stýkám s „normálními“ lidmi, takže mám zato, že i já jsem „normální“. Baví mě chodit po horách, jezdit na kole, fotit, zpívat a hrát na kytaru, dívat se na hokej i chodit na pivo. Jako stoupenec bezmasého a do značné míry i bezmléčného stravování jsem hubený stejně, jako jsem byl v dobách, kdy jsem ještě jedl kuřata, klobásy a prejt. Nepřestává mě však mrzet, že pro tolik mých přátel – přestože jde o přemýšlivé, inteligentní lidi – je jakákoli oslava začasté i příležitostí uvařit v kotli guláš, anebo napíchnout na rožeň sele či jehně. Řízků, že by nasytily celý lágr, a slupne je pár lidí… S pocitem, že grilovačka není každý den a že s nimi se život taky nemazlí. ‚To by bylo, abysme si nemohli dopřát už ani to maso!‘ – Proč? Proč při tolika vědomostech ještě podléháme myšlenkovým stereotypům, proč nás při vidině oslavy nenapadne nic lepšího než „upečeme sviňu“ nebo „uklohníme gulášek“? Proč musíme tužit kolektiv tímto neandrtálským způsobem? Přece nejde o to, že něco nesmíme, ale že něco nechceme dělat. A hlavně nevěřím, že by si to přály děti, k jejichž narozeninám podobné oslavy také chystáme. Kolik ovcí či prasnic kvůli narozeninám našich mláďat přijde o ty své…

Samozřejmě, že vítám každý krok, který vede ke snížení naší závislosti na hospodářských zvířatech a tím i k ulehčení jejich břemene. Jistě je prospěšné alespoň omezit spotřebu masa na míru, která nám nečiní psychické potíže, to jest při které se ještě cítíme dobře. Sám jsem dal ale přednost metodě „když už, tak už“, a to hlavně proto, že mám rád vnitřní klid. Nechtělo se mi dělat kompromisy, ke kterým musí přistoupit každý, kdo s masem neskoncuje rázně jednou provždy. ‚Mám koupit klasické kuře, anebo bio? Co když ten pašík z ekofarmy trpěl stejně jako ten z velkochovu? A co takhle si maso vypěstovat sám – nebudu sice pokrytec, ale dokážu pak zvíře podříznout? Anebo bude lepší přizvat k tomu řezníka, osobu odborně způsobilou? Jenomže co když osoba způsobilá bude zrovna nezpůsobilá? Řezníci si rádi vypijou…‘ Ale abych si nehrál na svatého, i já jsem udělal kompromis. Po téměř čtyři roky od chvíle, co jsem se rozhodl nejíst maso, jsem si ještě tu a tam pošmák’ na uzené makrele, rybím salátu, „krabích“ tyčinkách, a také o Vánocích na kaprovi. A proč se k tomu nepřiznat – před nějakými devíti desíti lety jsem kapra na Štědrý den sám zabil. Připadal jsem si tehdy jako pitomec.

Plazi a ryby se svým nervovým systémem v některých důležitých oblastech od savců liší, mají však stejné základní uspořádání ústředního nervového systému. I ryby a plazi umí projevit svou bolest. U většiny druhů jde o projevy zvukové, i když je naše uši nejsou schopny slyšet. Například ryby vydávají vibrační zvuky a výzkumníci u nich objevili rozdílná „volání“ včetně zvuků označujících „poplach“ a „hněv“. Ryby vyjadřují také úzkost a strach, když je vyndáme z vody a necháme je sebou plácat v síti nebo na suché zemi, dokud neleknou. Jistě jen proto, že ryby nekřičí a nenaříkají tak, abychom je slyšeli, mohou někteří ctihodní lidé považovat za docela příjemné sedět si hezky u vody a trávit odpoledne pohazováním háčku, zatímco dříve chycené ryby vedle nich tiše umírají. – Peter Singer, Osvobození zvířat

Systém vnímání bolesti mají ryby prakticky stejný jako savci. Chcete-li lépe porozumět tomu, jak tuto vánoční tradici vnímají ryby, zkuste si představit zanedbané a zraněné psy, kteří jsou prodáváni v přeplněných klecích. – Andrzej Elżanowski, zoolog

 

