MĚL JSEM RÁD KLOBÁSY A PREJT
Do jaké míry může jednotlivec ovlivnit třeba praktiky Světové banky, odvrátit válečný konflikt, hladomor v jiné části světa, zločinnost či užívání drog? Zla tak velkých rozměrů zůstávají zcela mimo dosah našich nejlepších úmyslů a snah. Nikoliv však jídlo na našem talíři. Zřeknutí se pojídání zvířat je jednou z cest, jak znovu navázat onen opravdový vztah k této zemi. Je to výraz našeho upřímného rozhodnutí vydat se na cestu zpět do Ráje. – Tom Regan
Podle statistiky z Velké Británie skončí za průměrně dlouhý život v žaludku „normálního občana“ 7 krav, 20 ovcí, 22 prasat a 600 kuřat; k pokusným účelům pro jeho zdraví připadá na stejnou dobu třetina psa, třetina kočky, 75 potkanů a 75 laboratorních myší. Tyto počty zaznamenává ve své knize Člověk a zvíře, kterou v roce 2000 vydalo nakladatelství Academia, známý zoolog, publicista a bývalý ředitel pražské ZOO Zdeněk Veselovský. „No a co?“ řekne si normální občan. „Kdybysme ty zvířata nechovali a nejedli, tak by vůbec nežily. A krom toho, jsou tu přece pro nás!“
Kniha rozhovorů, již nyní držíte v ruce, odhaluje tato a podobná tvrzení jako výmluvy či antropocentrické („lidstvostředné“) mýty, mající nás uchránit před neklidem duše a výčitkami svědomí. Z naprosté většiny v ní prezentovaných názorů jasně vyplývá, že zvíře, ať už jím myslíme psa, vepře, slepici, chobotnici anebo žábu, je oduševnělá (nikoli jen „smysly nadaná“) bytost, která stejně jako člověk je na světě především proto, aby „chválila Boha“, sekulárně řečeno aby žila svůj přirozený život. Jaká je ale skutečnost? Vztah člověka ke zvířeti, kam jen paměť sahá, vždycky byl a je až na výjimky mocenský, sebepreferující, provázený jen minimální péčí. A co hůř: při raketovém vzrůstu populace za posledních několik desítek let a neklesající spotřebě živočišných produktů je situace hospodářských (jatečních), kožešinových, laboratorních i jiných zvířat zařazených do účelových kategorií krajně zoufalá. Kam člověk zaměří svou pozornost, vidí jen zmechanizované zabíjení a celoživotní strádání tvorů, jež jsme kolektivně odsoudili k bolestné a předčasné smrti. K uchu konzumenta živočišných výrobků, takzvaného normálního občana, jejich nářek pro jistotu stále nedoléhá. Co to o něm či o nás vypovídá?
Vy bílí šíříte smrt. Kupujete a prodáváte ji. Se všemi dezodoranty čišíte smrtí, ale před skutečností máte strach. Máte strach koukat smrti do očí tváří v tvář. Udělali jste smrt hygienickou, zabalili jste ji a vzali jí čest. – Lame Deer, Chromý jelen
Je proto hanbou českého národa, že lidé, kteří přemýšlejí v širších etických souvislostech, kterým jde o blaho většího celku než jen sebe sama a své rodiny, jsou pro něj stále terčem výsměchu. Slovo „aktivista“ získalo u nás téměř nádech diverzantství, slova „vegetarián“ a „vegan“ vyvolávají zjednodušenou představu neduživého askety, utopisty, extremisty, radikála či stoupence nové, „zelené“ ideologie. Zvířatům je spor mezi těmi, kteří se doposud živí jejich mrtvolami, a těmi, kteří je jíst přestali, pravděpodobně šumafuk; není a nemůže jim být však jedno, co jim který způsob života každodenně reálně přináší. Maje v hlavě nesmazatelně otřesné obrazy z jatek i velkovýkrmen, jež by snad bylo lépe nazvat žaláři či koncentráky, musím si – na rozdíl od normálního občana – trpce povzdechnout: „Kéž by vůbec nežila…“
Rád bych také řekl těm, kteří si mě pamatují, s jakou chutí jsem si kdysi dával k večeři klobásky či párky s hořčicí, nebo k obědu „kuřátko“ či prejt se zelím, že až do svých 36 let (nyní v roce 2012 je mi třiačtyřicet) jsem žádného vegetariána ani ochránce zvířat, který by mi „otevřel oči“, nepotkal. Než jsem si uvědomil, že vlastně vůbec nevím, kde a jak v této době „demokratických svobod“ krávy, prasata či slepice žijí (možná se ve mně ozval venkovský původ), jsem prodléval v blahém pocitu, že můj svět je jakžtakž v pořádku, že všechno zlé se odehrává v televizním zpravodajství. Mýlil jsem se. Peklo není „ten druhý“, mám-li parafrázovat Sartra, peklo jsem já sám. A jak nevinně a plíživě se to, co je ve mně, stává peklem pro „němé“ bytosti obdařené vědomím a emocemi jako jsou ty mé! Dnes je mi jasné, že civilizace, do níž jsem se narodil, spočívá na špatně položených základech; že život v hojnosti, který je pro nás již tak samozřejmý, staví na skrytém násilí – krutosti povýšené na systém.
