Oprostíme-li se od sporu „masaři vs vegoši“, je spor o vánočního kapra docela jednoduchá záležitost: vše je o prožívání Vánoc, o tom, jaký smysl či jaký obsah jim chceme dát.
Jsou lidé, kterým nevadí číst Seiferta při vyprazdňování na WC; jsou lidé, kteří při bohoslužbě myslí na Kámasútru, a jsou lidé, pro které svátky lásky a pokoje znamenají pořádně se nadlábnout tím, co si po celý rok nedopřáli. Zabitím kapra „jednou v roce na Vánoce“ činí svůj sváteční pocit ještě svátečnějším.
Ano, taky jsem takto slavíval narození Spasitele (vlastně jsem dlouho ani nevěděl, co slavím – hlavně, že tu byl ten sváteční pocit) a přiznávám, že mi smažený kapřík moc chutnal. Než jsem zapřemýšlel, čím jsou nebo čím by měly Vánoce být: krátkým návratem k rajskému stavu člověka. Ke světu bez násilí, k harmonickému soužití se všemi tvory, k univerzální lásce, která se neomezuje jen na vlastní rodinu.
Pochopil jsem, že náboženské symboly mají tendenci zvrhnout se do hmotné roviny, pokud se jich chopí pověrčivý či neznabožný lid: velikonočního beránka (symbol zástupné oběti Ježíše Krista) je při oslavách vzkříšení nutné podříznout (křesťané v Řecku se nejspíše domnívají, že jejich Bůh vyžaduje stejně krvavou oběť jako aztécký bůh slunce, resp. jako všechna starověká božstva) a rybu, symbol raných křesťanů, je nutné na Štědrý večer slavnostně zamordovat a sežrat.
Koneckonců po dlouhé údobí vývoje lidstva byl kněz zároveň i řezník a jatka k nakrmení božstev všeho druhu bývala součástí náboženských zvyků starověkých společností, což dodnes přetrvává i v naší kultuře – bez ohledu na to, jestli jsme věřící nebo ateisté. Jde o anachronismus, přežitek, nikoli o tradici, za kterou se vánoční kapr běžně vydává. Ona ta „kapří tradice“ totiž netrvá déle než sto, či něco přes sto let. Na Valašsku se štědrovečerní kapr začal šířit teprve za první republiky, když se poprvé objevil na jarmarku v Rožnově.
Skutečnou úctou k tradici by bylo, kdybychom se my moderní lidé navrátili k duchovně-mentálnímu stavu, v němž jsme žili po celá staletí, kdy jsme vnímali zvířata jako součást své rodiny a svou rodinu jako součást široké „rodiny Boží“. Kdy láska byla ještě láskou, a ne požitkem, který prochází žaludkem.
(Název pro svůj text jsem převzal z fotografie v článku Vyzkoušejte letos Vánoce po valašsku: Bez ryby a salátu, zato s oplatkou a štědračkou /Reflex, 24.12. 2022/)
Z knihy Richarda Rohra Skryté věci (Písmo jako spiritualita):
„Hebrejské Písmo je plné obrazů krvavých obětí. Jsou v něm časté zápalné oběti, paschální beránek, který musí být zabit, a samozřejmě mnoho chrámových obětí. V Ježíšově době bylo devadesát procent ekonomiky města Jeruzaléma spojeno s dopravou, chovem, krmením a zabíjením zvířat a s odstraňováním jejich mrtvých těl z chrámu. O velkých svátečních dnech byly v chrámě zabíjeny desetitisíce koz, býčků a jalovic (1 Král 8,63). To jsme ovšem nikdy detailně ve svých zdravotně nezávadných knihách o biblických dějinách neukázali, protože to je pro nás příliš neuvěřitelné. Být totiž knězem nebo levitou znamenalo současně být i řezníkem. …
Když Ježíš přichází do chrámu a převrátí tam všechny stoly, ve skutečnosti tím zpochybňuje celý systém obětního náboženství (dobrý komentář k tomu je v listu Židům). Ježíš ,jednou pro vždycky‘ říká, že krvavá oběť skončila, jak dobře zdůraznil René Girard ve své knize Violence and the Sacred (Násilí a posvátno). …
Když se vracíme do dějin náboženství, zjišťujeme, že zhruba do Abrahámovy doby docházelo na všech kontinentech k lidským obětem. Dosud nacházím ostatky těl malých holčiček, které byly obětovány v Jižní Americe. Na všech kontinentech se lidé domnívali, že by nás Bůh nemohl milovat, pokud bychom mu nedali, co máme nejlepšího a nejskvělejšího, svého nejstaršího syna nebo svoje panenské dcery.
Někdo musel být darován Bohu, protože lidé byli přesvědčeni, že Bůh není na naší straně. Pokud toto nevíme, nepochopíme, jak Ježíš zcela změnil celé dějiny náboženství. Symbolem je ovšem Bůh, který prolévá svoji krev, aby se k nám přiblížil, po tisíciletích, kdy lidstvo prolévalo svoji krev, aby se dostalo k Bohu! Ježíš obrátil směr tohoto děsivého procesu. …To, co se nám dále symbolizuje v krásném příběhu Abraháma a Izáka (Gn 22), je přechod od lidských obětí k obětování zvířat. Jediný důvod, proč mohli takový příběh napsat, byl, že lidé skutečně obětovali lidi! …
Po pravdě řečeno, Bůh byl vnímán jako hrůzu budící a člověka ohrožující téměř po celou dobu lidských dějin. Pro většinu lidstva nebyl nikdy láskyplným Bohem. Ani dnes bychom se nezamilovali do Boha, který je v podstatě terorista – náročný a nebezpečný. S takovým Bohem bychom nechtěli trávit čas. Proč trávit čas o samotě v modlitbě, pokud bychom nemohli takového Boha manipulovat a ovládat! Dokud si budeme myslet, že Bůh potřebuje fyzickou krev nebo sentimentální sebeobětování, a ne ,obřezané srdce‘ (Dt 10,16), které právě krev skutečně symbolizuje, bude se většina z nás vůči tomuto znamení nadále stavět s odporem a nepřijetím.“
PH 26. prosince 2022