Vegetariánství nelze nařídit zákonem, k tomuto životnímu filosofickému postoji musíme dospět vědomě skrze vnitřní úsilí. To naštěstí není nekonečné – trvá jenom tak dlouho, než se člověku stane novou přirozeností. Ano, tiše si přeju, aby jednou každý zákazník, když v obchodě na regálu náhodou uvidí kus masa, zareagoval jako slušný jedinec, který si od dealera nekoupí kradené zboží. Totiž právě tak je tomu s tělem, které je po kouskách a upravené směňováno za peníze: také ono muselo být nejdřív někomu „odcizeno“, přičemž ten „někdo“ musel být vymazán z existence, do níž ho uvedla inteligence nekonečně člověka přesahující. Nehájím zde pámbíčkářství, nýbrž úctu k posvátnému, jímž je vše, co neobnažíme a nerozložíme na součástky svým analytickým rozumem a chtivýma rukama; je to  vesmírná Jednota,  Život, jehož  jsme i my součástí. Bohužel, cit pro posvátno a pro celek  je tím, co nám dnes nejvíc schází a co zapříčiňuje naši nespokojenost stejně jako vybíjení zvířat a devastaci planety.

Přijde mi to nepochopitelné.  Přivlastnit  si  život  bytosti,  která má  stejně jako já tělo a tvář, která stejně jako já roste, dospívá a stárne, která má svůj citový a sociální život včetně potřeby starat se o potomstvo, která chce projevovat své přirozené chování, která chce být a „když už jednou je, tak chce být tím, čím ve své podstatě je“, abych parafrázoval Jana Wericha, přivlastnit si život takové bytosti, to vyžaduje samozřejmou, to jest nemyslící a necítící bohorovnost. Zabít a sežrat – taková je „filosofie“ džungle. Čím se od ní liší konzumní věk lidstva? Ekonomický princip nabídky a poptávky je mi v tomto případě obzvlášť odporný. Nekoupit si to, co je špinavé (navzdory vší hygieně a lákavému balení), není ani oběť, ani askeze, ale obyčejný odpor ke lži. Snad hlavně proto si dělám naději, že těch, kteří tyto souvislosti plně pochopí, bude přibývat. V mnoha zemích již tvoří početnou skupinu populace a jejich vliv na veřejné smýšlení stále roste.

Co jsou tyto „velké síly“ zač? Jsou to lidé jako vy a já – angažovaní jedinci, církevní skupiny, environmentalistická sdružení, vědci, farmáři, spotřebitelské organizace, kuchaři, autoři publikací o stravování a další občané planety Země. Jeden z úředníků Monsanta si postěžoval: „Tito lidé pracují zadarmo – jak je můžete zastavit?“ – John Robbins, Nová výživa

Lidé, kteří vydělávají na vykořisťování nezměrného počtu zvířat nepotřebují náš souhlas. Potřebují naše peníze. Nákup mrtvol zvířat, která „vypěstují“, je tím jediným, co od nás potřebují (tím druhým jsou v mnoha zemích velké vládní dotace). Budou dále používat krutých intenzivních metod tak dlouho, dokud budou moci prodat to, co těmito metodami vyprodukovali; budou mít zdroje potřebné k tomu, aby jakékoliv reformy s pomocí politiků potlačili; a budou se hájit proti jakékoliv kritice tvrzením, že pouze poskytují veřejnosti to, co od nich lidé žádají.

 Proto je zapotřebí, aby každý z nás přestal kupovat výrobky soudobého systému hospodaření a zneužívání zvířat – a to i ti, kteří jsou přesvědčeni, že není špatné pojídat zvířata, která měla dobrý život a zemřela bez bolesti. …Pokud se nerozhodneme bojkotovat maso, stejně tak jako všechny ostatní produkty továrních velkofarem, pak každý z nás se bude nadále podílet na udržení, prosperitě a rozvoji továrního hospodaření a všech těch krutých metod, které tento nelidský systém představuje. – Peter Singer, Osvobození zvířat

 