Krutost a surovost jsou charakteristické znaky soudobého systému továrních velkofarem, v nichž jsou hospodářská zvířata nacpaná do těsných stání a klecí, kde si stěží mohou lehnout, otočit se nebo se jen pohnout; kde je jim znemožněn jakýkoliv vrozený instinkt, kde mláďata, někdy již v den narození, jsou odloučena od svých matek, kde zvířata nikdy nepoznají, co je čerstvý vzduch, vánek či modrá obloha, a dohnána doslova k šílenství z nemožnosti pohybu napadají a dokonce pojídají jeden druhého. K tomu všemu surovosti dělníků, kopání a mlácení vším možným – biči, řetězy, lopatami a železnými trubkami; často je umlátí k smrti. A nakonec ty nevyslovitelné krutosti mechanizovaného zabíjení, při němž nespočetné tisíce tvorů jsou zaživa rozřezávány, vhazovány do vroucí vody a stahovány z kůže.
Po tom všem zákazníci dostanou maso úhledně zabalené a nepřijde jim vůbec na mysl, jakými hrůzami zvířata musela projít – když všechno to násilí je před nimi ukryto, pak je snadné prohlašovat, že pojídání masa je morálně přijatelné. Když zástupci masného průmyslu nabádají své vlastní pracovníky, aby zapomněli na to, že zvířata jsou cítící tvorové, když dělníci vidí ve zvířatech pouhé stroje a zákazník je udržován v přesvědčení, že vše je v pořádku a jak to má být, pak zde máme ten nejlepší příklad institucionálního násilí a popírání skutečnosti. – Bart Gruzalski (přepis z knihy Jana Čejky Zvířata jsou naši bližní)
Zjištění, jak hospodářská zvířata všude na světě živoří a strádají, mě zasáhlo natolik, že jsem se začal jako „řádný občan“ vztekat, proč téma tak závažné je u nás tak málo medializováno. Až mi jednoho dne prolétla hlavou myšlenka: ‚Proč to, krucinál, neuděláš ty sám?‘ Tak vznikl – díky pohonné směsi lítosti a vzteku – scénář pro pořad Když trpí zvíře, který v únoru 2009 odvysílala v rámci cyklu Ta naše povaha česká ČT Ostrava a ve kterém promluvili lidé z neziskových organizací; ti, pro které je osud v Čechách a na Moravě chovaných zvířat více srdeční než peněžní záležitostí. A tyto dobrovolné ochránce zvířat, doplněné o několik známých, veřejně činných jedinců, jsem se později rozhodl požádat o spolupráci na jiném projektu – na knížce, kterou nyní začínáte číst.
Publikací popisujících žalostný osud hospodářských, ale také kožešinových či laboratorních zvířat vyšla v České republice po roce 1989 již celá řada, v knihkupectvích však k nalezení nejsou. Vycházejí v tak nízkých nákladech, anebo jde o společensky škodlivou, ideologicky nežádoucí literaturu? I když věřím, že spíše „a“ je správně, je mi zároveň líto, že tyto perly nezanechaly v myslích občanů téměř žádný otisk. Lidé se neptají, média mlčí. Sporadické krátké spoty z jatek se omezují na ujišťování o maximální hygieničnosti provozu, kauzy týraných zvířat se týkají ojedinělých případů sadistického počínání nebo zanedbání péče asociálního malochovatele. O tom, co předchází velkovýrobě živočišného zboží chce být informován jen málokdo. Pochopitelně: většině lidí je toto téma krajně nepříjemné, neboť se bezprostředně dotýká jejich pohodlného životního stylu, jehož alfou a omegou jsou stravovací návyky. Často mě v této souvislosti napadají verše Karla Kryla: Zástupy lidí jdou pozpátku vpřed, tak jako raci, …dávaje bestii ze svého oběda povinnou daň.
Kdo nebo co je tou bestií? Jsou jí snad tlustí a nadutí kapitalisté, kterým je nesvoboda a utrpení zvířat zdrojem závratných finančních zisků? Jinde snad ano; kolik takových je jich ale u nás, kde zemědělci a chovatelé horko těžko zápasí o vlastní přežití? Nebo je to „systém“? Tady jsme již pravdě blíž, nicméně i systém „živočišné výroby“ je pouze odrazem našeho neduchovního, technokratického přístupu ke světu a především vysoké, neklesající poptávky po masných a mléčných výrobcích. Anebo je to poptávka sama? Nepochybně ano, ale i tento pojem je ještě příliš abstraktní, než aby pohnul svědomím jedince. Ponechám tuto otázku úmyslně otevřenou, neboť věřím, že průměrně inteligentní čtenář na ni odpověď nalezne. V každém případě se vyplatí o ní přemýšlet – prozrazuje totiž leccos o „fungování“ světa, stejně jako o „fungování“ nás samých. Odhaluje, jak velký podíl má „malý český člověk“ nejenom na utrpení zvířat, ale i na kulturní a společenské atmosféře, ve které dnes žijeme. Ukazuje, že takzvaná normalita může být pouze kolektivně sdílený omyl a kolektivně popíraná vina, jak dokládají tyto citáty:
Není zločinu, který by nebyl pokládán za počestné jednání ve společnostech, jimž zločin prospívá. (Helvetius); Může počet viníků proměnit zločin ve ctnost? (Voltair); Za kolektivní zločiny není odpovědný nikdo. (Napoleon); Bezpráví zůstane bezprávím, i kdyby se na něm podíleli všichni. (Magnus Schwantje); Všeobecný souhlas není často ničím jiným než všeobecným omylem. (Charlie Chaplin); Staneme-li se ve svém hříchu zatvrzelými, pak – běda! – moudří bohové naší vlastní špínou zapečetí nám oči. (Shakespeare); Nepřítel je uvnitř hradeb; musíme se utkat se svou vlastní rozmařilostí, se svou vlastní hloupostí, se svou vlastní zločinností. (Cicero).