Snaha udělat svět lepším místem pro život není totéž, co snaha uskutečnit na něm za každou cenu vizi ráje. Pravděpodobně vždy budou nastávat situace, kdy jediným rozumným či možným řešením bude zvíře usmrtit. Může jít o stav osobního ohrožení (například když je člověk v divočině napaden šelmou a brání život svůj nebo svých blízkých), nebo také o potřebu ochránit úrodu, na které jsou lidé existenčně závislí. Daleko častěji však půjde o situace, kdy budeme chtít ušetřit zbytečného utrpení samotné zvíře – bude-li smrtelně zraněné, či trpící nemocí nebo stářím. Rovněž dokud budeme chtít žít v domácnostech s masožravými zvířecími společníky a také dokud bude nutné krmit šelmy a dravce v zoologických zahradách, nevyhneme se tomu, aby pro ně určitý počet zvířat nebyl usmrcen. Souhlasím s Otakarem Štěrbou, profesorem ekologie na Palackého univerzitě, že hospodářská zvířata podstupují dlouhodobou oběť za zvířata volně žijící, která bychom jinak ve své touze po mase, surovinách či trofejích už dávno vybili. Tragické je, že této vynucené oběti není téměř zapotřebí.

Je mým velkým přáním, abychom k utrpení každého vepře, krávy, ovce, slepice a vlastně každého zvířete byli stejně citliví, jako jsme v případech našich přestárlých nebo nevyléčitelně nemocných pejsků a kočiček, když je necháváme „uspat“ u veterináře. Naše vnitřní oběť pro hospodářská zvířata pak ponese dobré ovoce: budeme-li těchto vysoce vyvinutých tvorů zabíjet méně, budeme mít i dost peněz na to, abychom jim dopřáli milosrdnou smrt. Měli bychom tedy usilovat o to, abychom alespoň snížili svoji spotřebu masa a ostatních živočišných produktů. Nejen, že tím umožníme využít státní dotace pro zmíněný účel (namísto velkorysého subvencování živočišných komodit), ale pomůžeme tím zároveň osvobodit zvířata z velkokapacitních koncentráků. A potažmo přispějeme i k  ukončení jejich trýzně vyvolávané stresujícím transportem na jatka a necitelným zacházením před „popravou na běžícím páse“, pro kterou se tito naši „ochlupení bližní“ stále dokola rodí. Ušetříme je hrůzy před násil-nou smrtí, pro kterou je dosud předurčuje naše rozežraná, hladová mysl.

Dovolte mi, abych to řekla otevřeně: jsme obklopeni systémem degradace, krutosti a zabíjení, srovnatelným se vším, čeho byla schopna Třetí říše; ba dokonce daleko horším – neboť to naše zřízení je zřízením bez konce, samo sebe obnovujícím, bez ustání přivádějícím na svět králíky, krysy, drůbež a dobytek jen za tím účelem, abychom je zabíjeli. – John Maxwell Coetzee (z knihy Elizabeth Costello)

Život hodný člověka požaduje i ohled ke zvířatům. Požaduje je jako takové respektovat a nechat je žít pokud možno jejich vlastní život. Duševně výše stojící zvířata je nutné právně chránit, jako by to byly osoby. – Wilhelm Brockhaus, biolog

 Velikost a mravní pokrok národa se pozná podle toho, jak zachází se zvířaty. – Mahátma Gándhí

 

Prý bychom si zvířata neměli polidšťovat. Cituji bývalého ředitele pražské ZOO, profesora Zdeňka Veselovského: „Ponechme člověku, co je v něm lidského, a zvířeti, co je v něm zvířecího“.  Kde je však ta pomyslná hranice mezi „lidským“ a „zvířecím“? Kdo to určí, lze to vůbec rozlišit? I odborník je „jenom člověk“. Antropomorfismu, jakkoli nesnáším pohled na vymóděné psí slečinky s umně nalakovanými „nehty“, se zcela vyhnout nelze. A je otázkou, proč se mu vlastně vyhýbat. Přisuzování lidských vlastností zvířatům je ve většině případů zcela oprávněné a novými vědeckými poznatky také dobře obhajitelné. Jen kolik  důkazů  denně dostáváme  o podobnosti chování lidí a zvířat, o jejich citovém životě, jejich altruismu a jejich emocích! A co víc: jak neodlišitelné je u lidí a zvířat vnímání bolesti a schopnost fyzicky i mentálně trpět!

Takže se ptám: Proč jsou stále zesměšňováni lidé, kteří se ke zvířatům chovají jako ke spřízněným bytostem s podobnými potřebami a pocity, jako jsou ty jejich? Není to jenom proto, aby každá bytost, jež nemá fyziologické znaky člověka, mohla být i nadále nahlížena jako „jenom zvíře“? Důsledky tohoto tmářství jsou dobře známy všem, kdo přestali být lhostejní k utrpení zvířat v systému živočišné výroby. Takže komu je zapotřebí této lži, této demagogie? Přemýšlivý jedinec se jistě dovtípí. Já si ale navíc – kvůli onomu zatvrzelému pseudovědeckému postoji – dělám starost, zda „péče“ o bezejmenné tvory, se kterými se dnes setkáváme hlavně v podobě jídla a živočišných výrobků, nezůstane i v budoucnu výsadou chovatelů, zpracovatelů a státních úřed-níků, kteří do nich své ušlechtilé lidské city určitě promítat nebudou. Péče o zvířata v masovém měřítku se až příliš často zvrhává, tak jak to známe z jiných oblastí státní správy, v péči o správně vyplněná lejstra.

Vychvalované zákony na ochranu zvířat domluvili byrokraté s lovci, rybáři, sedláky, řezníky, veterináři a vivisektory na úkor těch, kteří se nemohou bránit. Takže se s vrahy dohodla velikost cel, výkrm, otázky transportů a nejlepší popravování nevinných. O nějaké ochraně zvířat před jejich vlastníky, před těmi, kteří jim jdou po krku, nemůže být ani řeč. Ti všichni nevinní jsou naplánovaní kandidáti smrti a jim naklonění přátelé zvířat smějí jen bezmocně této tragedii přihlížet. – Carl Anders Skriver

 A troufnu si pochybovat ještě o jiném výroku Zdeňka Veselovského, který ve své knize Člověk a zvíře (Academia 2000) píše, že „milovat zvířata znamená znát je“. Jistě, poznávat zvířata může být prací na celý život, mně to ale přesto přijde málo. To už se spíš přikloním k chovateli koz, „téměř-vegetariánovi“ Pavlu Kneblovi z Tiché, který utrousil: „Na co mám studovat bichle o koze? Pro začátek mi stačí vědět, že Térka musí mět čerstvý vzduch, vodu a trávu, aby sa nažrala; chlévek, aby sa schovala, a společnost, aby jí nebylo teskno. To ostatní příde samo.“ Neboli záleží, do jaké míry „slyšíme a posloucháme hlas srdce“, abychom věděli, jak se dobře postarat. Jenomže můžeme se dobře postarat o desítky či stovky tvorů stlačených do houfu v jediné cele? Tvorů, jimž se už neobtěžujeme dávat jména? Anonymita vede k necitelnosti a ten, kdo je ke zvířatům necitelný, byť by o nich měl i encyklopedické znalosti, tomu na jejich welfare (pohodě, dobru) záležet nebude. A zákon? Toť pouze nutná, leč špatně vymahatelná pojistka; o postizích za týrání zvířete, předem ohlašovaných veterinárních kontrolách, nezájmu veterinárních správ a všemožných alibistických opatřeních „k pohodě zvířat“ ani nemluvě. Smím-li tedy větu profesora Veselovského, před jehož obrov-skými znalostmi etologie a biologie zvířat jinak smekám, pozměnit tak, aby vyjadřovala můj pohled na věc, pak by zněla: „Znát zvířata znamená milovat je“. Což implikuje především nepřipustit jejich utrpení.

Nepřijímejte za pravdu nic, čemu schází láska. A nepřijímejte nic jako lásku, pokud tomu chybí pravda. – Jan Pavel II.