Já sám jsem dnes v poněkud schizofrenní situaci: na jednu stranu sdílím rozhořčení většiny svých spoluobčanů nad korupčními skandály politiků, nad benevolencí státních orgánů vůči zločincům a společenským parazitům, nad zvůlí úředníků a exekutorů, nad rozkradeným majetkem státu, stejně jako nad pokračujícím bohatnutím bohatých a chudnutím chudých. Na druhou stranu mě stížnosti nespokojených už nedojímají – nad propečeným bůčkem mlaská stejně politik se stotisícovým platem (odéesák, socan, véčkař, komunista i lidovec jsou zde svorně zajedno, vytvářejíce skvěle fungující koalici!) jako uklízečka na podpoře. A hovězí burgr v ruce andělsky vyhlížejících dívek, to je parodie na krásu, plivnutí do tváře Madony. Vskutku nemáme právo cítit se ublíženi a nadávat na život – přinejmenším do doby, než obrátíme pozornost k těm, pro něž jsme my sami nemilosrdnými představiteli moci a exekutory, kteří jim berou vše, co mají. Zvíře stejně jako člověk je born free, zrozené pro svobodný život. Vepře, krávy, slepice, králíky, lišky, norky, myši a další nevinná stvoření jsme však přinutili skomírat v podmínkách, jaké by mnohem více náležely lidským kriminálníkům. Těm, na rozdíl od zvířat, je přiznáváno skutečné welfare (životní pohoda), aniž by v závěru museli putovat na jatka a na talíř.
Vím, že drtivé většině z nás je „bytostně“ odporné násilí a krutost. Litujeme unesené a zneužité děti, zmlácené manželky, zavražděné důchodce, oběti válek a terorismu, stejně jako oběti šikany nebo pouličního napadení. Voláme po tvrdém potrestání zločinců a nezřídka jsme i ochotni obnovit pro ně trest smrti. Toužíme po spravedlnosti a nastolení společenského pořádku. Ale jaká to má být spravedlnost? Taková, která bude platit pouze na hřišti „pána tvorstva“, nebo taková, jež vezme v náruč i život za jeho lajnami? Nečiň jiným, co nechceš, aby jiní činili tobě. Prastará moudrost, později vstoupivší do dějin náboženství jako Ježíšovo „zlaté pravidlo“, dnes, jak se zdá, není s to konkurovat reklamě. Mnohem větší pozornost věnujeme řeznické dodávce s cynickým nápisem Chuť, která nezná bratra. Kdo se nad tím vůbec zamyslí?
Česko je z hlediska vztahu ke zvířatům rozporuplnou zemí. Jsme na špičce v počtu chovaných psů a koček a máme velkou schopnost přisvojovat si další druhy domácích mazlíků – od činčil po malá prasata. Máme evropské normy, moderní zákon na ochranu zvířat a naše velkochovy se v principu neliší od těch v jiných zemích. Zároveň se rádi – podobně jako jinde – díváme na zvířata uvězněná v kleci (pražská ZOO je druhou nejnavštěvovanější atrakcí v Česku). Mezi rekordmany patříme v oboru pašování zvířat a nelegálního obchodu se zvířaty. A především: na rozdíl od mnoha zemí Evropy je tady lidem často vcelku jedno, jaké výrobky konzumují a nakolik se tak podílejí na utrpení zvířat. Konzumace masa stále patří k symbolům vysoké životní úrovně, podíl klecových vajec v běžné obchodní síti se drží okolo 95 procent, podíl biopotravin sice stále roste, ale jak v celkovém objemu, tak v počtu lidí, kteří biopotraviny nakupují, dosahuje jen zlomkové úrovně ve srovnání třeba s Německem nebo Rakouskem. Počet vegetariánů nestoupá, drží se kolem dvou procent, zatímco například ve Švýcarsku nebo ve Velké Británii je to devět procent, v Německu osm procent. – Michal Komárek, Pohoda na jatkách – Respekt 2/2010
Chce to také víc sebedůvěry. Milióny zdravých a spokojených vegetariánů po celém světě jsou důkazem, že potřeba jíst maso je mnohem více rázu psychologického než fyziologického, takže může být zvána závislostí, podobně jako mluvíme o závislosti na alkoholu či na drogách. Bílkoviny a veškeré pro tělo nezbytné látky lze získat i z rostlinných zdrojů, stačí se začít zajímat o pravidla zdravé výživy. Jistě je pravda, že vypuštění masa nebo i mléčných výrobků z jídelníčku neudělá z nikoho automaticky dokonalou bytost – také mezi vegetariány je možné najít hnidopichy, moralisty, suchary, mrzouty, tupce, machry či despoty. Rozdíl je snad jen v tom, že mezi jedlíky masa by se jich procentuálně našlo mnohem víc. Výrazně méně je však mezi vegetariány opilců, feťáků, chuligánů, ignorantů, hrabivců, obžerů či chronických pacientů. V tomto smyslu jsou skutečně „ujetí z normálu“. Vlastně by k nim občan mohl shlížet shovívavě a útrpně jako k bytostem z jeho pohledu duševně chorým, kdyby ovšem tito „exoti“ neměli sklon usvědčovat ho z krutosti vůči zvířatům. Tolerance tak může končit ve chvíli, kdy se nad nezodpovědným (bio)chovatelem začne vznášet peněžní sankce, nebo kdy v pánovi, jenž si byl zrovna zakoupil vepřovou panenku v akci, vyvstane „blbý pocit“ při míjení velkoplošné obrazovky s brutálními záběry z jatek. Jak napsal geniální George Bernard Shaw: „Morálka národa i charaktery lidí se podobají zubům: čím jsou zkaženější, tím více bolí, když se jich někdo dotkne.“ Anebo hezky česky, potrefená husa nejvíc kejhá.