Vím, jsou různé druhy vědění a různé druhy lásky; proto se zkusím vyjádřit ještě přesněji a svůj pohled na hluboké, nepředpojaté poznání „němých tváří“ opřu o výrok autority. Odvolám se na amerického přírodovědce a etologa Marca Bekoffa, jehož četná vyjádření v knize Na zvířatech záleží (Triton, 2009) svědčí o povstávajícím novém vědeckém přístupu ke zvířatům: „…nastal čas nastoupit novou cestu, zbystřit zrak, nastražit uši, rozprostřít mysl a otevřít srdce. Potřebujeme se dívat novýma očima, pro-nikat hlouběji, naslouchat novýma, citlivějšíma ušima. Je čas pochopit, co nám zvířata doopravdy sdělují a o čem si povídají mezi sebou.“

Jinými slovy, přírodovědec nového typu musí být nejenom trpělivý a pozorný, ale též senzitivní a obdařený představivostí, aby pronikl hlouběji do vnitřního světa sledovaného zvířete. Své city a emoce již nepotlačuje jako něco nepatřičného, co může zkreslit výsledek jeho experimentu. Naopak je do jisté míry antropomorfní. Uvědomuje si totiž, že „jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá“, neboli otevřenost na jedné straně způsobuje stejnou otevřenost na straně druhé. A takzvaná vědecká objektivita? Neexistuje. Vždy jde pouze o pohled pozorujícího subjektu. Marc Bekoff k tomu říká: „Při provádění výzkumu na zvířatech či při výzkumu zvířat nás učili, že si je máme očíslovat, nedávat jim jména, neboť tím se student údajně vyvaruje nebezpečí navázat s nimi pouto. Dávat zvířatům jména a navazovat s nimi citovou vazbu je dnes pro mě jedna z cest, jak je respektovat.“ 

 Buďme důslední a uznejme, že z tohoto pohledu nemůžeme existenci velkochovů vepřů, krav, drůbeže, králíků či jiných hospodářských zvířat sami před sebou nijak obhájit. Tyto bezútěšné lágry sloužící k velkoprodukci masa, mléka a jiných živočišných komodit jsou při současném poznání světa a přírody stejným přežitkem jako je jím naše smýšlení a o základních lidských potřebách. Jsou součástí „matrixu“ neboli reality vytvářené za pomoci kolektivního mýtu o nutnosti ekonomického růstu. Pení-ze mají nahradit Boha na nebesích, propaganda a reklama mají vytvářet naše životní potřeby. Žít v souladu se svým poznáním a přesvědčením, jakkoli se to zdá být otřepanou frází, je tudíž to nejlepší, co se dá za těchto okolností dělat. Polopravdy ničemu neprospějí, naopak vědomí jedince a tvář světa ještě více zatemní. Dojímat se nad zmrzačenými slípkami v klecích, přikyvovat myšlence humánního zacházení s hospodářskými zvířaty a zároveň k snídani zbaštit ham-and- eggs nebo uhánět do hypermarketu koupit „kuře v akci“, co to je – nedostatek důslednosti, morální schizofrenie, infantilita, pokrytectví? Suď každý sám podle svého citu a svědomí.

Každý člověk má také svou morální zadnici, kterou odhalí jen v nouzi a kterou přikrývá jak nejdéle to jde gatěmi slušného chování. – Georg Christoph Lichtenberg

Vegetariánství je kritériem, podle něhož poznáme, jestli je něčí snaha o morální dokonalost pravdivá a upřímná. – Lev Nikolajevič Tolstoj

 

Za systémovým týráním hospodářských zvířat (mám na mysli jejich uvěznění v halách velkochovů) můžeme, chceme-li své svědomí uchlácholit, vidět třebas i jejich nutnou ochranu před nejrůznějšími úchyly a sadisty, kterých je v této době mezi námi jako virů v maštali. Jako „výhoda“ továrních farem je též často uváděna ochrana zvířat před nepřízní počasí a před četnými predátory; skoro neuvěřitelné je tvrzení agrobyznysu, že zvířata „milují“ žít nahromaděna v těsných stáních a dokonce v klecích, kde je jim sice znemožněn jakýkoliv pohyb, avšak kde jsou chráněna před napadáním ostatními jedinci a pojídáním jednoho druhým. Pravda je ale mnohem prostší: přeplněné koncentráky představují pro zvířata nezměrné útrapy a celoživotní utrpení, což by nás mělo alarmovat k vědomí, že jsou pro ně nepřirozené a špatné! Nechci   samozřejmě hájit  idylickou představu,  že by dnes každá rodina měla pečovat o své vlastní koně, krávy, vepře, či jiná zvířata  – ta se mi jeví jako absurdní a dokonce znepokojivá. Všichni registrujeme případy opuštěných či týraných psů a koček, stejně jako případy zanedbané péče z nedostatku zájmu a znalostí. V české společnosti je dnes příliš mnoho jedinců, kteří mentálně nedospěli k tomu, aby se zodpovědně starali o vlastní děti, o zvířecích společnících ani nemluvě. Dočasné řešení proto vidím v postupném snižování počtu chovaných zvířat (skrze snižování spotřeby živočiš-ných výrobků a šíření vegetariánství) a jejich převádění do malých ekologických chovů s pravidelnou účinnou kontrolou. Jejím výkonem by – vedle státních veterinárních inspektorů – měli být pověřeni též dobrovolní ochránci z neziskových organizací.

Domnívám se, že základní selhání nás všech spočívá v tom, že míru naší pohody (svobody) ani přibližně neprovází pohoda (svoboda) zvířat, realizovaná nikoli jen v duchu Websterových „pěti svobod“ (viz rozhovor s MVDr. Jiřím Douskem), nýbrž vycházející  z posvátnosti života každé jednotlivé bytosti.  Zdá se mi totiž,  že vědecký a ekonomický přístup ke zvířeti je  v prvé řadě umožněn tím, že posvátné zneuctíme a na bytost, která je svého druhu vesmírný zázrak, se podíváme „čistě objektivně“. Potom už je možné a psychologicky snadné o ni „standardně pečovat“– neboli uvěznit ji, sebrat jí dítě, všemožně ji týrat, odepřít jí nejnutnější veterinární péči, čerstvý vzduch i pohled na oblohu; a nakonec, když svou produkční hodnotu vyplní a dosáhne „jateční váhy“, ji rutinně zabít. Mám se tedy stydět za svou „přecitlivělost“ a „antropomorfní nazírání“? Nebo by se měl spíše stydět ten člověk, který zvířata běžně a bezmyšlenkovitě jí, aniž by jim kdy přiznal nezcizitelnou hodnotu živého tvora? Nemělo by mu být divné, že užívaje života a jeho technických „vymožeností“ nemá ve svém  srdci místo pro slepici, vepře nebo kozu? A ví ještě vůbec, co je to soucit a slitování?

Svět je nebezpečné místo k životu – ne kvůli těm, kteří páchají zlo, ale kvůli těm, kteří na ně koukají a nechají to tak. – Albert Einstein

Ochrana zvířat se rovná ochraně lidí. Chráníme lidstvo a lidskou duši před zesurověním. – Magnus Schwantje

 

Viděl jsem chroptící krávy s vyvalenýma očima, z jejichž podřezaných hrdel tryskaly proudy krve; viděl jsem takzvanou košer-porážku, kde neomráčeným kravám a prasatům podřezávali hrdla a přitom je otáčeli ve stroji vzhůru nohama, aby vraždění bylo pro řezníka snazší; viděl jsem krávy a prasata zavěšené za nohu hlavou dolů, řvoucí a zmítající se v marném boji o život;  viděl jsem zmučené lišky,  norky,  lasičky i jiná takzvaná kožešinová zvířata, chycená za hlavu či sevřená v půli těla železnou čelisťovou pastí; viděl jsem pološílené psy, lišky a prasata střečkující dokola v těsné boudě či kleci; viděl jsem slepice rvané za křídla pletivem klecí a ubíjené kovovými tyčemi; viděl jsem tulení mláďata zabíjená úderem do hlavy a mnohdy ještě zaživa stahovaná z kůže, viděl jsem podříznuté, na betonu se dusící delfíny, kolem nichž chodily děti do školy; viděl jsem kočky a psy, jimž byly utínány končetiny a poté byli vařeni zaživa; viděl jsem…

Viděl jsem dost na to, abych proklel lidstvo, kdyby to ty „němé“ chudáky mohlo uchránit od dalších hrůz a vší možné trýzně. Často si kladu otázku, jak je možné, že On, který je prý nekonečná Láska a konečná Spravedlnost, nevyslal dosud své vesmírné predátory (má-li jaké), aby s námi lidmi naložili stejně, jako my nakládáme se zvířaty. Anebo je homo sapiens, člověk rozumný (jak nabubřelý pojem!), tou největší bestií ve vesmíru? „Spojení jatek, bordelu a blázince – to je pravá podoba světa“, řekl Isaac Bashevis Singer, nositel Nobelovy ceny za literaturu. „Žijeme na vrcholu českých dějin“, řekl ten, který se nám v roce 2003 představil jako náš prezident. Rozhodně. Pan Klaus tenkrát uhodil hřebíček na hlavičku: máme víc masa, víc pornografie, víc korupce, víc egoismu, víc duševních chorob… Co teď: ještě víc svobody? Ještě víc marasmu?