Co je tedy zapotřebí? Především ochota podívat se pravdě do očí; připustit, že to, jak jsem na věci dosud pohlížel, má možná kořeny ve výchově a v režimy přesahující propagandě. Za druhé přestat věřit tomu, že s věcmi nejde hnout, že „já malý český člověk stejně nemůžu nic ovlivnit“. A za třetí: začít si klást nepříjemné otázky a podle svých promyšlených a procítěných odpovědí také jednat. Pěkně to říká moje přítelkyně Markéta: „Trápit zvířata v době, kdy můžeme žít zdravě z jiných potravin, mi přijde nízké a nelidské. Nejsem na tom tak špatně, abych musela jíst maso.“
Je to nenápadná, ale hluboká změna ve vnitřním životě člověka. Když mě coby novorozeně polil v kostele v Hodslavicích katolický kněz svěcenou vodou, na to žádnou vzpomínku nemám, zato odmítnutí násilí na zvířatech byl skutečný křest. Není třeba hledat v tom nic mystického, pokud ovšem nevidíte mystiku v hřejivém pocitu uprostřed hrudi. A proč jsem se vzdal svých oblíbených párečků, řízečků, uheráčků a kuřátek? Stačilo, abych si popravdě odpověděl na tři jednoduché otázky: 1. Dokázal bych zabít bytost zvanou „zvíře“ jenom proto, že jsem dostal chuť na její stehno?; 2. Chci jako pokrytec dovolit jiným, aby zabíjeli zvířata místo mě a ušetřili mě tak výčitek svědomí?; 3. Je mi jedno, kolik je na světě utrpení a v jakém stavu jsou dnes příroda, lidská společnost i moje duše? Nechci tvrdit, že odpovědí každého na etické i ekologické problémy musí být okamžité vegetariánství nebo veganství. Je to ale rozhodně meta, k níž by každý z nás měl podle svých sil a svého tempa směřovat. První krok je už příslibem, že druhý bude následovat. A zamilovat se do skromnosti, jak říká ekolog a katolický kněz Matúš Kocian, je počátkem smysluplného života.
V lidském životě nastává okamžik, kdy už životní síly nechtějí páchat hřích proti sobě samému. Člověk může odpočívat, dobře jíst, cvičit, bavit se – to všechno nic neznamená. Situace se nezmění, dokud se nepostaví konfliktu, který se skrývá v jeho nitru. Dokonalou metaforu hříchu spáchaného na sobě samém představuje Kain, pronásledovaný nepřetržitě okem Božím, které mu připomíná jeho zločin. Vraždou svého bratra Ábela zabil to nejlepší v sobě – citlivost a bezprostřednost. – Guy Corneau, Anatomie lásky
Člověk dnes stojí před alternativami: zánik člověka, nebo jeho proměna. – Karl Jaspers
Nedělám si iluze, že by tato kniha mohla způsobit nějakou revoluční změnu v našem vztahu ke zneužívaným zvířatům. V tomto směru ji zřejmě potká osud jejich předchůdkyní – to znamená, že ji budou číst především lidé, kteří jsou o této problematice již více nebo méně poučeni. A zcela určitě ji nebudou číst bohorovní egoisté, kteří mají v otázkách spotřeby živočišných výrobků už předem jasno, stejně jako lidé natolik „citliví“, že jim při jakékoli zmínce o utrpení téměř vyráží stigmata. Přál bych si ale, aby v ní našli inspiraci a povzbuzení ti, kteří, pokud jde o původ masa, mléka, kůží, kožešin a potažmo i všemožných léků, saponátů či kosmetiky, zatím jenom tuší, že „zde něco nehraje“. Ti faleš-nesnášející lidé, kteří nepřipustí, aby jim srdce ztvrdlo na kámen a mysl se zatáhla závojem, jemuž buddhisté říkají maya a který Komenský nazval mámením a šalbou světa. Možná se však někdo zeptá: Proč další kniha o utrpení zvířat, když jich vyšlo už tolik?
Především: vůbec si nemyslím, že by knih s touto tematikou vyšlo dost. Téma utrpení zvířat v různých odvětvích lidské činnosti není ani zdaleka tak zprofanované jako biografie celebrit, kuchařky a receptáře, knihy o sexu a partnerských vztazích, knihy cestopisné, duchovní, nebo i odborné, mezi něž ostatně patří také nepřeberné chovatelské příručky. Srozumitelněji řečeno, knih popisujících bolestné žití a umírání zvířat, která živoří zavřená v chovech a laboratořích, vychází žalostně málo (s bídou jedna za rok) a zpravidla v nízkém nákladu. A za další: všechny tyto publikace byly – až na pár výjimek – překlady z angličtiny, které téma zvěcnění zvířat v industriální společnosti pojednávaly na podkladě cizích, zpravidla amerických reálií. Pro českého čtenáře jsou nepochybně cenným zdrojem poznání, leč mnohé jedince můžou vést k výmluvám typu: „To se mě netýká, u nás se kravičky a prasátka mají mnohem lépe.“ Jde samozřejmě o sebeklam.
Podrobné a přísné zákony proti týrání zvířat jsou ve vyspělém světě běžnou normou, stejně jako přísnější pravidla pro velkochovy i pokusy na zvířatech. …Neznamená to ovšem, že by týrání zvířat patřilo minulosti. V Česku zemře každoročně při pokusech několik set tisíc zvířat, v celé Evropě miliony. Ochránci zvířat tvrdí, že pokusy na zvířatech jsou ze 75 procent naprosto zbytečné. A i ty ostatní lze dnes nahradit počítačovými modely, studiem buněčných kultur či vzorků lidských tkání nebo nasazením dobrovolníků. Se zvířaty, drženými v zajetí kvůli masu, je to podobné. Před několika dny vyšla závěrečná zpráva z průzkumu jedné z největších evropských organizací na ochranu hospodářských zvířat Compassion in World Farming, podle níž žije až devadesát procent prasat v evropských velkochovech mimo pravidla. Ochránci situaci zkoumali ve čtyřiasedmdesáti velkochovech v šesti členských zemích EU a zjistili, že farmáři nedodržují podmínky, které stanovuje zákon – tedy například, aby v kotcích byla sláma a pra-satům nebyly zkracovány ocasy. Obecně se život v přeplněných halách pod umělým světlem na železné roštové podlaze týká každoročně v Evropě několika miliard zvířat. Z pohledu radikálních ochránců zvířat se tak v principu vlastně nezměnilo nic. – Michal Komárek, Pohoda na jatkách – Respekt 2/2010
Dovolím si malé retro. S nástupem kolektivizace a rozvojem zemědělských družstev v 50. a 60. letech 20. století jsme starost o hospodářská zvířata přenechali odborníkům. Někteří pamětníci vzpomínají, jak zjitřené emoce provázely vyvádění dobytka z chlévů. Moje matka prožívala tyto události coby děcko na Perné u Valašského Meziříčí: „Ty kravky – jak ich tahali – bučely, šprajcovaly sa a nechtěly jíť. Věděly, gde sú doma. Ale aj lidé bečali, ty začátky byly těžké pro všecky.“ Dobový optimismus však velel pohlížet na industrializaci zemědělství jako na pochod k zářným zítřkům:
Já navrhuju zrušit tady tu směšnou výrobu vajec, i ty husy a kachny! A celou rostlinnou výrobu podřídit výrobě hovězího masa! My se nesmíme uzavřít jenom ve svým družstvíčku. Musíme opustit a rozbít to, co se tak pěkně zaběhlo. A celé velké množství družstev musí spojit své síly a zahájit výstavbu nových velkoprovozů. Nová a levná vajíčka a maso. Nové velkovýkrmny brojlerů. Vlastní laboratoře. Velkovýroba krmiv. Vysoká specializace a koncentrace výroby. Kooperace. Zavádění strojů třetí generace. Touhle cestou půjde naše zemědělství! A touhle cestou půjdeme i my! – Jaroslav Dietl, Nejmladší z rodu Hamrů
Lidé si na nový stav věcí zvykli velice rychle – jim i zvířatům (koním a kravám) ubylo dřiny na polích, přičemž poměry v socialistickém Československu dovolovaly zaměstnat v JZD na půl vesnice. Péče o hospodářská zvířata byla zpravidla zajištěna aspoň do té míry, že netrpěla hladem a žízní, že měla častěji uklizené a odvětrané stáje i jakýs takýs vztah s lidmi. S tím ovšem vlády po roce 1989 zametly jinde nevídaným způsobem. Demontáž, skoro se mi chce říct likvidace českého zemědělství má dnes nejméně trojí tragický důsledek: 1. vysokou závislost na dovozu potravin z Evropské unie spolu s potlačením konkurenceschopnosti našich producentů, 2. úprk starousedlíků z vesnice a růst nezaměstnaných na pracovních úřadech ve městech, vznik „satelitů“, rozpad lidových tradic…, 3. opuštění hospodářských zvířat, nucených dnes často živořit ve zchátralých budovách za nehygienických podmínek a minimální péče, se všude patrnou snahou „snižovat mzdové náklady“. Je přitom katastrofou, že národ chce i za těchto okolností věřit pohádce: že chovatel je od toho, aby se o zvířátko hezky staral, veterinář od toho, aby dohlížel na zdraví zvířete a péči chovatele, a řezník od toho, aby zvíře rychle a bezbolestně usmrtil. Jak rádi přitom zapomínáme, že idylický obraz v našich hlavách se ani náznakem nepodobá realitě, ve které vládnou peníze, tlak reklamy, tlak žádostivého spotřebitele a veškeré špatné lidské vlastnosti!