Je zvláštní, jak nedostatečně jsou kladeny otázky po právu zabíjet zvířata a hranicích tohoto práva. Filosofie mlčí, náboženská vyznání rovněž, i politické strany naší civilizace mlčí. Zvířata jsou záležitostí nanejvýš okrajovou. – Wilhelm Brockhaus, biolog

Břicho je poutem na ruce a stejně tak okovem na nohy. Kdo otročí břichu, je vždy otrokem. Chceš-li být svobodný, osvoboď se především od břicha. Jíš proto, abys ukojil hlad, a nikoliv proto, aby ses oddával rozkoším. – Sa´dí

Nikdo, kdo otročí tělu, není svobodný. – Seneca

 

Jsem přesvědčen, že starost o zvířata musí jít ruku v ruce se starostí o člověka a jeho kulturu. Nemají-li naše děti zůstat nevychovanými, rozjívenými opicemi a opičáky; nemají-li v nich reklamy a filmy probouzet to, co je nízké, lačné a kruté (vzpomínám si třeba na billboard s výzvou Probuď v sobě zvíře!); nemá-li si adolescentní dívka při pohledu na pokojně se pasoucí laň představovat, jestli by jí více chutnala s brambory  nebo s knedlíkem a svíčkovou (toto není vymyšlený příklad!), pak je nejvyšší čas, abychom s tím vším začli něco dělat. To, co dnes akutně potřebujeme zachránit, není břicho a ekonomika, ale srdce a kultura. Protože upadne-li člověk morálně, trpí tím celý svět a celé tvorstvo. A jsou-li politici a vlády stále ještě poměrně lhostejné k tomu, co se na této planetě děje, pak je „spása světa“ pouze v našich rukou. Zvířata nemají svého mesiáše. Jejich jedinou záchranou je soucitné srdce člověka – ten teplý Golfský proud uprostřed studeného Atlantiku, mám-li použít příměr Alberta Schweitzera. Věřím, že protéká i těmi, kdo se na utrpení zvířat dosud podílejí – stačí ho jen zachytit a nechat se jím unášet. Není přitom třeba být přecitlivělý, stačí mít úctu ke všem formám Života.

Tento svět by mohl být  daleko krásnější, laskavější  i bezpečnější. Kdybychom snahu o „vědecké“ poznání zvířat (včetně onoho nepřemýšlivého postoje, při kterém se odvoláváme na anonymní vědce a odborníky) nahradili soucitem, spoluprožíváním, nikdy bychom je nemohli doživotně věznit v dusných a tmavých halách, v hluku, špíně a těsných klecích, nemohli bychom na nich provádět bolestivé zákroky a pokusy, násilně měnit jejich biologické cykly, odebírat jim mláďata, převážet je na náklaďácích, chladnokrevně je zabíjet na jatkách, nebo je všemožným způsobem týrat. A koneckonců bychom ani nemohli jíst jejich umučená těla.

Pavel Hub, prosinec 2011

 

V úctě k životu tkví zbožnost v tom nejpůvodnějším a nejhlubším pojetí, dokud se ještě neukryla nebo se už přestala ukrývat za vysvětlování světa; zbožnost, která vyplývá jen a jen z vnitřní nutnosti, a proto se neptá, kam to všechno vede. – Albert Schweitzer

 Když lidé například řeknou, že ten svůj řízek nebo párek mají příliš rádi na to, aby se jej vzdali, nebo si jen povzdechnou nad krutým osudem zvířat a odbudou jej mávnutím ruky, pak rozum v tom zaslechne hlas nenasytnosti a obžerství. Lze říct, že to, co člověka činí opravdu lidským, je právě jeho schopnost pochopit, že utrpení zvířete je důležitější než požitek z kousku masa. – Matthew Scully