Proto jsem se pokusil téma utrpení hospodářských zvířat a problém vysoké konzumace masa, který vidím jako největší překážku pro obnovu člověka a přirozeného života na této planetě, zpracovat jinak. Metaforicky řečeno vypravil jsem se na cestu po zemích českých, abych své dosavadní poznání porovnal s věděním a zkušenostmi lidí, jejichž práce si vážím a z nichž někteří jsou i mými osobními přáteli. (Z toho důvodu jsem v mnoha textech zachoval vzájemné tykání). Forma rozhovorů se mi pro tento účel zdála logická. Asi bych neměl zatajovat skutečnost, že práce na knize mi byla do jisté míry také duševní terapií – způsobem, jak „upustit páru z papiňáku“. Jak to řekla ruská básnířka Marina Cvětajevová: „Piš jen ty knihy, které nemůžeš nenapsat, bez kterých bys trpěl. Knihy nezbytné.“ Pochopitelně: utrpení zvířat není pouze utrpením „podřadných tvorů“, ale i všech lidí, kteří se mu otevřou. A vnímáme-li Zemi jako živý organismus, pak lze v důsledku intenzivního chovu zvířat mluvit také o utrpení krajiny – kácených lesů, zamořené půdy, zamořených vod a ovzduší. A koneckonců prostřednictvím rakoviny či srdečních, cévních a jiných civilizačních onemoc- nění také o utrpení těch, kteří jej přímo páchají nebo ho nepřímo podporují.
Všudypřítomnost utrpení však nebyla důvodem jediným. Silnou motivací k sepsání této sbírky rozhovorů mi bylo i vědomí, že ochráncům zvířat – jak jsem již zmínil – se dostává méně mediální pozornosti, než si závažnost „jejich“ tématu zasluhuje. Světlou výjimkou se zdá být pouze bulvární tisk (který je mi jinak nevýslovně protivný) a komerční televizní stanice, které tu a tam vyšlou svého reportéra na místo, kde evidentně dochází k týrání zvířete. Kde jsou ovšem pravidelné sondy do velkochovů, dokumenty zachycující zabíjení zvířat na jatkách, reportáže z kožešinových „farem“ či laboratoří, pohledy do skutečného světa myslivců a rybářů (bez romantizujících plků, zastírajících agónii postřelených zajíců či dusících se kaprů), nebo diskusní pořady, jež by popřály sluchu vegetariánům a veganům, namísto aby je pouze zesměšňovaly ústy vulgárních kuchařů a hospodyněk v přiblblých pořadech o vaření? Pseudolidovost a bulvárnost kultury – to je to, co skrze frustraci přemýšlivého jedince přivádí vodu na mlýn politické a podnikatelské elitě. Myslím si, že nastává čas pohlédnout do očí vytěsněné pravdě o smutném světě zvířat určených pro náš talíř; nepříjemných slov a obrazů by lidé, kteří žijí z utrpení jiných, rozhodně neměli být ušetřeni!
S duší Západu je to však na pováženou o to víc, že ještě dáváme přednost iluzi své vnitřní krásy před nemilosrdnou pravdou. Člověk Západu žije v pořádném oblaku dýmu sebechvály, v oblaku, který má zastřít jeho skutečnou tvář. …Kdyby jen lidé věděli, jaký je to zisk, když člověk nalezne svou vlastní vinu, jaká je to hodnota a jaké zvýšení životní úrovně. …Vědomí viny má totiž tu přednost, že člověk je v důsledku toho schopen na své vině něco změnit nebo zlepšit. Co zůstává v nevědomí, to se jak známo nemění nikdy, jen ve vědomí se dají provést psychologické korektury. Vědomí viny se proto může stát mocným morálním popudem. – C.G. Jung, Duše moderního člověka
Když se řekne „ochránci zvířat“, téměř každému vytane na mysli skupina „extré-mistů“ vrhající se pod nohy koním při Velké pardubické, mající tak na svědomí jejich hromadný pád a četná zranění. Tato nešťastná událost, ke které došlo v roce 1991, způsobila, že v hlavách pobouřených Čechů, Moravanů a Slezanů zůstali lidé vedení ušlechtilou, byť v tomto případě zřejmě scestnou pohnutkou pomoci „trpícím“ zvířatům přeškrtnuti tlustou čarou značící předsevzetí „nevěřit, nebrat“. Neaktivní český občan aktivistům chyby neodpouští. Já jsem se na okolnosti tehdejší Velké pardubické zeptal Michala Komárka, bývalého redaktora časopisů Reflex a Respekt, známého také z pořadu Reportéři ČT. V e-mailu mi poslal tuto odpověď:
V žádném případě nešlo o projev fanatismu, spíše lze mluvit o nedorozumění či selhání organizátorů této akce. Petr Bergmann, který v témže roce (1991) stál při založení organizace Animal SOS, se spolu s přáteli pokusil zablokovat dostihovou dráhu a upoutat tak pozornost médií. To se mu povedlo víc, než by mu bylo milo. Ztratil přitom řadu sympatizantů a jeho předchozí úspěchy tím byly do značné míry znehodnoceny. Lidé se o pozadí pardubické kauzy nic moc nedozvěděli. Mně ale Petr při rozhovoru vysvětlil, že aktivisté chtěli pouze zablokovat dráhu, aby dostih nemohl začít. Do toho se bohužel vmísili policisté, načež na dráhu v průběhu dostihu vtrhla skupina ochránců z Rakouska a Německa, která nerozuměla českým pokynům a způsobila tak naprostý chaos. Následující rok však Petrovi vyšla stejná akce o poznání lépe: před areálem závodiště vytvořily stovky aktivistů uličku hanby, jíž museli diváci procházet.
Na otázku jaké vlastně byly počátky hnutí na ochranu zvířat v České republice jsem od Michala dostal toto sdělení:
Pokud jde o české ochránce zvířat, měli v prvé půli devadesátých let nálepku extrémistů a přitahovali pozornost policie i tajných služeb. Paradoxní přitom je, že Petr Bergmann jako zakladatel tuzemského hnutí za práva zvířat se vždy prohlašoval za pacifistu. Když jsem s ním dělal rozhovor, řekl mi toto: „Bylo to trapné. Tajní o nás nic nevěděli, blouznili o tom, že jsme komunisti placení KGB, teroristi, rozvraceči. My jsme se přitom ke skutečně násilným akcím nikdy neuchýlili. Cítil jsem tenkrát, že po roce ’89 se společnost sice osvobodila od komunismu, ale že tento proces musí pokračovat. Bylo mi jasné, že česká společnost zdaleka svobodná není, jinak by se nemohla chovat tak lhostejně vůči přírodě a zvířatům.“ Dobře mu rozumím: svoboda je totiž něco zcela jiného než pubertální nutkání dělat si co chci a jak chci, bez ohledu na jiné – v Česku bohužel dost častý postoj.
Této knížce se dá jistě vytknout ledacos: například zúžení ekologické problematiky jakožto přemýšlení o složité symbióze člověka, zvířete a krajiny na utrpení hospodářských zvířat a jen z části také zvířat v zájmových chovech, zvířat kožešinových, laboratorních a jiných. Kniha však není zamýšlena jako ekologická publikace, nýbrž jako odhalování dopadů falešného světonázoru, že člověk „má právo“ zacházet se zvířaty podle své vůle. Zároveň chce čtenáře pravdivě informovat o životě tvorů nám nejbližších (tj. zvířat s vysoce rozvinutou nervovou soustavou a vědomím, žijících celá staletí po našem boku) v domácím českém prostředí. A také je ukázkou různých způsobů přemýšlení, kterými se láska ke zvířatům a životu jako takovému manifestuje – způsobů, které vedou jedince k zodpovědnějšímu a láskyplnějšímu jednání. Bohužel jsem kvůli přijatelnému rozsahu knihy musel vypustit dobrou třetinu uvažovaného materiálu – především své vlastní texty i přepisy zajímavých pasáží z děl světových autorů. Z tohoto důvodu není v knize dostatečně pojednáno téma myslivosti (částečně v rozhovoru s Janem Šťastným a Marcelou Frei) a takřka úplně v ní chybí etický pohled na současné rybářství (pouze o vánoční „kaprománii“ zde hovoří Roman Rozumek). Věřím ale, že budu mít příležitost tyto texty ještě využít.
Těm, kteří v knize postrádají zástupce z řad (eko)chovatelů, eventuelně víc zoologů či veterinářů (za ty zde promluvil MVDr. Jiří Dousek), chci říct, že je tomu tak záměrně: jednak to neumožnil rozsah knihy a délka uskutečněných rozhovorů, jednak výchozí postoje většiny těchto lidí se v principu neliší od smýšlení českých laiků. Mým úmyslem bylo představit spíše ty, kteří zvířata (nemyslím teď takzvané domácí mazlíčky) vnímají jinak než jako živé zdroje surovin a kteří při hájení jejich zájmů jsou nuceni jít proti proudu. Trochu mě mrzí, že účast na tomto projektu odmítl Michal Kolesár, který je jako ochránce zvířat postavou kontroverzní a v českém prostředí natolik výjimečnou, že získal pověst radikála. S jeho nekompromisními názory a aktivitami (Michal je vyznavačem „přímé záchranné akce“) je ale možné se seznámit na internetu. Taktéž se nepodařilo sestavit zamýšlený rozhovor s Ditou Michaličkovou (Společnost pro zvířata) a Lucií Moravcovou (Svoboda zvířat), stejně jako s vegetariány na české populární scéně: Anetou Langerovou, Petrem Vachlerem či Zuzanou Norisovou. Důvodem byl (u Anety) nedostatek času, u dalších dvou nenavázaný kontakt. Herec Jaroslav Dušek od zařazení uskutečněného rozhovoru do knihy nakonec ustoupil.