 Dokud nebudeme mít odvahu uznat krutost za to, čím vlastně je – ať už je její obětí člověk nebo zvíře – nemůžeme očekávat, že se tento svět zlepší. Nemůže být mír mezi lidmi, jejichž srdce má potěšení ze zabíjení jiných živých tvorů. Každým činem, kterým tolerujeme nebo dokonce oslavujeme takovouto imbecilní radost ze zabíjení, posouváme pokrok humanity zpět. – Rachel Carson

 Neusmrcujte, nýbrž ctěte život. – Buddha

 

Je i pravda, že  „Ježíš je nejprve se zvířaty, až potom s námi“.  Jako malé dítě byl s volem a oslem v chlévě – odtud krásná podobenství o stádu a pastýři –, a se zvířaty byl i poz-ději, když se jako mladík odebral na poušť. Přitahoval je a okouzloval stejně jako před ním Orfeus. …

 Kristova krev nahradí v budoucnu krev zvířat, svou obětí je Spasitel vysvobodí. Milióny beránků, býků, kozlů a jehňátek, vražděných na oltářích přes všechny prostesty Ámose, Izaiáše či Jeremiáše, budou napříště zastoupeny Beránkem Božím. Myšlenky zmíněných proroků, kteří nenalezli sluchu, autor listu Židům potvrzuje slovy: „Krev býků a kozlů není s to hříchy odstranit. Proto Kristus říká, když přichází na svět: ‚Oběti ani dary jsi nechtěl, ale dal jsi mi tělo. V zápalné oběti ani v oběti za hřích, Bože, jsi nenašel zalíbení. Proto jsem řekl: Zde jsem, abych konal, Bože, tvou vůli, jak je o mně v tvé knize psáno.‘“

(Ž 10, 4–7) Od Ámose k Ježíšovi uběhlo sedm století! Tolik času bylo zapotřebí! Tolik času, než přišel Syn boží a osvobodil němé tvory od hrůz rituálního vraždění. Kristus zemřel i za zvířata. – Jean Prieur, Duše zvířat

 

Běda těm, kdo ubližují božím stvořením! Běda silnému, který zneužívá své síly! Běda lovcům, neboť i oni se jednou stanou kořistí! Blahoslaveni budou všichni, kdo se vyhýbají všemu, čeho se dosahuje proléváním krve a zabíjením! Amen, pravím vám: Hle, přišel jsem na tento svět, abych učinil konec krvavým obětem i pojídání masa zvířat a ptactva.  – Ježíš, Evangelium dokonalého života (přeloženo z aramejštiny v roce 1881)

Ti, kdo káží vraždit neúprosnou čepelí a nacházejí pro takový skutek omluvu, nevědí ještě o svém trestu, o strašné odplatě, která čeká vraha. Ale ty, Ahuro Mazdo, víš, jaký chmurný osud je čeká. Právě tak byl potrestán člověk, který jednoho dne naučil své nerozumné bratry živit se masem zabitých a rozčtvrcených zvířat. Ty jediný, ó Pane moudrosti, určíš jejich trest. …

Buďte prokleti všichni, kdo kážete zabíjet dobytek! Buďte prokleti, vy všichni falešní proroci, falešní kněží, neboť jste zkažení, zrazujete pravdu, toužíte po moci a vše špiníte svou lží. Právě Duch zla, kterého vzývali takzvaní mocní tohoto světa, je vedl k jejich strašným omylům. Spolčují se s démony, aby uskutečnili své cíle, nechávají vraždit dobytek, aby se nakrmili, a znásilňují tak božské záměry. – Zarathuštra

 

Věřím, že dokud člověk zabíjí a trápí zvířata, bude zabíjet a trápit i lidi. Do té doby budou i války, neboť zabíjet se člověk musí učit a cvičit v malém, uvnitř i navenek. – Edgar Kupfer-Koberwitz

Pud zabíjet je v člověku nepřímo udržován naživu chutí člověka jíst maso. – Paul Brunton

Všechny dobré zásady jsou již napsány. Nyní jen zbývá je uskutečnit. – Blaise Pascal