Je možná škoda, že se u nás za 20 let budování kapitalismu nepodařilo vytvořit silnou, hierarchicky uspořádanou organizaci, jejímž posláním by bylo účinně chránit životy a pohodu zvířat; organizaci sdružující lidi vedené stejnou ideou: od mladých „radikálů“ vynášejících snímky a videozáběry z laboratoří, jatek a chovů, přes zaměstnance regionálních pracovišť ochrany zvířat, přes sympatizující podnikatele, umělce, novináře, učitele…, až po zapálené úředníky ve státní správě a vyslance v politických kruzích. Na druhou stranu může být současný stav nadějný: hnutí nezatížené složitou hierarchickou strukturou a neposkytující svým členům možnost „finančně zajímavé“ kariéry má totiž slibnou vyhlídku na existenci, poněvadž se ještě dlouho nestihne „politicky znemožnit“. Jeho úspěšnost závisí mnohem více na etickém smýšlení a jednání skupin i jednotlivců než na ambici vytvořit si vlastní mocenský aparát, jako to svého času udělalo křesťanství institucionalizované v církev, anebo mnohem později proletářské či disidentské hnutí, v obou případech proměněné kvasnou činností prospěchářů v zahnívající establišment. Jakkoli se k politice, zákonodárství a státní správě vztahovat musí, prvořadým úkolem ochranářského hnutí je – takový je můj názor – otvírat oči a srdce každého jednotlivého člověka; ukázat mu, jak on sám může pomoci zvířatům, lidem, planetě a koneckonců i sám sobě. Jistě není náhodou, že výraznou roli v tomto procesu hrají a budou hrát ženy.
Bude-li lidstvo zachráněno a přežije, bude to především důsledkem rostoucího uplatnění inteligentních a angažujících se žen. – Milan Machovec, Filosofie tváří v tvář zániku
V knize Ochlupení bližní – Zvířata v kulturních kontextech napsal biolog, filosof a publicista Stanislav Komárek toto: „Sám mám vztahování se ke zvířatům za klíčový problém naší kultury, tlukoucí na vrata s mimořádnou naléhavostí (paradoxně více než často přemílaná témata globálních klimatických změn či docházení zásob ropy).“
S tím nemůžu než souhlasit, půjdu však ještě dál. Rád bych v této knize ukázal, že klíčovým problémem naší doby a kultury je, zda se pokusíme či nepokusíme vytáhnout ze svých srdcí a myslí hluboký kořen zvaný masožravost. Koneckonců tak jako dnes nepociťujeme jako askezi, že nemáme možnost zakousnout se do tělíčka dítěte připraveného třeba na způsob barbecue (proč se pohoršovat, kanibalismus byl u našich pravěkých předků a údajně ještě i u Keltů častým jevem!), nemusíme vnímat jako ztrátu ani zřeknutí se jiných těl, která jsou těm našim tolik podobná. Nečinit druhému násilí, respektive nečinit druhému to, čemu se sami vyhýbáme, platí dnes stejně jako před sty, tisíci či desetitisíci lety. Bolest a utrpení byly a jsou stejné pro člověka i zvíře.
Někde jsem četl, že není-li milováno zvíře, zůstává část duše v člověku uspána. Neboli tuto knihu je možné chápat i jako výzvu k vnitřní evoluci, která se odvíjí zpravidla ve třech stádiích: 1. výsměch, 2. tvrdošíjný odpor, 3. přijetí pravdy. Samozřejmě je je-nom na čtenáři, na jeho ryzosti a svědomí, jestli se podle svého poznání také zachová. Pomůže-li mu však můj literární výplod odhodit brýle mámení a najít životní smysl v pomoci trýzněným tvorům, byl to pro mě dobře strávený čas.
Pavel Hub, prosinec 2011
Lidé často říkají, že člověk vždycky jedl zvířata, jako by to bylo oprávněním v tomto zvyku pokračovat. Dle této logiky bychom neměli být proti zabíjení člověka člověkem, neboť se tak též děje odjakživa. – Isaac B. Singer
Není pochyb o tom, že součástí osudu lidského rodu je postupný vývoj ve směru zanechání jedení masa, stejně jako se divošské kmeny přestaly navzájem pojídat poté, co vešly do styku s civilizovanými národy. – Henry D. Thoreau
Většina lidí je v podstatě čestná; většina lidí nerada myslí na zvířata, která v našich rukách trpí; většina lidí chce přispět k tomu, aby byl svět lepší – jen nevědí přesně, co mohou udělat. Tak pojďme spojit síly a toto týrání milionů zvířat nedovolme. Každý z nás může přispět se svou troškou. Můžeme změnit způsob, jakým jíme. Můžeme odmítnout nakupovat jídlo ze zvířat, jež byla chována nehumánními zemědělskými metodami, a tak svými penězi lobbovat za změnu. – Jane Goodall
Lhostejnost je ochromení duše, předčasná smrt. – Anton Pavlovič Čechov